Luděk Nekuda

Filologický koutek

Budu se teď na chvíli věnovat svému koníčku, češtině. Loni na podzim jsem tak shrabával listí – ne že bych to dělal rád, ale je to intelektuálně nepříliš vyčerpávající, takže jsem začal přemýšlet, co vlastně dělám, a zjistil jsem, že mi je líto cizinců, ne všech, ale určitě těch, co se mají naučit česky. Napsal jsem si postup prací:

Naložím listí, odložím hrábě, založím oheň, vyložím listí, přiložím do ohně, vložím tam brambory, proložím natí, uložím kolečko, k němu doložím hrábě, předložím problém hladu, podložím stůl, na něj položím talíř – a pak se složím.

Nebo tu máme problém lavičky. První si sedne. Druhý si přisedne. Prvnímu to není příjemné, ale nechce druhého ranit tím, že si odsedne, tak si toliko poodsedne. Druhý je družný, tak si připosedne. Tak druhý ještě poposedne a druhý připoposedne. První od toho připoposednuvšího ještě odpoposedne, druhý, připoposednuvší, si tedy k tomu odposednuvšímu dopřipoposedne. První už dopoposedal, poněvadž už je na kraji, tak se na toho dopřipoposednuvšího zle koukne, ten pochopí a kousek si odpřipoposedne, takže v tom okamžiku jsou ti dva vlastně rozpřiodpodopoposednuvší, ergo je mezi nimi luft. Každý jejich další pohyb je z gramatického hlediska riskantní, ne‑li neproveditelný, neboť všelijakým přepřepoporozsedáním se nám natolik pogalimatyášovali, že pokud nezemřeli, zmítají se tam dodnes.