Itálie - Alto Adige 2001

Co předcházelo?

V neděli 31. září jsem byl takhle večer kolem deváté hodiny v čajovně, popíjím si čaj a najednou mi Mirek povídá:

„Nechceš se mnou jet do Itálie na jabka?”

„A proč ne, kdy se jede?”

„Co nejdřív, asi zítra ráno.”

„A doprd…, to sebou musíme pěkně hodit!”

A taky že jo. Přiřítil jsem se domů a první, co jsem doma řekl bylo něco v tom smyslu, že:

„Zítra ráno jedu stopem do Itálie na jabka. Nevím přesně kam jedu, jak dlouho tam budu ani kdy se vrátím.”

A druhý den ráno v sedm jsem opustil domov.

Pondělí 1. 10.

Lažánky - Dolní Dvořiště

Pro urychlení přepravy jsme se rozhodli dojet až na hranice pod Budějcama veřejnou dopravou. To znamenalo vlakem do Brna, pak autobusem do Budějc a znovu vlakem do Dolního Dvořiště. Za setmění jsme se tam uvelebili v lesíku a pořádně jsme se vychrápali (každý ve svém vlastním spacáku - pozn. aut.).

Úterý 2. 10.

Dolní Dvořiště - Innsbruck

Přešli jsme pěšky hranici a začali jsme stopovat. Nejdřív spolu, pak každý sám. Měl jsem z toho dost vítr. Poprvé jsem stopoval sám v zahraničí. Nakonec to dopadlo dobře. Nějakej Čehúň mě vzal za Linec na benzinku. Tam jsem se chvíli bezcílně toulal a okukoval jsem cizince, cizinci si okukovali mě a tak jsme se okukovali navzájem. Nutno podotknout, že se tato moje taktika zcela minula účinkem.

Dálnice u benzinky před InnsbruckemKdyž jsem se osmělil a začal se vyptávat kamioňáků, jestli nejedou směrem na Salzburg nebo ještě lépe Innsbruck, jeden mi tam hned našel jakýhosi Fahrera (řidiče) z Feldkirchu. A tak jsem se dostal kolem třetí odpoledne až k první benzince před Inns'. Stál jsem tam asi… (kolik to sakra bylo hodin?)… no prostě až do setmění a četl jsem si nápisy na sloupu u výjezdu, kde mi neznámé duše z celé východní Evropy nalévaly optimismus do žil výroky jako „Stojíme tu už kur… druhý den.”, „Rakušáci jsou hovada!”, „Rakušáky do plynu!”, atd. Nevím, nějakej Anglán s děvčetem, kterej neuměl jako na potvoru slovo německy a dokonce ani česky, takže jsme si nepopovídali, se vezl asi po půlhodině, co jsem tam byl.

Jenže se začalo stmívat a pak se dočista setmělo a já tam stál osamocený mezi tou spoustou natvrdlejch kapitalistů. Tak jsem se sbalil a vydal jsem se hledat nocleh. Byl přece nesmysl spát na benzince. Jenže kde spát? Kolem mě všude, kam oko dohlédlo Alpy - strmé svahy okolo dálnice. Strana za dálnicí se zdála vhodnější ke spaní, tak jsem přešel po mostě a došel jsem na křižovatku. Odbočil jsem vlevo a pak jsem asi po 50 metrech do lesa. Vypadalo to, že tam bude vhodné místo.

A našel jsem je asi 60 metrů nad silnicí. Sice to vypadalo jako pěší cesta, byla to taková terasa, ale spát se tam dalo. A navíc, kdo by v noci chodil do lesa. V noci buď všichni kapitalisti spí a nebo se bojí, že je někdo okrade. V osm hodin večer jsem se upelešil k spánku.

Tak nyní spím. A co se dělo jinde? Mirek jel nejdřív s kýmsi do Salzburgu a pak už pozdě večer ho někdo vzal na poslední benzinku před Innsbruckem. Byla už tma, tak co teď dělat jiného, než jít spát. Tak jo. Jenže kde, když všude kolem, kam až oko dohlédne, strmé kopce Alp. Přes silnici to vypadá nadějněji, tam by mohlo být nějaké příhodné místečko. Přešel most, přišel na křižovatku, dal se doleva a pak do lesa a šel do kopce v bláhové představě, že tam něco najde. A najednou:

„Kdo to tam je?” přemýšlí, „Tam je nějaká mrtvola! Nebo tam spí nějakej idiot, co nemá co na práci? A hele, batoh. Doprčic, vždyť ten batoh znám!”

Necháme Mirka jeho osudu a vrátíme se k MeGabovi. Ten si pokojně chrupe, zdá se mu třeba o nějaké Věrce, Petře nebo, co já vím, o Hermíně a najednou s ním ta jeho pořádně zaškube, až ho to probudí a slyší těžce nepoetické:

„Ty vole, to seš ty?”

A stejně nepoeticky odpovídá:

„Ty vole, kde se tady bereš?”

Tak šťastné setkání máme za sebou a můžeme jet pokojně dále.

Středa 3. 10.

Innsbruck - jablečné sady

Brennerský průsmysk z auta Maďara „Džorže”Ráno jsme se vydali zpět na benzinku. Začal jsem se ptát řidičů, jestli nejedou na Brixen (it. Bressanone) v Itálii. Za chvíli jsem někoho našel. Maďara. Kupodivu jsem si s ním i pokecal, i když jsem se tehdy ještě neučil maďarsky. Vezl jsem s sebou takovou knížečku „Komunikujeme s cizinci”. Mám tam i maďarské fráze. Tak jsem to na něj vybalil:

„Kérem, hogy hivják Önt?” [kérem, hoď hivják önt?] (Jaké je, prosím, vaše jméno?)

„Džordž.”

„Engedje meg, hogy bemutatkozzam. A nevem David.” [engeďďe meg, hoď bemutatkozzam. a nevem David.] (Dovolte, abych se představil. Jmenuji se David.)

Když jsme měli úvodní slušnostní konverzaci za sebou, tak nevím proč, ale už jsme nenašli společné téma k hovoru. Asi to bylo proto, že Džordž uměl jen maďarsky a z cizích jazyků ještě gutntág, bondžorno, jes a nou a já uměl jen nemtudum maďárum. Velký problém nastal, když mě chtěl vysadit v Brixenu, ale já potřeboval vysadit až o výjezd dále. Snažil jsem se mu to vysvětlit česky, slovensky, rusky, německy, anglicky i italsky, výrazy mého ksichtu, oběma rukama i nohama, pomocí mapy a nakonec to pochopil. Džordž byl chlapík.

Pak jsem mu ještě popřál:

„Viszontlátasra!” [visontlátašra] (Na shledanou!) a „Jó utat!” (Šťastnou cestu!) a rozešli jsme se navždy. Ach jo. Člověk na cestách pozná nejrůznější přátele.

Pohled od hradu TrotzburgByl jsem v Klausenu (it. Chiusa). Několikrát jsem se poptával na vesnici, kde jsme měli pracovat, nakonec mě na jakémsi jejich sociálním úřadě vysvětlili, že musím podél řeky ještě k jihu asi pět kilometrů a pak po mostě doleva. Zkoušel jsem stopovat a nakonec jsem šel pěšky.

Ve Waidbrucku (it. Ponte Delgado) mě poslali kamsi nahoru na hrad. Vedla tam turistická stezka kamsi nahoru do kopce kolem hradu Trotzburg. Škoda, že nebyl čas, rád bych se tam podíval, vstupné zas tak drahé nebylo.

Po nějakých těch třech hodinách jsem se konečně dostal tam, kde jsem měl být. Mirek tam už samozřejmě byl a trhal jabka jak splašenej, aby mu je neotrhali všechny oni.

Mirek přijel asi hodinu přede mnou. Jel s nějakým člověkem, který měl v mapě zakreslenou tu díru, kde jsme byli a nemusel proto bloudit kudymasi přes hrad.

Čtvrtek 4. 10. - sobota 13. 10.

Trháme jabka

Takhle to vypadalo v naší garážiTeď bych vám měl popsat, co jsem tam vlastně dělali. Vstávali jsme každý den zhruba kolem sedmé. O půl osmé byla snídaně, v osm jsme začali makat. Jen jednou jsme měli změnu. V neděli jsme byli probuzeni panem domácím až v osm hodin. Mirkovi spinkal budík takovým způsobem, že s ním ani pan domácí nehnul, když nám bušil pěstí na dveře garáže, ve které jsme spali. Domácí si mysleli, že si myslíme, že v neděli nepracujeme a tak nás nechali spát. Dodnes Mirkovi nevěřím, že to s tím budíkem neudělal schválně.

Ten den stejně lilo a skončili jsme dřív než jindy.

Ale abych se vrátil k normálnímu pracovnímu dni. Tak začali jsme trhat v osm, ve dvanáct jsme měli přestávku na oběd. Chodili jsme se živit do místního hostince. Jídlo se celkem dalo, babička ale vaří líp. V jednu jsme znovu začali makat a to až do šesti, kdy zapadalo Slunce. Celkem to dělalo zhruba 9 hodin čistého času denně.

Pracovali jsme tam s několika místními staříky, kteří každý den dojížděli vozy různých značek - Renault, Fiat, BMW. A když mluvím o stařících, neberte mě za slovo. Všichni ti sedmdesátiletí pánové lezli po žebřících jako čamrdy, u oběda zvládli v pohodě dvakrát tolik vína co Mirek a nepletli se jim nohy jako Mirkovi. Mirek prostě musí vyzkoušet úplně všechno.

Pracovali jsme opravdu v horách - tohle jsme měli za barákemJednomu chlapovi tam říkali Nepál. Hádali jsme mu nějakých pětapadesát let. Houby s voctem! Nejdřív jsem mu rozuměl, že říkal čtyřiačtyřicet a zdálo se nám, že strašně předčasně zestárl. Pak ale jako vždy pravda vyplavala na povrch. Ono mu bylo sedmdesát čtyři. Povídal, že jeho syn lítá s dopravníma letadlama pro dvě stě lidí, on sám, že má horskou chatu, dělá horského vůdce, lyžařského instruktora, potápí se až do čtyřiceti metrů, letos byl v sedmi tisících metrech v Himalájích a nedávno pěšky až v Brně, kde byl i za války jako zoldát. Uměl i pár českých slovíček - například brambory.

To já, MeGab, nemám ani stan, neumím lyžovat, řídím jen auto pro pět osob, potopil jsem se nejvíc do nějakých třech metrů na blanenské přehradě, nejvýš jsem byl u Rhonegletscheru v Alpách (2300 m n. m.) a to ještě autobusem a pěšky jsem došel z domu nejdál do Sloupa a zpět. Ach jo. Posranej zatracenej život blbej.

Pažravý MeGabBydleli jsme v garáži, vrata jsme si zevnitř zavírali na závoru. Uvnitř jsme měli takovej ten elektrickej vařič se dvěma spirálama, tři postele, stůl se čtyřma židlama, sprchovej kout s pitnou vodou a rádio s ulomenou anténou. Párkrát jsem na ně chytil i jakousi českou stanici (střední vlny) a pak německy zpívajícího Gotta.

Jídlo, které jsme dostávali od domácích, byla aspoň u mě kapitola sama o sobě. Zhubnul jsme tam za ty dva týdny o dvě kila. Snídaně nedostatečné, večeře jakbysmet. Nechápu, jak to mohlo uživit Mirka, když já jed jednou tolik co on a bylo mi to málo.

V sobotu 13. října jsme večer končili s prací.

Neděle 14. 10.

Jablečné sady - Sterling (it. Vipiteno)

Ráno jsme dostali prachy. Mirek měl víc, byl rychlejší při trhání a míň toho snědl (nevím, co převažovalo). Měl o dvě marky na hodinu víc než já, syčák. Domácí nám navrhovali, že tam můžeme ještě do pondělního rána zůstat a podívat se zatím po okolí. Byla to lákavá nabídka. Normálně platí, že když se zrovna netrhá, tak se ani nejí. Ale Mirek se zabejčil a chtěl jet co nejdřív domů. Tak jsem ho aspoň přemluvil, aby jsme nešli do údolí do Waidbrucku nejkratší cestou, ale tak, jak jsem šel já - přes devatero řek, devatero kopců a devatero lesů.

To jsem si dal! Mirek mě dodneška neodpustil, že musel jít na stopa zpocenej jak vepř. Co já! Mě bylo hej, mě trochu potu nevadí. Pořádnej chlap má přece pořádně smrdět. Ten jeho pocit, že by měl vlézt čpící k někomu do auta ho na konec dohnal k tomu, že jel do Sterlingu vlakem. Já se vez s nějakejma chuligánama z Innsbrucku. Normální Rakušák by mi nezastavil. Ve Sterlingu jsem byl v šest večer.

V tom Sterlingu je důležitý si zapamatovat, že tam je celnice s parkovištěm kamionů. Našel jsem tam i několik českejch aut. S nějakejma kamioňákama jsem se zakecal, povídal jsem jim, že jsme dva a že se ten druhej má do večera objevit. Pak jeden kouká:

„Támhle jde nějakej tlumok!”

A byl to on a měl s sebou i Mirka. Ti dva nám slíbili, že nás druhý den s sebou vezmou. Čekali na nějakej papír, kterej jim měli přivézt kolegové od nás, kteří byli zatím na česko-německých hranicích.

S Mirkem jsme se pak vydali hledat nocleh. V lese jsme nakonec jedno místo našli. Mirek spal na rovným a já, když jsem si dal pod sebe batoh, jsem se taky neskutálel.

Pondělí 15. 10.

Sterling - německo-rakouské hranice

Ráno jsme se probudili ještě za tmy. Byla docela kosa. Mirek prý oka nezamhouřil, já spal aspoň těch čtyři pět hodin nejmíň. Sešli jsme na celnici a sedli jsme si do haly, kde bylo teplo a sušili jsme si fusky. Ten rygol tam je určitě ještě dodnes.

Asi v osm se probudili i ti naši řidiči. Nevěděli, kdy pojedou. Pro Mirka přijelo lejstro už v jedenáct dopoledne, tak vyjel. A já dál čekal. Když Mirek odjížděl, tak ten náš papír opouštěl teprve naši hranici. Humor. Vyjeli jsme v sedm večer. Jeli jsme okolo Innsbrucku do Německa, pak jsme se v Salzburgu do Rakouska zase vrátili. Bylo to zhruba o půlnoci.

Úterý 16. 10.

Německo-rakouská hranice - Lažánky

Po půlnoci s kamionem po Rakousku raději ne‑e. To se musíte sunout i po dálnici jen šedesátkou nejvíc. Tak jsem se musel bavit s tím křupanem za volantem. Že se chlubil, že má za sebou lampasárnu ve Vyškově, to by mi zas až tak nevadilo. Ale že se mu cestou nějak podařilo ztratit techničák od návěsu, to už celkem jo. V Itálii měl menší nehodu, vlítl mu pod kola osobák, tak ho tím tahačem sroloval. Ten chlap to prý už nikdy nerozchodí, povídal.

A další zajímavý kecy měl. Kdysi dávno se potkal na nějaké zábavě s jakousi dívkou, za čtrnáct dní se vzali, mají spolu tři děcka a žijí spolu už dvacet let. Hezký, co? Jinak se byl schopnej bavit jen o řízení náklaďáku a za Lincem taky o českých ekologických organizacích. Trochu jsme se pohádali kvůli našim názorům na dálnici skrz České Středohoří, obchvat Plzně a Temelín a musel jsem vystupovat. Když se mě na našich hranicích nějakej přiblblej Rakušák zeptal:

„Wohin gehen Sie?” a já jsem mu byl schopen s dobře potlačovaným výbuchem smíchu odpovědět jen:

„Nach Hause,” mávl nade mnou odevzdaně rukou a nechal mě svému osudu.

Z Dolního Dvořiště jsem musel jít pěšky nějaký ten kilometr do Rybníku, odkud jsem se chtěl dostat vlakem přes Budějovice a Brno do Blanska. Dopadlo to dobře, něco jelo už krátce po čtvrté a já v poslední den platnosti ještě využil JuniorPas.

V lokálce do Budějc jsem si pořád opakoval:

„Nesmím usnout, nesmím usnout!”

Jakpak asi myslíte, že to dopadlo? Usnul jsem asi dvacet kilometrů před Budějcama, kde mě pak musel budit strojvůdce. V šíleném polospánku jsem se téměř náměsíční přesunul do kupéčka rychlíku na Brno, kde jsem se odevzdal osudu a okamžitě jsem usnul. Už jsem si ani nevšiml, že odjíždíme. Pak mě ještě probudila ta potvora průvodčí, která si vzhledem k mému špinavému smradlavému rozespalému stavu asi myslela, že mám v sobě aspoň litr dřevitýho. Probudil jsem se těsně před Jihlavou, spal jsem celkem tři hodiny.

V Brně jsem proměnil peníze a jel jsem vlakem do Blanska. Tam nebyl žádný přípoj a tak jsem se ještě svezl stopem k nám do Lažánek. Na zvonek našeho domu jsem zazvonil těsně před polednem. Večer jsem šel do čajovny.