Jak jsem běžel do Lažánek

Takhle jsem vypadal po doběhu z Blanska

Jednou jsem takhle chtěl jet o půl jedenácté večer autobusem domů. Jenže to mělo háček - přijel jsem na nádraží od Metry a zjistil jsem, že kvůli celozávodní dovolené nic nejede. Co teď? Měl jsem jít pěšky? Prdlajz! Cítil jsem se v pohodě a tak jsem se rozhodl, že domů doběhnu.

Takže pěkně pomalu, ať vydržím. Pravá ruka dopředu, levá dozadu, nohy přesně naopak - levá dopředu, pravá dozadu. Nebo je to naopak? Dělá se to tak, je to správně! Ledvinku si omotávám kolem ruky, nemám rád, když mi lítá u pasu. U ředitelství jsem cobydup. To je paráda - sbíhat kopeček.

Konečně jsem přeběhl koleje - nemám rád běh z kopce. Musí se při tom brzdit a likvidují se kolena. Tak zase hezky pomalu. Levá - pravá - levá - pravá. Před druhými kolejemi přichází první krize. Jestli ji překonám, vydržím. Jazyk se mi plazí po vestě. Co to?!? Vždyť já žádnou vestu nemám? Přestaň myslet na blbinky a utíkej! Běžíš moc rychle, zpomal!

Je to krásně na tom světě! Běžím si krásnou krajinou, je tma, okolo zurčí potůček. Jedním slovem krása. Stromy mi zakrývají výhled a tak nevidím čékáďácký strojírny. Punkvu jakžtakž jo. Už bych za sebou mohl mít zhruba kilometr. Asi jsem už krizi překonal, když mě napadají srandičky, takže můžu zase zrychlit.

Jsem u strojíren. Chvíli vidím, kam šlapu, jsou tady světla. Kolem mě jede auto. V něm si veze svou prdel určitě nějakej pupkáč nebo slečinka v kostýmku a já si tady běžím jen tak pro radost ze života. Jupí!!! Jsem to ale sportovec! To bude tělo - nikde ani kousek špeku! Běžící reklama na Dachau!

Blíží se slévárna. Zanedlouho bude neveselo, krušno. Propáníčka! Zase koleje! Kdo tady udělal ten kopec, sakra? Drž hubu a utíkej! Pravá - levá - pravá - levá. Přestaň na mě štěkat, ty uslintanej čokle! Neviděl jsi nikdy žádného sportovce? Zkus si mě dohonit! Chcípáku, ani plot nepřeskočíš!

Prudká zatáčka doleva, málem ji beru smykem. Mároveckej kopec přede mnou. Uf! Fuj! Hek, hek! Fuj! To je fuška. Jsem nahoře. Nějakej děda na mě kouká z okna a kouří jistě chutnou cigaretku. Kdyby se radši proběhnul. Benzinku nechávám za sebou. Už se vidím doma. Už jen kousek!

Kašlu na chodníky. Od Márovek běžím po silnici, tak proč ne i teď - nad Kamnárnou? Před obchodem se mi vyhýbá tirák. Míjí mě u něj nějakej potěr vracející se z hospody. Hruď se mi dme pýchou, že by se škopkem v žaludku nikdy nedokázal to, co dnes já.

Přestávám se dmout, pokouším se zase popadnout tu mrchu dech. Z oblačných výšin tak padám tvrdě na hubu. Píchá mě na plicích. Jsem to ale blbec! Slibuju, že už se nikdy nebudu dmout, když utíkám. Krátce po tomto svém slibu svůj dech zase doháním.

Poslední kopec! Ještě kousek!! Kousíček!!! Pracuj těma rukama, ty nemehlo! Neulejvej se! Posledních čtyři sta metrů! Kolikrát jsem je běžel? Ale dnes to jde nějak těžce. Nabírám nové a poslední síly a stejně jak slavný Zátopek stupňuju své tempo a ve chvíli, kdy mám na dohled branku do zahrady, finišuju jako smyslů zbavený.

CÍL!!! Vyhrál jsem! Ztuhlými prsty otevírám branku a odemykám dveře. Usedám na botník a místo toho, abych si odpočinul, dejchám jako sentinel. Srdce cítím v krku a slyším v lebce, zdá se mi, že mi silou tepu popraskají ušní bubínky. Kontroluju čas. Od chvíle, kdy jsem se u hotelu Macocha rozeběhl, uplynulo 32 minut. Pot se ze mě leje a z brady mi kape na koberec. Zkouším zmáčknout triko a slaná voda čirůčkem padá k zemi. Dokázal jsem to.

Dávám si teplou vanu. Už mám zkušenosti z mých dřívějších běhů na Převážku nebo do Jedovnic a zpět, že mi to pomůže zmírnit bolesti svalů. Druhý den pak skutečně skoro nic necítím. Až třetí den se objevuje bolest. Není to ale nic strašnýho. Můžu doběhnout autobus bez toho, že bych nějak pajdal nebo křivil hubu bolestí.

Ty nohy jsem cítil ještě asi týden. Odešlo mi to, až když jsem jel na Slovensko (Kolem Slovenska 2002).