Luděk Nekuda

Louskáček

Mám rád členité kuchyně. S množstvím skříněk a zákoutí a skrýší, poliček a plošek a skladovacích prostůrků. Z kuchyně se má linout nejen vůně pokrmů, ale i vůně tajemství míchání a kořenění. Nebudeme si ale povídat o jídle připraveném, nýbrž o tom, co té přípravě předchází ještě před vařením.

Otevřeme třeba šuple s příbory. Kromě těchto tam bývá umístěno plno předmětů, jako jsou otvírače, zavírače, odkručovače, škrabky, vývrtky a louskáček na ořechy, který používám, chci-li si dokázat, že jsem vlastně docela šikovný a zručný.

Louskáčky jsou, pokud vím, dvojí: klíšťového a vývrtkového typu. My máme ten druhý. Pokud ho neznáte, tak tedy v průřezu vypadá jako průřez kapličkou. Podlahu, zde dno, tvoří okrouhlá ploška s okrouhlým dolíčkem, nebo jak se na vojně říká vybráním, pro ořech. Ze dvou stran plošky se zvedají dvě okrouhlá kaplová žebra, která se setkají asi tam, kde u kapličky bývá zvonička. V místě setkání je dírka, zdobená uvnitř závity, a tou dírkou prochází něco jako vývrtka. Máte to? Svrchu do kapličky se prostě zavrtává vývrtka, která je ale ukončená vydutým kolečkem dolů. Šroubujeme-li tedy vývrtkou v kapličce, vyduté kolečko se blíží k vybrání na dně.

Dáme-li do dolíčku ořech a šroubujeme, vyduté kolečko se blíží k horní straně ořechu a my s úžasem zjišťujeme, že vydutí kolečka je přizpůsobeno tvaru ořechu, kolečko přilne a my šroubujeme, napětí sílí, tlak sílí, něco musí prasknout.

Nemusí. Je-li ořech pevný, nepraskne. Není dost síly, která by přinutila vývrtku ve zvoničce pootočit se ještě o půl závitu. A to je moje chvíle. Začíná souboj tvůrčího mozku s blbou hmotou. Já vím, že bych na ořech mohl kladivem, podpatkem nebo louskáčkem klešťovým, ale nejsem padouch. Zbraně byly zvoleny, naděje na vítězství jsou vyrovnány.

Jediná výhoda, kterou proti tomu vořechovi mám, je mozek. A tak zastrčím vývrtku do škvíry mezi šupletem a deskou stolu a točím kapličkou. Neustoupí ani o píď, sok jeden natvrdlej. Vyšlu impuls do mozku. Co teď? Utěrka… Šeptne mi kterýsi závit. Jasně. Těš se! Vezmu do ruky utěrku, do ruky kapličku a kroutím. Sok nic, ustoupila škvíra. Šuple v čudu.

Kdepak, ořech, my dva s mozkem se nedáme. Mozek signalizuje: soused: Má páru. Ne, to není porušení pravidel. Ať si vořech taky přivede souseda, chce-li, má jich ještě půl sáčku. Přišel soused, viděl, zkusil, odstrčil mě a bacil kladivem. Ořech byl poražen, ale já prohrál kontumačně.

Od té doby, když louskám, jsem se svýma louskáčkama radši sám. Máme stejné šance s ořechama. Zápas tvůrčí mozek versus blbá hmota je k dnešnímu dni přibližně nerozhodný, ale klešťový louskáček leží ladem.