Jižní a západní Čechy 2001

Co předcházelo?

Ve středu 12. 9. jsem skončil na brigádě, tak jsem si už pár dnů říkal, co budu dělat s penězma? Tak jsem se rozhodl, že když budu jezdit stopem, tak takový menší čundr po Čechách snad utáhnu.

Čtvrtek 13. 9.

Blansko - Praha

Začátek cesty byl v autobuse. V 6:30 jsem vyjel z Blanska do Lipůvky. Hodně rychle jsem chytil stop - v 7:15 jsem už jel Avií do Hradce Králové. Rychlost nic moc, ale hlavně, když se jede. V 11:00 jsem se pokoušel chytnout na výpadovce auto až do Prahy, jenže až ve 12:00, když jsem už stál tak hodinu v dešti, mi zastavila další Avia. Ale lidi! To byl vůl! Už ho to nebavilo jezdit. Ale proč s tím teda nesekne? Jízda jak v hororu - hrůza. Dovezl mě až do Poděbrad. Až? Pěšky jsem došel až do Písecké Lhoty, mezitím jsem pořádně zmokl (nutno říct, že poprvé a naposled).

V Písecké Lhotě jsem se snažil stopovat asi 4 hodiny, pak jsem se na to musel o pěti vybodnout a dojet do Prahy autobusem. Byl jsem totiž domluven s příbuznými, že dojedu do setmění nejpozději. Vypláznul jsem za to 50 káčé. Stihl jsem to.

Pátek 14. 9.

Praha

Rozhodl jsem se, že jeden den obětuji, abych dospal to, co jsem doma nestihl. Vydal jsem se velkoměstu všanc a vydal jsem se hledat zajímavé čajovny. Čajovnu Šumící Kaltnýř (Kaltýř?) v nějakém squatu ve starých Střešovicích jsem bohužel nenašel, ale nevzdal jsem se ani po setkání s jednou extrémně protivnou ženskou v tamním uzenářství. Čajovna Romantica v Kobylisích byla dostatečnou náhradou. Dal jsem si Pi Lo Chun a bylo zase dobře.

Pak jsem začal s hledáním další zajímavé čajovny - v nízkoprahovém středisku Jižní Pól na Jižním Městě. Jenže jak ho najít? Kdeže jsem o něm četl? V Novém Prostoru? Aha! Takže nejdřív ten časopis. Hledám skoro půl hodiny nějakého prodejce. A za chvíli upaluji do jeho redakce. Á! Mám tě, Jižní Póle! Cestování si dneska docela užiju. Ze Střešovic do Kobylis, odtam do centra, Braníka a nakonec na konečnou do Háje (stanice Háje). Tam zjišťuju, že čajovna funguje jen dvakrát do týdne a není na takové úrovni jako u nás v Blansku a jedu tak zpátky do centra.

Přemýšlím, co teď. Nakonec jdu do internetové kavárny, kterou provozují dva Jugoslávci a hledám pražské čajovny. Docela mě zaujala čajovna U Měsíční kočky u Újezda. Tam jsem si dal Trá Oolong. Odešel jsem kolem 22. hodiny.

Sobota 15. 9.

Praha - Tábor

Procesí maškar v TábořeNa magistrále u Pražského povstání se snažím stopnout něco, co jede aspoň do Benešova. Potkávám se tam s Evou, která prý jede na nějaké Táborské slavnosti. To já se budu snažit dostat se aspoň do Budějc. Tak tam čekám. Hodinu, dvě, tři. A zastavuje nějakej borec ze Žďáru, myslí si, že jedu do Brna, spletl si cedulu BN a BM. Tak mě vyhazuje aspoň v Průhonicích na benzince.

Tam následuje poměrně rychlý stop. Nějaký hokejista z Benešova mě bere na křižovatku s benzinkou u Benešova. Mladá dvojice mě bere jen na začátek Tábora, sami jedou prý do Písku. Tak si to vykračuju přes Tábor na výpadovku na Budějce, když tu... co to? Kdo to tady tak řve a troubí? Od Jordánu vystoupám po nějakých schodech do centra a koukám jako tele! Obrovskej průvod maškar, kostýmů, zvířat, sta a sta lidí. A všechno se to hrne, aspoň, co si pamatuju, na náměstí. Jdu s davem, teprve po hodné chvíli se dovídám, že jsem na Táborských slavnostech. Teprve po další chvíli mě napadá, že sem vlastně jela i ta Eva z magistrály.

Koncert Čechomoru v TábořePřed náměstím jsem dal 90 káčé za vlezenku a čekal jsem, co se bude dít. Ze začátku se děl jen jeden velkej mumraj. Teprve pak to začalo. Na pódium vylezl nějakej chlapík a povídal, že bude koncert Čechomoru. O něm jsem slyšel už hodně, ale ještě jsem neslyšel, že by mi někdo řekl: „Tohle zpívá Čechomor, jak se ti líbí?“

A pak začali. To byla bomba! Líbí se vám Metallica, Apocalyptica a Křesťan? Jestli jo, tak běžte na jejich živej koncert! Později jsem slyšel jednu jejich písničku v radiu, ale to vypadalo, jako kdyby Čtvero ročních období hrál jeden člověk na píšťalku z vrbového proutí. Při koncertě jsem potkal Evu a vedle mě si stoupli dva borci poněkud starší než já, z nichž jeden si stavěl na zem kelímek s pivem. Ještě se k nim vrátím.

Po skončení koncertu jsem se zašel podívat na náměstí schované za kostelem, kde byl jarmark a na něm docela pěkná keramika. Když začalo vystoupení Gipsy bandu z Karlových Var (cikánská kapela), tak se bohužel začalo stmívat, tak jsem musel v polovině odejít a najít místo na nocleh.

Skutečně první noc na stopu jsem strávil kus od Tábora v lese za mostem nad Lužnicí s vyhlídkou na Klokoty. Roztahuju plachtu, karimatku a za chvíli spím.

Neděle 16. 9.

Tábor - České Budějovice - Písek

Takhle jsem spal v lese u Tábora. Nepršelo.Ráno jsem se probudil zrovna ve chvíli, kdy kolem mě začali procházet první houbaři. Nádherný den. Ráno trochu mžilo, tak jsem zapadl do Táborského muzea a zůstal jsem tam skoro dvě hodiny - takovou tam mají pěknou expozicí husitství. Měl jsem štěstí, že byl zrovna Den otevřených památek a Tábor se k němu hlásil dost hlasitě. Zdarma jsem byl ještě v galerii a opravované Střelnici nad Jordánem, kde si mohl každý celou budovu od sklepů až po střechu prošmejdit, jak chtěl. Skutečně jsme se dostali až na střechu a byly odtam nádherné fotografie.

Pak už jsem dal Táboru i s jeho pěknými slavnostmi vale a šel dál. Po téměř hodině a půl mi zastavil člověk a vyhodil mě v jedné vesnici, durch kterou už jezdí všechny auta od Prahy na Budějce. Zastavili mi dva a po chvíli prý (volně přeloženo do nářečí hanáckého s blanenskými odlišnostmi):

Samsonova kašna v Budějcích„Nebyls' ty v Táboře na těch slavnostech?“

„Byl. Proč? Vy taky?“

„Dyť stáls' před nama!“

„Počkat, za mnó stál nákej borec, kterej si tam na zem dával pivo, tos' byl ty?“

„Jo.“

A tak mě vyhodili až v Budějcích skoro u hlavního náměstí. Informační kancelář kousek od černé věže vám můžu vřele doporučit zvláště v případě, že sbíráte pohlednice. Ti jich tam mají snad přes 200 druhů z celých jižních Čech včetně Šumavy.

Najedl jsem se a jel hned trolejákem č. 14 (můžete i 15) na konečnou a odtam na  výpadovku na Písek. Je tam semafor, tak řidiči ještě nejsou tak rozjetí, i když je to čtyřproudovka.

Starobylý most v PískuAni moc dlouho nestojím a jedu s jedním chlapíkem přímo do centra Písku. Škoda, že mží a prší a nemůžu si je pořádně vychutnat. Ptám se lidí na nějakou trampskou osadu, abych nemusel roztahovat plachtu a vědí o nějakém altáně u hospody Na Smetáku. Když jsem k němu šel, udělalo se v dešti (abych to tak nazval) lokální slunečno s naprosto nádherným světlem a v té chvíli jsem udělal dvě nejhezčí fotografie z celé cesty - obě u Otavy.

Spím v nádherném nepro-mokavém altánku, pár metrů ode mne šplouchá voda a rybáři chytají ryby. Nádhera.

Pondělí 17. 9.

Písek - Plzeň - Karlovy Vary - Tašovice

Písek od Altánku u restaurace Na SmetákuDopoledne prší. Ve 12 se rozhoduji, že nemůžu zůstat celý den na místě. Odcházím na výpadku na Plzeň. Kupodivu přestává lejt. V Plzni jsem vysazen rovnou na Náměstí Republiky. Další zrenovované centrum města. Zlepšujeme se u nás. Ještě pár let a tato vymoženost jako rekonstrukce městských center možná dorazí i k nám do Blanska.

Tramvají č. 4 jedu za město, kde je výpadovka. Jenže až po půlhodině jsem upozorněn, že stopuju na Žatec a tak se jdu přesadit. Rychle odjíždím. Tam přijíždím večer, začíná trochu mžít a oteplilo se. Asi škoda, že jsem se nestihl podívat na kolonádu, byl jsem jen v okolí nádraží a tam to vypadalo naprosto příšerně, hrůza až děs. Autobusem č. 10 jsem odjel na konečnou do Tašovic, kde jsem se uložil do březového háje. V noci skoro nepršelo.

Úterý 18. 9.

Tašovice - Cheb - Aš - les před Kynšperkem nad Ohří

Na výpadovce na Cheb moc dlouho nestojím. A Cheb? Místopřísežně prohlašuji, že je to nejhezčí město v republice! Holt, německý peníz ve zlatých českých (v Chebu vlastně vietnamských) ručičkách dělá divy. Jdu se podívat na expozici v Chebském hradě, kde právě probíhá rozsáhlá rekonstrukce hradní kaple, kvůli které do Chebu přijíždí turisté až z Ameriky a Japonska.

Odpoledne se snažím dostat se ještě do Aše. Ve chvíli, kdy stojím u silnice už hodinu a čtvrt a říkám si ještě deset aut a dost, zastavuje dvanácté. Bavím se s řidičem o Aši a dovídám se mnoho zajímavého. Před 2. světovou válkou tam žilo 35 000 lidí, převážně Němců, dnes jen 15 000. Mnoho lidí tam za komunistů mohlo dostat bydlení zdarma. Aš totiž byl ve střeženém pohraničním pásmu a přístup do města byl jen na občanku či pas, což působilo na mnoho lidí poměrně depresivním dojmem. Ajznboňáci si prý občas pronajali vagón, odjeli s ním do Aše, tam rozebrali dům, materiál převezli do vnitrozemí a postavili nový dům. V Aši jsem nenašel žádné klasické centrum a místní nic takového také neznají. Je tam prostě jedna hlavní ulice a basta.

Zpátky jsem se ještě stačil dostat stopem do Chebu. Ten je ale totálně zasekanej. Nemůžu pryč. Rezignuju, a odjíždím MHD směr Vary, což mi je nakonec platný jak mrtvýmu zimník. Je tam totiž jen nájezd na čtyřproudovku, a po ní se plazím asi 10 km až k jakési autobusové zastávce.

Na ní debatuju s jednou patnáctiletou stopařkou:

„Kam jedeš, cácorku, do Chebu?“

„Já nejsem cácorka, chi chi.“

Asi byla pěkně vybíravá, poněvadž jí zastavily tři auta a všechny odmítla. Asi chtěla trochu moc.

Odcházím dřív než ona odjíždí. Nemůžu chrápat na silnici. Prošel jsem se ještě o takových pět kilometrů dál, cestou jsem potkal ještě několik stopařek, než jsem našel místo na spaní asi 5 km od Kynšperku nad Ohří. Pěkná rovinka, bez větviček trčících ze země a dělajících do karimatky dírky a navíc na jehličí. Jako v postýlce.

Středa 19. 9.

Kynšperk nad Ohří - Hořice v Podkrkonoší

Jak jsem se ráno probudil a šel se podívat na silnici, kde jsem se předešlý den snažil něco chytnout, poznal jsem, že to nebyl tak dobrý nápad. Rozhoduju se jít pěšky do Kynšperka a odtam vlakem do Varů, tam by to snad mělo být lepší.

A taky že jo. Vystoupím už ve Dvorech, mávnu ještě s baťohem na zádech na první náklaďák a jedu do Chomoutova. Tam jsem si to pomalu šmatlal po obchvatu, až mi zastavil jakejsi kluk s herkou (105L). Hlavní bylo, že s náma dojela na kruháč u výpadovky na Slaný. Smůlu z předchozího dne si dnes vynahrazuju. Po přestupních stanicích Slaný, Mělník, Mladá Boleslav jsem se dost rychlo dostal až do Hořic v Podkrkonoší. A ze Slanýho do Mělníka mě vezla ženská!!! Povídala, že si zajistí doprovod a „na mělnickým vinobraní se totálně vožere“ (doslova).

Hořické náměstí Jirky PoděbradskéhoV Hořicích jdu vyzkoušet místní čajovnu. Když jsem si vypil nějaký černý vietnamský oolong, šel jsem hledat srub, o kterém jsem věděl, že je schovaný někde na Chlumu kousek za rozhlednou. Nakonec jsem ho našel. Jde se tam po žluté značce a z náměstí je to asi 25 min normální chůze.

Když jsem ho našel, vrátil jsem do čajovny. Zůstal jsem tam až do setmění, kdy jsem zjistil, že mi nesvítí baterka. Dobrý humor. Potmě jdu ke srubu stylem psa hledajícího stopu. S hlavou u země jsem hledal kaluže a srub. Kaluže zůstaly neporušené a srub jsem nakonec našel. A za chvíli si zív zív v míru a pokoji chrupu. Tenhle sroubek budu asi využívat častěji.

Čtvrtek 20. 9.

Hořice v Podkrkonoší - Vamberk - Ústí nad Orlicí

Ráno se vracím do Hořic a jdu do vesnice, která je jako první směrem na Jičín. Dá se tam snadno stopovat na obě strany, na Jičín i Hradec. Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostal hned do Vamberka a odtam vzápětí na Oustí.

Jdu vyzkoušet další čajovnu, oproti Hořicím je ta v Oustí výborná. S čajovým tovaryšem kecám hodně dlouho o čajích a reklamě.

Spím u příbuzných.

Pátek 21. 9.

Ústí nad Orlicí - Litomyšl - Svitavy - Blansko

Kvůli objížďce, která je mezi Svitavama a Letovicama se snažím dostat do Blanska přes Litomyšl a Poličku, ale v Litomyšli měním plán a jedu naposled stopem do Svitav a pak vlakem domů.

Závěrem

Nádherný týden, jedna z nejhezčích dovolených v mém dosavadním životě. Tak nádherně jsem si za ten týden pročistil mozek, že jsem z toho žil ještě hodně dlouho. Cestou mi zastavili kromě jiných nejmenovaných, kterým také děkuji za svezení, pěkná ženská, fotbalový rozhodčí, otec jednoho z našich nejlepších sjezdařů, Bulhar, který u nás žije už 15 let a mnoho řidičů s pražskou poznávací značkou.

Nezastavil mi naopak jediný pražák (od slova smažák). Z Poděbrad do Prahy jsem musel po čtyřech hodinách autobusem a z Prahy do Průhonic mě z magistrály hodil Žďárák až po třech hodinách čekání. Ještě se mi nikdy nestalo, že by mi někdy pražák zastavil.

Dobrý byl poznatek, že spát se dá všude. Jen jsem si nevyzkoušel, jak se spí s plachtou v dešti.

A ještě něco. Kdybych si předem neřekl, že vím, že pojedu úplně sám, tak bych asi nevydržel. I tak mě občas přepadl stesk nad tím, že si nemůžu s nikým blízkým pokecat. I to ale asi k pořádnýmu čundru patří. Buď má člověk ponorku s někým nebo jen tak sám se sebou.