Fotbal - zábava davů

Něco málo o fanoušcích

V každém odvětví lidské činnosti se vyskytnou individua, které si bez své práce či koníčku nedovedou představit svůj život. Potom jsou dvě možnosti. Buď je to stresovaný případ pro psychiatra nebo nezkrotný a oddaný fanoušek svého klubu.

Oddaní blázni

Nejstarším a nejvěrnějším fanouškem na britských ostrovech a tedy i na celém světě byl Richard Jones. Narodil se roku 1887 a na zápasy klubu Manchester United chodil od desátého do osmdesátého roku svého života. Vynechal jenom několik zápasů a i to jen z vážných zdravotních důvodů.

Znak Sheffieldu UnitedPřímo neuvěřitelnou oddanost svému mužstvu projevili roku 1979 fanoušci klubu Sheffield United. Fotbalisti tohoto ocelářského střediska se mohli zachránit ve druhé divizi jedině výhrou v posledním zápase v poměru 10:0. I když to byl cíl nad jejich síly, po celý zápas se snažili překročit svůj vlastní stín. Sheffield nakonec prohrál 0:1. Jejich fanoušci zareagovali na čestnou prohru tím, že svoje hráče vynesli z hřiště na ramenech.

Vztah k fotbalu lze vyjádřit různým způsobem. Londýnský úředník John Nighbour dal roku 1973 svému synovi dlouhatánské jméno John Robert Philip Peter David Vincent Colin Michael Paul Arthur Keith Theodor Nighbour - podle hráčů fotbalového mužstva rodného Charletonu (ale první po sobě). Trumfnul jej však jistý ekvádorský fanoušek z města Aneto. Na počest vítězství svého mužstva nad rivalem dal svému synovi jméno Dva-jedna.

K fandění patří i důvtip. Z mnohých případů vzpomeneme ten, který se odehrál ve skotském Glasgow. Skupina fanoušků si obstarala sanitní auto a díky němu permanentně navštěvovala fotbalové střetnutí bez boje o vstupenky, místo a peněz. Trvalo to dva roky, potom přece jen museli platit.

Pověst o skotské spořivosti vyvrací příběh ze života Jima Mallona. Tento vášnivý fanoušek se roku 1979 chtěl dostat stůj co stůj do Wembley, kde se měl hrát zápas Anglie - Skotsko. Lístky už nedostal, a tak hledal jiné řešení. Nakonec ho našel v inzerátu, ve kterém nabídl svoje Volvo za tři lístky na zápas. Na inzerát nedostal ani jednu odpověď.

Stadion FC Liverpool Anfield RoadO vztahu Britů k fotbalu dost prozradí i následující příhoda. Když zemřel slavný manažer FC Liverpool Bill Shankly, nesli jeho rakev Kevin Keegan, Denis Law, John Toshack a Ray Clemence a za ní kráčeli desetitisíce fanoušků. V jejich přítomnosti bylo potom splněné poslední Shanklyho přání - aby jeho popel rozsypali po hřišti FC na stadionu Anfield Road.

A nejen Angličané, ale i italští „tifosi“ udělají pro fotbal všechno, protože je kořením jejich života.

Bill ShanklyPlatí to zejména o Giuseppe Serafinovi, nejslavnějším italském fanouškovi sedmdesátých let. Narodil se roku 1946, umřel jako 34letý v Palermu na Sicílii. Serafino měl 240 kilogramů. Pro mnohé fotbalisty a tenisty se stal živým talismanem. Na stadion jej přiváželi speciálně připravení pomocníci, kteří mu museli pomáhat také při vstávání z křesla. Tragikomicky působí též fakt, že se pod tíhou jeho těla zřítila postel, na kterou ho v nemocnici položili.

Někteří fanoušci projevují svůj souhlas, ale většinou svůj nesouhlas ať s hráči či s rozhodčím podivným způsobem. Například v jednom zámořském hokejovém klubu hází na kluziště živé žáby. Při našem utkání při Světovém poháru v roce 1998 s Německem byla za potupného stavu 1:7 pro náš tým zasypána ledová plocha tři minuty před koncem takovým množstvím plechovek od piva, že rozhodčí ukončil předčasně zápas. Ve fotbale jsou však jiné zvyklosti. Dočtete se o tom v kapitole

Co se dá všechno házet na hřiště…

Znak Aston VillyNe každodenní příhoda se stala při zápase Norwich - Aston Villa Birmingham v roce 1980. Když se domácím nedařilo, začali diváci házet na bránu hostů mince. Brankáře Jima Rimmera to nevyvedlo z rovnováhy. Po utkání mince posbíral do brankářské čepice a odnesl je zvážit. Bylo jich rovných pět kilo.

Zejména Italové však projevují svůj temperament házením rozmanitých předmětů na hrací plochu. Hází pomeranče, rajská jablíčka, zkažená vejce i plastické láhve od piva; kamínkům se zásadně vyhýbají.

Že je nebezpečná profese rozhodčího, jsme si již řekli. Že by však v některých případech mohl být ohrožen samotný fanoušek?

Je ale sebevražda zločin?

Brazilci milují fotbal vášnivěji než Italové. Milují krásu hry, touží po ideálních výsledcích. Po nešťastném finále na MS 1950 na Maracaně, kde Brazílie prohrála s Uruguají 1:2 skutečně několik fanoušků přímo na stadionu spáchalo sebevraždu a další zemřeli na infarkt.

K prototypům brazilského fanouška patří i fanoušci Santosu Joao Marais a José Fereira ze Sao Paula. Marais se proslavil tím, že roku 1978 jako pilot záměrně změnil kurs letadla, aby se přes okénko aspoň na chvíli mohl podívat na stadion, kde hrál právě jeho milovaný Santos. Letadlo přitom narazilo na stožár a zřítilo se. Marais havárii přežil.

José Fereira se zase zapsal do brazilských fotbalových dějin tím, že tvrdošíjně trval na odložení vlastní operace. I když měl akutní zápal slepého střeva s hrozbou perforace, na revers si vynutil dvouhodinový odklad, aby si mohl poslechnout rozhlasovou reportáž se střetnutím mužstva, ve kterém v tom čase hrál i Pelé.

Ještě více zaráží a k filosofickým úvahám podněcuje skutečnost, že fanoušci jsou občas schopni zastřelit i hráče…

Vraždy ve jméně fotbalu

Nejtragičtější okamžiky ve vztahu hráč - divák se odehrávají pravděpodobně v Jižní Americe. Například roku 1982 se v Kolumbii v Provincii Risaralda vyskytnul takový případ: útočník hostů před bránou se už-už chystal obehrát brankáře, když vtom klesl k zemi jako podťatý. Z hlediska na něj někdo vystřelil a smrtelně jej zranil.

Znak Estudiantes Buenos AiresPodobný případ se odehrál v srpnu 1979 i v hlavním městě Peru Limě. V tomto případě se však stal obětí hráč domácího mužstva. Pachatel jako motiv zločinu uvedl pomstu. Jeho mužstvo totiž prohrálo 0:3 a on pevně věřil, že při sázce vyhraje.

Netypicky si počínali příznivci slavného argentinského klubu Estudiantes Buenos Aires. Jejich mužstvu se hra dlouho nedařila, figurovalo na konci tabulky, a když nepřicházela náprava, číše trpělivosti fanoušků se naplnila. Po zápase s Botafogem (1:3) nejhorlivější obklíčili své miláčky a přátelsky jim zvalchovali záda.

Stadiony bez diváků jsou jako stromy bez ovoce. Anebo spíše jako míč bez vzduchu. Povšimněme si teď negativních rekordů v návštěvnosti.

Ať jdou s tím fotbalem do pr…

Absolutní negativní rekord v návštěvnosti fotbalového utkání zaznamenali v roce 1981 v malém švýcarském městečku nedaleko Luzernu. Mistrovský zápas oblastní soutěže sledoval jeden jediný platící divák. Ani ten však nepochodil dobře, protože pět minut před koncem ho rozhodčí vykázal za nemístné pokřikování z hlediska.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let prožívalo sousední Rakousko velkou fotbalovou krizi. Ignorantský vztah diváků k fotbalu se projevil nejhůř při jednom pohárovém zápase, i když v něm účinkoval domácí Rapid. jeho měření sil s Juventusem Turín sledovalo jen 653 diváků, mezi nimi 283 platících! Zisk ze vstupného nestačil ani na vyplacení cestovného rozhodčím.

Primát nejnižší ligové návštěvy u nás patří utkání TŽ Třinec - Dukla Praha, které se hrálo v sezóně 1975/1976. Sledovalo ho 229 platících diváků. V říjnu 1982 na utkání bratislavského Interu a pražské Sparty bylo přítomných 461 platících diváků.