Luděk Nekuda

Elegance – vaše šance!

Císler:Ahoj, gentlemane!

Nekuda:Nazdar… no ne… a tadyhle, otoč se!… no při Adamovi, no ty vypadáš… to je z Tuzexu?

Císler:No dovol, z Tuzexu! To je z venku, rozumíš! Butik.

Nekuda:Kolik to stálo?

Císler:To snad nehraje roli, pro nás, ne? Ale bylo by to za půl trabanta, kdyby to tam prodávali.

Nekuda:Sekne ti. Vypadáš o čtyřicet let mladší. Já už se taky budu muset trochu oblíkat.

Císler:To bys měl. Takhle vypadáš jako nějakej chuďas: A přitom.

Nekuda:Tak tohle by mi vadilo nejmíň. Nechci se vytahovat, ale chudoby jsem si užil. Já pocházím z velmi chudé rodiny.

Císler:Ty, jo? Co bych měl pak říkat já?

Nekuda:Mlč. My jsme byli tak chudí, že jsme si nemohli dovolit vozit takhle drahý hadry z ciziny. My si je museli sami vytahovat z popelnic!

Císler:Tomu říkáš chudoba, jo, když jste bydleli u plnejch popelnic. Já jsem se teprve v patnácti letech dozvěděl, že v domácnosti můžou bejt nějaký odpadky. My jsme všechno spotřebovali.

Nekuda:To se vám to žilo, když jste měli co spotřebovávat! My jsme domů nepřinesli nic, poněvadž jsme to sežrali hned, jak jsme to vyžebrali.

Císler:No jó, voni si žebrali, lordi! My jenom otvírali ústa a sténali. Ty mi povídej o chudobě! My jsme měli tak malej byt, že abychom se neušlapali, museli jsme žít vnitřním životem!

Císler:Byt! Oni měli byt! My žili v zemljance. Udupaná podlaha a přikrytý to bylo větvama. Bejt o milion let dřív, tak nám tam padali mamuti!

Nekuda:My měli s tatínkem dohromady jednu botu. Já s ním v životě nebyl na procházce. Buď skákal on nebo já.

Císler:Botu! To se to žije, když máš nemovitost! My si balili nohy do novin. Večer jsme si zatopili, sesedli se kolem ohníčku, tatínek si sed na bobek a čet nám: kurs dolaru stoupl. Co budeme dělat? Psí život! Přilož suchého králičího trusu, chlapče.

Nekuda:To si říkáš chudina, když jste uměli číst? To já neumím dodneška.

Císler:To máš kliku. Aspoň si nemůžeš přečíst, co napíšeš.

Nekuda:My jsme byli tak chudí, že jsme s tatínkem… to ti musím zašeptat!

Císler:… co jste s tatínkem?

Nekuda:Š-t-š-p-š-š-š-t…

Císler:Ha! To my bychom kradli, kdybychom měli komu! Tam, jak jsme bydleli, byli samí takovíhle chudáci. Chudinské předměstí.

Nekuda:Tak jste si měli zajít do města.

Císler:Zajít, jo? A na čem? Na těch hladem zesláblých nohou? Ty nevíš, co je to chudoba!

Nekuda:Nevím, jo? Jednou jsem se maminky ptal, co jsou to nudle s mákem. Tak mě nechala nastydnout, pak mi chrstla do obličeje mák a řekla: pro nás chudé je to tohle, synku!

Císler:Jé, voni měli maminku! Já až do puberty nevěděl, co to je?

Nekuda:No jó, tatíček pořídil synkovi pubertu. Já musel dospět přes noc. Já si nemoh dovolit vyvíjet se. To bylo facek!

Císler:To sis žil, když tě jenom fackovali. Mě tatíček mlátil opratí.

Nekuda:Opratí! Nic jste neměli, a jak to z tebe leze! Já viděl oprať jenom jednou, když jsme ji měli v neděli k obědu.

Císler:Vy jste rozlišovali dny, jo? Inteligenti zazobaný. Já jsem se dozvěděl, že dny mají jméno, až když mi tatíček oznámili, že se v pátek žením.

Nekuda:Ty ses ženil, kdyžs byl tak chudej?

Císler:No jistě, to byl můj jedinej majetek. Takhle se to dělá i mezi anglickou aristokracií: vona měla prachy a já původ.