Putowanie za murzynem 2002

MeGab s Lidkou na Wawelu

Malopolsko je oblast na jihu Polska, kde je nejvíce zachovaných historických památek v celém Polsku. Jejím hlavním městem je Kraków, což je velmi starobylé město a první sídlo polských králů, kteří vládli z hradu Wawel, který se vypíná nad řekou Wisłou kousek od středu města.

Malopolsko patří k nejčastějším turistickým cílům celého Polska. Nachází se tu takřka 50% muzejních sbírek celé země. Z turistických cílů, které jsou známy po celé Evropě, bych mohl kromě Krakówa jmenovat například Oświeczim či Královské solné doly ve Wiełiczce. Patří sem i Wysoké Tatry a tatranské město Zakopané. Hned u Krakówa se rozkládá Ojcówský národní park tvořený křídovými vápenci s velkým počtem jeskyní, z nichž některé jsou přístupné (Łokietkova jeskyně, Ciemná jeskyně či Netopýří jeskyně).

Když jsem začal tuto cestu začátkem roku plánovat, předpokládal jsem, že pojedu sám. Pak jsem se snažil ukecávat několik svých dobrých známých, jestli by nechtěli jet se mnou. Když mě jeden člověk řekl, že by rád jel, jenže jede na Aljašku, další, že nemůže, protože dělá pořadatele na Zahradě v Náměšti na Hané, tak jsem se paradoxně zařekl, že pokud pojedu, tak ne sám. Začal jsem to začátkem června nabízet všem, o kterých jsem byl přesvědčen, že nezkazí žádnou legraci, i když jsem je znal třeba i nedlouho.

A tak se jednou stalo, že se mi v práci na ICQ objevil nick Lída a napsal, jak se mám. Byl jsem z toho trošku vykulenej, protože jsem do té doby pořádně neznal ani emailovou adresu Lídy. Ona asi od bráchy vyštrachala moje ICQ-číslo, aby se nenudila, když se zrovna nemá náladu učit na zkoušky. Párkrát jsme se viděli na Ulitě, kam ji dotáhl její brácha, již zasloužilý čajman. Tak jsem opět zkusil to svoje, že jedu na začátku července do Polska a jestli nechce jet se mnou a Lída prý, že jo.

Oravská přehradaTož jsme vyjeli v pátek 2. července. Na svou poslední velkou cestu se vydal můj skorovrak Fiat 127. Vlak jsme zavrhli rovnou, neboť to autem bylo levnější a navíc člověk cestou může i něco vidět.

Ubytování jsem zajistil už s předstihem přes internet a telefon. Našel jsem Myślenicích asi 30 km pod Krakówem několik levných penzionů, všechny kolem 20 Zł/osoba/noc. Přímo v Krakówě byl nejlevnější nocleh na studentských kolejích asi za 50 złotých (v době naší návštěvy byl 1 Zł = 7 Kč).

Cestou jsme to vzali přes Vsetín, Karolínku a Žilinu, kde jsme si udělali delší přestávku, podívali se do města a do Starinkovy včelárně, což je jedna z lepších čajoven na Slovensku. Pak jsme se ještě pokochali pohledem do údolí Terchové od Jánošíkova pomníku a poslední zastávka byla o Orlické přehrady. Tam jsem zjistil, že jsem měl celou dobu zapnutý foťák a stihl tak udělat jen jeden snímek, než úplně chcíply baterky.

Sukiennice a v pozadí Mariánský kostelZa hranicemi se nám otevřel úplně jiný svět. Až před Myślenicemi končila krajina s podivně rozhlehlými rodinnými domy. Bohužel jsem si je nemohl vyfotit kvůli těm baterkám. S Lidkou jsme tipovali, že to budou všechno nejspíše mnohogenerační domy. Měly kolikrát i čtyři nebo pět poschodí. Asi nějaký krajový svéráz. Kolem těchto domů se potulovaly krávy, které asi suplují psy.

V Myślenicích jsme bloudili, ale nakonec jsme náš penzion našli. V okolních kopcích probíhal ten den nějaký závod horských kol a před budovou byla cílová stanice. Až pozdě jsme zjistili, že jsme se buď špatně dívali nebo to na internetu bylo blbě, protože součástí ubytování nebyla kuchyňka pro hosty. Majitelka penzionu nám ale nabídla, že pokud jí doneseme svoje zásoby, tak nám uvaří. Tuto možnost jsme nakonec ale nevyužili, protože jsme byli každý den tak zmožení, že jsme byli rádi, že jsme do sebe hodili pár krajíců chleba a salám nebo prostě něco.

SukienniceHned druhý den jsme jeli minibusem do Krakówa. Vyšel nás na pár złotých, cena byla asi o něco nižší než by byla u nás. Vozidlo bylo nepohodlné, ale jelo a to bylo hlavní. S trochou údivu jsme sledovali, že část cestujících platila až při vystupování.

Jako první, co jsme v Krakówě udělali, jsme si obstarali mapu centra a baterky do foťáku. Pak jsme našli nejvyšší bod, kam se dalo ve městě vylézt - věž Mariánského kostela. Odtam bylo krásně vidět na Sukiennice dole na Hlavním rynku, celé centrum i Wawel v povzdálí. O Wawelu jsem už mluvil na začátku. Sukiennice byla, jak už název napovídá, původně budova určená k trhům se soukenným zbožím. Dnes je v ní tržnice s výrobky lidového umění a jantarem, který se těží na severu Polska. Ceny byly poměrně příznivé, vybrat si mohl každý, i ten, kdo nebyl zrovna při penězích. V patře Sukiennic je Polská národní galerie.

WawelNa věži kostela jsme byli svědkem i vystoupení „hejnala“ - trubače. Je tradicí už z doby, kdy Kraków dobývali Tataři, že melodie hraná hejnalem v každou celou hodinu končí uprostřed taktu. Prý je to proto, že jednoho z nich právě při hraní melodie tehdy proklál nepřátelský šíp.

Z města jsme rovnou zamířili na Wawel, který právě procházel rekonstrukcí. Zde jsme si pouze prohlédli královské reprezentační sály. Dostali jsme anglickou průvodkyni, takže já z jejího monologu neměl nic a Lidka říkala, že její angličtina byla hrozná a měla blbý a trapný fóry. Z prohlídky si už toho moc nepamatuji.

WawelZbytek dne jsme již věnovali jenom bloumání po uličkách a obchodech města, přičemž jsme se úplnou náhodou připletli do průvodu, který směřoval na jedno z náměstí v židovské čtvrti. Právě tu probíhaly nějaké slavnosti, na pódiu hrál klezmer, pod ním trdlovali lidé všech pohlaví a věků. Docela dobře se to poslouchalo.

Jak jsme tak chodili po centru, narazili jsme ještě odpoledne na Muzeum Czartorských. To byla asi nějaká děsně bohatá krakowská rodina, protože dokázala nahamounit neuvěřitelné množství uměleckých a starožitných předmětů. Za několik málo złotých člověk vidí sbírky snad z celého světa a jako třešničku na dortu ještě Dámu s hranostajem od Leonarda da Vinci. Co se mě týče, jsem asi pořádnej barbar, protože mi ten obraz připadal jako tisíce jiných a nevím, proč se zrovna tenhle těší takovému obdivu.

Galerie pod širým nebemKousek od muzea byla při městských hradbách velká galerie pod širým nebem. Místní umělci tam prodávali kopie obrazů slavných mistrů, různé krásné obrazy i všelijaké patlaniny.

Do Myślenic jsme přijeli ještě za světla, ale než jsme se najedli a provedli hygienu, bylo ciemno jak u murzyna w dupie.

V neděli jsem téměř přišel o nervy. Vydali jsme se autem do Ojcówského národního parku. Kraków byl totálně rozkopanej, samá objížďka, motali jsme se tím městem jako špína v kýblu a výjezd nikde. Skončili jsme nakonec v jakési uličce na kraji města mezi rodinnými domky, ale bez sebemenšího tušení, na které straně města. Zkusili jsme se nějakých domorodců ptát na cestu na Ojców, ale byla s nima domluva jak s Tatarama. Krakowská brána v Ojcowském národním parkuTak jsem kousek popojel, že se přece musíme někam dostat a asi po dvaceti metrech jsem koukal na tabulku s názvem ulici a nemohl uvěřit vlastním očím. Byli jsme totiž v Ojcówské ulici. Popojel jsem asi 200 metrů a objevila se před náma čtyřproudá výpadovka na Ojców, kterou jsem tušil přesně na opačné straně. Zázraky se někdy dějí.

Nejprve jsme se podívali do Łokietkovy jeskyně. Od auta to byl nějaký ten kousek cesty, nebylo to jako u nás, kde se přijede na parkoviště, u kterého je rovnou prodejna vstupného. Jeskyně byla zajímavá hlavně tím, že každý z návštěvníků dostal svíčku. Myslel jsem, že jsou tu někde na úrovni začínajících prolongací jeskyní v Moravském krasu, ale na vině byla pouze havárie elektroinstalace. V jeskyni byly asi dva okruhy osvětlení. Ten, který osvětloval jednotlivé dómy a krápníky, fungoval dobře. Osvětlení cest však nikoli. Ciemno jak u murzyna w dupie.

Z jeskyně jsme se pak pěšky vydali ke Królewské bráně a pak odtam ke zřicenině hradu Ojców, ležící nad stejnojmenným letoviskem.

Odpoledne jsme přejeli autem k Będkovicím, kde jsme si prošli Będkovskou dolinu.

Domů jsme přijeli opět ve chvíli, kdy bylo ciemno jak u murzyna w dupie. 

Hned ráno jsme se opět vydali autem do Krakówa. Mysleli jsme si, že bychom se mohli dostat do Wawelu zdarma, protože každé pondělí jsou volné vstupy. Bohužel jsme přišli příliš pozdě a všechny volné vstupenky již byly rozebrány.

Nahradili jsme si to prohlídkou židovských památek. Nejprve jsme našli nový židovský hřbitov. Ten vypadal poměrně neudržovaně, zvláště v některých částech, ale celkem se nám oběma líbil. Žádné davy turistů. Některé náhrobky byly i úplně nové. Hřbitov tedy stále ještě „žije“. Druhý - starý židovský hřbitov byla už komerce. Vybíralo se tu vstupné za pár starých pískovsových náhrobků uložených v perfektně střiženém, téměř anglickém trávníku. Na náhrobcích nebylo nic vidět, jak byly omyté dešti a na každém náhrobku navíc byla přimontována plechová stříška. Oba jsme byli z tohoto hřbitova dost zklamaní.

Nový židovský hřbitovV jednom průchodě, který začínal na Hlavním náměstí, jsme objevili docela dobře zásobenou prodejnu čaje. Prodavačka nám i z radosti nad útratou, kterou jsme jí tam nechali, poradila, kde najdeme v centru čajovnu. Našli jsme ji v Gołębie ulici a jmenovala se herbaciarnia Gołębnik (Holubník). Čaje nic moc, ale dalo se to. Už jsem viděl i u nás horší nabídku.

Odpoledne nás čekal možná vrchol celé návštěvy v Malopolsku, královské solné doly ve Wieliczce. Vyfasovali jsme si průvodce, který byl tak zarostlej, že jeho mluvení nebylo nepodobno huhňání si pod vousy. Navíc samozřejmě mluvil polsky, takže mu nebylo rozumět tuplem. Naštěsti s nami byl ve vypravě nějaky Ostravak, ktery vše překladal sve manželce a tak sme se k nim přisomrovali. Nejkrásnější ze všeho byla Kaple sv. Kingy - obrovská prostora nějakých 180 metrů pod povrchem. Celá je dílem amatérských sochařů, kteří se rekrutovali z řad horníků.

Kaple svaté KingyZ kaple jsme mohli pokračovat v prohlídce ještě do větších hloubek, byli jsme ale oba natěšení na večeři, kterou jsme si plánovali v našem penzioně. Fofrem jsme tedy jeli zpátky do Myślenic a přijeli jsme doslova na poslední chvíli, dvě minuty po uzavření restaurace. Naštěstí byli majitelé hodní a tu večeři nám připravili. Udělal jsem možná malé faux-pais, protože jsem si poručil půl litra grepového džusu a než nám donesli jídlo, tak jsem to do sebe vyexoval. Servírka z toho byla docela na větvi, jak někdo do sebe může nalejt půl litra takovýho kyselýho pití.

Zbytek večera jsme se balili.

Cestou domů, která nám trvala celý den, jsme udělali jedinou větší zastávku v koncentračním táboře Auschwitz I v Oświeczimi. Tam nám začalo poprvé za celý pobyt v Polsku pršet. Prošli jsme si celou českou expozici a zběžně i slovenskou, polskou a židovskou. Pak jsme ještě nakoukli do jednoho baráku, ve kterém zůstaly zachovány jednotlivé cely ve stavu, v jakém byly na konci druhé světové války nalezeny. V lágru jsou v jednotlivých barácích expozice věnované těm národnostem, ze kterých pocházeli lidé, kteří tam byli vězněni. Popisky jsou vždy v polštině, angličtině a pak vždy v jazyce jednotlivých národů.

Brána OświeczimiCestou jsme vlastně udělali ještě jednu, malou zastávku v Białsko-Białe, kde jsme vyrabovali hypermarket.

Cesta domů byla vyloženě strašná. Od Krakówa až po Cieszyn byly neuvěřitelně ucpané silnice. V obcích byla rychlost často snižována na 30 km/h, mimo obec byla takřka všude sedmdesátka. Když tam byla povolena i větší rychlost, bylo to v nepřehledných úsecích, ve kterých se nedalo předjíždět. Naštěstí se nám aspoň vyhýbaly traktory a náklaďáky. Celá cesta byla navíc vedena po obyčejných dvouproudých silnicích.

Jen jsme přejeli hranici, tak jsme skoro až k Olomouci jeli po čtyřproudých komunikacích, kde potkat auto byl proti situaci v Polsku skoro zázrak. A jelo se krásně. Samá rovina, žádné zátočiny a mohl jsem to i se svým skuhrajícím fiatem valit 110, až se za náma prášilo.

Domů jsme přijeli okolo desáté.