Luděk Nekuda

Vypínač

Ne vše, co je umístěno na stěnách, musí být ozdobou. Takový vypínač. Není to ozdoba, ale musí být. Pyšné dítě moderního věku, vědomé si své důležitosti, hýčkané, i když mu to cvaká. A že mu to tedy občas cvaká pěkně!

V bytě, kde jsme bydleli dřív, měli jsme velkou předsíň. Přímo halu, dovolím si říct. V té předsíni jeden lustr a pod tím lustrem já, který se rozhodl, že tam budou vypínače dva. Jeden u dveří na chodbu, abych si pohodlně rozsvítil, až půjdu večer domů, nebo zhasl, až půjdu večer z domu, a druhý u dveří pokojových, abych si pohodlně zhasl, až půjdu z rozsvícené předsíně do pokoje, nebo pohodlně rozsvítil, až půjdu z pokoje do tmavé předsíně. Plán to byl, uznejte, ďábelsky prostý. Provedl jsem to sám. Těmahle, co je nevidíte, rukama a touhle, co s ní teď mluvím, hlavou.

Odzkoušel jsem dílo. Oba vypínače vypínaly, jak jim káže název, i zapínaly, poslušny stisku pána přírody. Za pár dní jsem se vracel domů pozdě, a tehdy přišla premiéra v praxi. Rozsvítil jsem vypínač u domovních dveří. Nic. Tma. Protápal jsem se tmavou předsíní, natápal vypínač u dveří do pokoje a zapnul. Nic. Tma. Tápal jsme tedy zpátky k domovním dveřím, abych je zavřel. Při té příležitosti jsem zmáčknul vypínač do původní polohy zhasnuto. A bylo světlo.

Drobná chybička, říkal jsem si, ale princip je správný. Prošel jsem světlem zalitou předsíní a vcházeje do pokoje zmáčknul vypínač, že abych zhasnul. A nic. Bylo dál světlo. Vrátil jsem se ke dveřím domovním a zmáčkl vypínač. A byla tma.

Protáhl jsem se předsíní k pokoji a zmáčkl vypínač. A nic. Tma byla dál. Protápal jsem se tedy zpátky k domovním dveřím a zmáčkl vypínač. A nic, pořád tma. Mou psychikou začaly cloumat strach, ponížení a úcta k mezihvězdným prostorům. Pohyby se zrychlily.

Už ne protápal, ale promlátil jsem se zpátky k pokoji, zmáčkl vypínač. A nic, byla dál tma. Tak k domovním dveřím, zmáčknout, a - bylo světlo. Trochu uklidněn, ale se zlým tušením jsem se navenek ledabyle, aby si volty nemyslely, loudal k pokoji. Zmáčknul jsem vypínač a nic, dál bylo světlo.

Já nevím, jestli to stačíte sledovat, kde jsem, co mačkám, kdy a kde se zhasne a kde rozsvítí. Já jsem to tehdy po půlhodině sledovat už nestačil. Jenom vím, že když jsem pak ráno vstal, řekla mi žena: Víš, žes nechal přes noc rozsvíceno v předsíni? Nevím. Připouštím, že rozsvíceno bylo. Ale kdo z nás tří to udělal, jestli já, vypínač jedna nebo vypínač dvě, to nevím. Já jenom vím, že se můj kamarád elektrikář tuze smál, když s tím pak něco dělal, a že od té doby mám k těm ampérům a voltům mnohaohmový odpor.