Mezi kakabusy 2002

Víte, kdo je to kakabus? Myslím, že to není zase tak neznámé slovo. Je to člověk na první pohled veskrze nepříjemný, člověk by se až bál, že mu při nejbližší příležitosti přinejmenším vynadá. Povadlé koutky úst, zachmuřené čelo, drsňácký nebo ignorantský pohled v očích a nezájem o dění kolem sebe.

Dal jsem si za cíl v té naší stověžaté matce měst proti kakabusáctví neboli bubáctví bojovat.

Prvního kakabusa či spíše kakabusku jsem přetáhl do svého tábora už kdysi v Blansku. Stála na nádraží, čekali jsme spolu náhodou na stejný autobus a tvářila se stylem „Polibte mi prdel!“. Chvíli jsem přemýšlel, co s ní a pak, když se na mě podívala, dvěma prsty jedné ruky jsem si pozvedl koutky úst do úsměvu. Pak jsem ji ještě párkrát viděl a nikdy už ji políbit nechtěla.

Pořádně jsem se rozjel až letos v Praze. Musel jsem využít prostředí, kde mě nikdo nezná, kde se na mě dívají obvykle jako na burana odněkud z Balíkova, kterému z vlasů čouhá sláma a který má pod nehty zbytky kozích bobků. Začalo mě totiž provokovat bubáctví v hromadných dopravních prostředcích. Bubák obyčejně sedí v metru, čumí do blba nebo do blbýho Blesku, případně se dívá jakoby na blba či skrz blba. Přitom dává svým evidentně blbým pohledem najevo, že on není blb. Přitom někdy stačí nějaká úplná blbost a bubák se přestane tvářit jako blb a zpozoruje ve svém okolí normální lidi.

Poslední impuls k mé několikadenní zábavě mi pak dala slečna, která si po nástupu do metra sedla bokem ke mě, aby se na mě nemusela dívat a pohledem „Chcete do držky?“ upřeně zírala na schéma linek nad dveřmi. Jenom to, že vypadala jako bigmekhamburgr, mě odradilo od úmyslu jí říci něco v tom smyslu, že mi je to do toho sice prdlajz, ale jestli jí nevadí, že vypadá jako kakabus a ať se zkusí trochu usmát, že jí to bude víc slušet. Už jen myšlenka na takovou rošťárnu mě docela rozesmála, až jsem trochu vyprsk, což se mi často nestává. Z protějšího sedadla mě pozoroval kakabus, který nechápal, čemu se směju. Tak jsem se na něj co nejroztomileji podíval a on raději po zbytek cesty koukal skrz okno do tunelu. To jsem vyprsk podruhý.

Jednou jsem nastoupil do metra, do jedné z těch starších souprav, kde jsou sedadla po stranách vozu. Na trojmístném sedadle na začátku vozu si dal šlofíka nějaký mladík. Přes uličku ho pozoroval nějaký starší muž a když si všiml, že spáče též pozoruju, začal nesouhlasně kývat hlavou, abych viděl, že se mu to nelíbí. To se ale chudák přepočítal. Jenom, co se na mě podíval podruhé, přiložil jsem prst k ústům a naznačil „Pšššt!“, aby ho snad nenapadlo toho ospalu probudit. Důchodce se v tu ránu rozzářil jako sluníčko a hned mi s úsměvem ukazoval, že by ho nejraději nakopl.

Jeden den mi s protibubáčtěním pomohla nějaká parta tří kamarádů z mokré čtvrti, kteří byli totálně hluší a němí. Nastoupili na Hlavním nádraží. V další stanici – Muzeu – musela vystoupit nějaká extrémně vyvinutá žena, protože jim hned ruce klouzali po imaginárních ňadrech velikosti Dolly Buster. Periferně jsem pozoroval, že nejen oni se dobře baví, koukala se na ně dobrá třetina cestujících. Pak se dobře dalo porozumět i dalším výrazům. Zkuste si to sami. Dejte levou ruku před sebe asi do výšky prsou tak, aby prsty napodobily uchycení láhve, jejíž hrdlo směřuje k pravému rameni. Prsty pravé ruky připravenými uchytit špunt pak napodobte odlétávající zátku od šampusu. A pak ještě něco. Levá ruka stejně, ale svisle, pravá sevřená vedle ní v pěst, ale vodorovně a najednou se s tou pravou pěstí otočí, jako když se startuje auto. A pak se dva z těch tří ještě dohadovali, kdo těch škopků udělal víc. Ještě na peróně na Vyšehradě jim „huba” jela pořádně.

A vzpomínám si ještě na jednu historku. Sedím si takhle na Staroměstské, když tu si vedle mě ukýchne nějaká slečna. Ono to tedy nebylo tak docela nevinné ukýchnutí, ony jí přitom málem spadly brejle.

„Fujtajbl vespolek,“ povídám.

„Jo, já jsem alergik,“ povídá ona.

„To máš z toho, že se léčíš,“ jí říkám a pokračuju, „já se neléčím a kejchám? Nekej…hej…pčá!!!“

Je nutno podotknout, že tyto takřka záškodnické akce se musí provádět se vší vážností, jinak debubákovávaný objekt pojme zcela oprávněně podezření, že si z něj jenom střílíte a pak mu můžete skutečně tak akorát políbit…