Fotbal - zábava davů

Něco málo o rozhodčích

Profese rozhodčích, kteří se zaprodali tomuto řemeslu, je stará jako fotbal samo. A proto jim věnujeme samostatnou kapitolu. A kde začít, než u těch, kteří se stali pionýry.

Rozhodčí v pravěku

Vídeňský rozhodčí Lowe jednou pískal v Budapešti. Když po zápase odcházel ze hřiště, zastavili jej dvě elegantně oblečené dámy a s výkřiky „Bravo!“ ho poplácali po zádech. Toho si všimnul jeden z funkcionářů klubu a hned rozhodčímu vysvětloval:

„Ty dámy, které vás vyznamenali svojí pochvalou, seděli při zápase přede mnou, a tak chtěj-nechtěj jsem vyslechl jejich rozhovor. Vyprávěli si o vaší záhadné funkci. Uvažovali takto: Ten muž běhá po hřišti, neustále píská a domlouvá hráčům, což doprovází smích publika. Bere si do rukou míč a umístí jej, kam chce, dává právo kopnout do něj hráči, který se mu líbí. Když letí míč k němu či na něho, opatrně uhne, jakoby se bál, že ho míč uhodí. A konečně: přerušuje hru, když jsou hráči v nejlepším. Po delší debatě přišli k názoru, že ten muž je klaun a je zařazený do hry pro pobavení publika. No a když jste svoji úlohu sehrál výborně, neminula vás pochvala.“

Od chvíle, kdy se odehrál tento rozhovor, uplynulo již téměř sto let. Nároky na rozhodčí se zvýšily, fotbalová pravidla se od doby fotbalového pravěku značně rozrostla a do fotbalu vstoupila i moderní technika. Jaký by však měl být ideální rozhodčí? Takový, jaký je popisován v následující kapitole

Ideální rozhodčí dneška?

Velká anketa v Brazílii před patnácti lety se snažila najít odpověď na otázku, jaký by měl být ideální rozhodčí, kterého by si všichni vážili. Z tisícovek odpovědí vyšlo najevo, že by měl mít něco z hrdinů bájí. Měl by být moudrý jako sova, prohnaný jako liška, tvrdohlavý jako slon, opatrný jako antilopa a klidný jako želva…

Už před šedesáti lety známý anglický rozhodčí J. E. Howcroft radil svým kolegům, jak se vyhnout problémům na hřišti. Jeho rady je možné shrnout do desatera rozhodčího:

1. Buď fit tělesně i duševně. A v jídle buď střídmý.

2. Neboj se žádných chyb.

3. Neváhej je přiznat, třeba i gestem.

4. Pískni, kolikrát je potřeba, ne však často.

5. Nepochybuj o nejvyšších nárocích - hráčů i vlastních.

6. Vylučuj raději dřív, než bude pozdě.

7. Nebav se s žádným pořadatelem.

8. Važ si hráčů, aby si i oni mohli vážit tebe.

9. Měj hroší kůži.

Zajisté jste si všimli, že toto desatero má jen devět přikázání. Desáté zní takto:

„Nedopusť, aby si se dostal do rukou divákům!“

O tomto desátém přikázání by se dalo dlouho zajímavě vyprávět. Vykládat mohou především nejrůznější venkovští rozhodčí. Ale my půjdeme výš…

Červená kniha ohrožených živočichů

Podle zprávy brazilské pojišťovací společnosti z roku 1975 jsou na prvním místě v žebříčku rizikových povolání právě fotbaloví rozhodčí. Po nich následují taxikáři a agenti sňatkových kanceláří, policisté, boxeři a novináři. Výsledky této statistiky, bohužel, jen odrážejí skutečnost. Mezinárodní fotbalová federace potvrdila, že od roku 1945 zahynulo na hřištích v rozličných částech světa více než 200 rozhodčích.

Na začátku roku 1973 se hrálo v brazilské vesnici Campelos ve státě Rio sousedské derby. Když na zápas nepřišel delegovaný rozhodčí, tak se této povinnosti po zdlouhavých debatách ujal host - předseda fotbalového oddílu FC Desterro Joao José de Oliveira. Oliveira nastoupil na hřiště s tesákem za opaskem, protože i domácí diváci byli ozbrojeni palicemi a mačetami. Brzy se na hřišti začalo jiskřit. Když rozhodčí posoudil srážku dvou hráčů jako faul domácího fotbalisty, začaly se hádky, které vyvrcholili rvačkou. V té chvíli se Oliveira přestal ovládat a hodil míč do tváře domácímu hráčovi. Nato se začala ještě větší rvačka, do které se zapojila i hrstka diváků. Po jejím utišení zůstal rozhodčí na zemi s bodnou ranou, která byla smrtelná.

Jedinečnou ukázkou zuřivosti fanoušků, která přechází až ve frašku, je případ jistého portugalského rozhodčího, který vedl důležité mistrovské utkání ve městečku nedaleko Porta. Utkání se skončilo nerozhodně 0:0. Jako obyčejně, příčinou neúspěchu byl podle fanoušků rozhodčí. Rozvášnění fanoušci ho chytili a bez dlouhého uvažování ho hodili do studně. Naštěstí byla nablízku policie, která nešťastníka zachránila před smrtí. Zakrátko se ukázalo, že ho nezachránila pro nic za nic: rozhodčí dostal pokutu padesát escudos za znečištění studně. Aby tragikomická fraška byla ještě výraznější, je potřeba říct, že šéf policie byl zároveň předsedou místního fotbalového klubu.

Při rozhodování se stávají i humorné příhody. Jedna z nich se přihodila roku 1973 v Anglii. Mužstvo FC West Auckland mělo brankáře, který se jmenoval Charlie Chaplin. Kamenem úrazu bylo právě jeho slavné jméno. Při jednom rohovém kopu se dostal do sporu s rozhodčím, který vyvrcholil vyloučením. Když brankář tvrdošíjně zastával názor, že rohový kop byl přisouzený soupeřovi neprávem, rozhodčí se ho zeptal, jak se jmenuje. „Charlie Chaplin,“ odpověděl brankář. Tím se začalo velké nedorozumění. Rozhodčí si myslel, že si z něj brankář utahuje, a tak mu ukázal červenou kartu. Až po zásahu kapitána a kontrole osobního a hráčského průkazu vysvitlo, že brankář mluví pravdu. Rozhodčí nato odvolal své rozhodnutí a Chaplin mohl pokračovat ve hře.

Někdy rozhodčí předvedou jistou dávku předvídavosti a prohnanosti. Jindy zase umravní hráče perfektním uplatňováním platných pravidel.

Pravidla se musej dodržovat!

Znak Americy CaliHráč Deportiva CaliV roce 1978 se v Kolumbii hrálo mistrovské prvoligové utkání Deportivo Cali - America Cali. Protože se fotbalový svaz obával komplikací, zápas vedl Brazilec Octavio Sierra. Ten se projevil jako skutečně odvážný muž, protože Deportivu vyloučil až 6 hráčů, tři z nich naráz těsně před koncem prvního poločasu. Protože se tím narušilo pravidlo o nejmenším povoleném počtu hráčů, utkání okamžitě ukončil. Fanoušci Deportiva tomu nechtěli uvěřit, proto trpělivě čekali na začátek druhého poločasu. A to bylo spasením pro Sierru a jeho asistenty. Než se rozvášnění fanoušci vzpamatovali, stihli ujet.

Znak Partizanu BělehradRozhodnost, spravedlivost a důkladná znalost pravidel jsou ozdobou každého rozhodčího. Kolikrát jsme například svědky přehnaných projevů radosti, i když je pravidla nepovolují. Proti takovým projevům rázně zasáhl v roce 1979 jugoslávský rozhodčí Matovilovič v prvoligovém derby bělehradských klubů Crvena zvezda - Partizan. Obětí jeho důslednosti byl střelec Dušan Savič. Po první brance mu ukázal žlutou kartu a když vstřelil i druhou, ukázal mu i červenou. Šťastný střelec vždy vyběhnul na atletickou dráhu blíže k obecenstvu a dal se oslavovat. Rozhodcův výklad pravidel byl přísný, ale také přesný: „Prvním přestupkem bylo nedovolené opuštění hrací plochy, druhým - zdržování hry.“

Rozhodčí zažijí na hřišti množství rozmanitých a pozoruhodných příhod známý Francouz Michel Vautrot o nich napsal celou knihu. První dvě anekdotické perličky, které z ní citujeme, ilustrují tajemnou a podmanivou atmosféru utkání. Další dvě příhody zase zaznamenal Sir Stanley Rous, bývalý mezinárodní rozhodčí a také předseda FIFA.

Mají právo na život (?)

Jisté mužstvo se ocitlo v nezáviděníhodné pozici na konci tabulky. V klubu zavládl rozruch. V zápase mužstvo též nehrálo dobře, prohrávalo na vlastní půdě. Po přestávce, když se oba týmy vracely na hřiště, zeptal jsem se kapitána: „Nemáte do druhého poločasu nějaké změny?“ „Ale ano,“ odpověděl kapitán, „v poločase jsme vyměnili předsedu klubu.“

Odpískal jsem volný kop ve prospěch domácích. Kapitán domácích kroutil hlavou a celkem nahlas vyjádřil nesouhlas s mým rozhodnutím. Přišel jsem k němu a povídám: „Každý se může zmýlit.“ „No dobře,“ odpověděl kapitán, „ale doufám, že se při nejbližší příležitosti zmýlíte v náš prospěch.“

Znak Glasgow RangersVedl jsem důležitý ligový zápas v glasgowském Hampden Parku. Nervy 55 000 fanoušků pořádně pocuchaly některé moje verdikty, které postihly jejich mužstvo. Po odpískání bouřlivého zápasu se mi podařilo odejít před hněvem lidu do kabiny jen s pomocí policejní ochrany. Masa fanoušků však neopouštěla okolí stadionu, čekali, kdy se objevím, aby se na mě vyřádili. Na zabezpečení mého bezpečného odchodu přivolali asi dvacet policistů.

„Pánové, prosím vás, nechejte mě odejít samotného. Děkuji vám za pomoc, ale nepotřebuji ji. Mám čisté svědomí, nemám se čeho obávat.“

„Pane,“ pověděli mi, „o tom nemůže být ani řeč. Zůstaneme s vámi, protože povinností policistů je chránit bezbranné a pomáhat slepým.“

O pár roků později v jistém ligovém zápase sledovali diváci moje počínání s tichou rezignací, jen jediný výsměšný hlas provázel každý můj verdikt. Brzy jsem identifikoval jeho majitele. Přiběhl jsem k němu - stál v první řadě - a osopil jsem se na něho:

„Přestaňte už s těmi hloupostmi. Kdo z nás je tu vlastně rozhodčím?“

Divák se na chvíli zarazil a potom mi odpověděl:

„Z nás dvou ani jeden!“