Poloniny 2001

Co předcházelo?

Znak CHKO Východné KarpatyV létě jsme v čajovně přemýšleli, co dělat, poněvadž od toho věčnýho vysedávání za barem jsme měli přesezený zadky. A tak jsme se z nějakýho dětinskýho nerozvážnýho důvodu vydali tam, kde lišky dávají dobrou noc a vlci vyjí na měsíc. Na cestu jsme se dlouze pečlivě připravovali. Protože jsme měli jet vlakem až úplně na východ Slovenska, Rob si našel práci v Brně, kam každý den vlakem dojížděl a já z podobného důvodu chodil v Brně do školy.

Úterý 31. 8.

Jízdenka z Blanska do MedzilaboriecVečer kolem osmé hodiny nastal ten dlouze očekávaný okamžik. Vyjíždíme z Blanska. A protože jsme cestou nevykolejili, ani nezapadli do závějí, tak v Brně čekáme na přímý rychlík do Košic. Potkávám známého ze školy a dalšího z naší čajovny. Ten jede se svou partou do Popradu. Kdyby byl co k čemu, tak jede s námi, ale má, co chtěl. Kolem deváté odjíždíme téměř prázdným vlakem v téměř prázdném kupé s jedním Slovákem z Košic směr Kysak. Je to první Slovák na našem čundru a hned nám vyvrací některé zažité představy o východním Slovensku - zaostalost, drahota, velké množství Cikánů.

Za Přerovem musíme opustit naše kupé a střídavě stojíme (sedíme) v průvanu v uličce a krátíme si čas pohledem z okna a do novin.

Středa 1. 8.

Prešov, Hlavné námestieSedli jsme si až v Púchově po vystoupení některých „rabotníkov“, kteří v zemích Koruny české nejčastěji pracují ve stavebnictví. Za nějakou dobu se u mě dostavuje stav vrcholné blaženosti a zaspávám celé Tatry. Rob bdí. Na hranicích v Horní Lideči jsme měli sekeru kolem jedný hodiny, takže nám v Kysaku ujel vlak do Humenného. Kolem půl osmé dojíždíme do Prešova.

Kolem tratě jsou viditelné následky povodní - slehlé obilí na polích kolem řeky. Takto to napodobit to skutečně ufoni ještě neumí.

 V Prešově, kde máme hodinu času, než nám pojede spoj do Humenného, jedeme trolejbusem do centra a poprvé máme možnost se přesvědčit, co je pravdy na cenách potravin. V českém tisku se píše o potravinách mnohdy dražších než v Německu, ale naše první zjištěná realita vypadá asi takto: pletýnka 3,50 Sk, minerálka ve skle (0,7 l) 6,80 Sk, což je poměrně slušné. Prešov je výjimečně pěkné město s upravenejma fasádama. S takovejma pěknejma centrama se na svý cestě však setkáme ještě několikrát.

Prešov, Hlavné námestie, legální graffitiNa cestě do Humenného je výluka - opravují se koleje. Jedeme tedy kousek cesty autobusem po výborných silnicích. V jedné vesnici míjíme nějaký éro z bratrského sovětského rajchu upravený na hospodu.

Do Medzilaborců jedeme z Humenného poloprázdnou lokálkou. Přijíždíme v deset hodin. Medzilaborce nesou známky ošuntění, což je způsobeno asi tím, že leží hned na hranicích. Dál je už jen Polsko. Je to asi jedno ze dvou měst či obcí, které se nám vyloženě nelíbily. Až na pravoslavný chrám sv. Ducha. Bohužel nemáme čas se podívat dovnitř, ale i z venku vypadá impozantně.

Vstupenka do Muzea moderního umění Andy WarholaV Medzilaborcích jsme se byli podívat do muzea moderního umění Andyho Warhola, kterému dali vznik především pražští umělci. Všem, kdo do Medzilaborců přijede doporučujeme, aby se tam podíval. Opravdu stojí za to a to říkám přesto, že jsem byl v galerii poprvé v životě. Dvě zajímavosti - po expozici jim tam létal pták a poprvé jsme se setkali s rusínštinou.

Slabou stránkou autobusové dopravy na východním Slovensku jsou jízdní řády a označení zastávek. Nenašli jsme jediný jízdní řád autobusů do Paloty a ani jednu označenou zastávku. Kdy nám jede autobus, nám řekli v muzeu a odkud jede, zase místní domorodci. Nakonec přijela dodávka značky Mercedes upravená na autobus pro deset sedících pasažérů. V autobuse nám zpívá z rádia božský Kája. Cestou vidíme následky povodní.

Palota, tankV Palotě nás kontroluje pohraniční hlídka. Mladý Slovák si opsal naše nacionále z pasů a varoval nás před polskými pohraničníky. V lese je po záplavách hodně vody a bahna na cestách, v samotné Palotě pracuje na odstranění následků těžká technika.

Při cestě na vrchol nás čeká nemilé překvapení. Nejdříve jako zjevení osobní vlak na trati, která měla být mimo provoz a pak vlakový tunel v Lupkowském průsmyku. Chtěli jsme v něm přespat, měl být spolu s tratí mimo provoz. Jenže byl zprovozněn asi půl roku poté, co vyšla mapa oblasti. Takže smůla. Museli jsme hledat místo jinde. Nalezli jsme jej v hustém smrčí kousek od cesty, kde si nás však jedna polská výprava asi o šesti lidech vůbec nevšimla. Hustý porost měl jednu obrovskou výhodu. Nebylo v něm tolik hmyzno jako v otevřeném terénu.

Čtvrtek 2. 8.

Ráno jsme byli vzbuzeni docela romantickým způsobem. Na polské straně hranic jezdily traktory. Celý den jsme šli po hřebeni. Potkali jsme dva osamocené lidi - dívku neurčité národnosti a Poláka, který nám říkal, že cesta do Balnice z místa, kde jsme ho potkali, nám nebude trvat tři hodiny, jak je uvedeno v mapě, ale pět. Měl pravdu. Od této chvíle jsme časovým údajům z mapy přičítali vždy třetinu a poměrně nám to vycházelo. Cestou jsme měli výborné výhledy na obě strany, více však na slovenskou. To pokračovalo po celou cestu. Na polské straně se prostě nekácí tolik dřeva.

Balnica - stůl v ubytovněCestou jsme zaháněli malinami kurděje. Netušili jsme ještě, že maliny a borůvky budou cestou téměř všude.

Před Rygoszowou jsme zaslechli nějaký divný hluk. Dohadovali jsme se, co to je a nakonec se přiřítili (no - spíše připlazili) dva Holanďané s Toyotou. Ti šílenci se probíjeli podmáčeným terénem do Balnice. Několikrát jsme je došli, protože v téměř každém kopci museli používat naviják.

Kousek před Balnicí jsem dostal poetickou náladu. A jako obvykle jsem dostal přes hubu.

„Stůj noho, posvátná země tam, kudy kráčíš,” začal jsem pěti oslavný hymnus, „zasraný bahno, ty boty už nevyčistím!”

Slétl jsem z oblak na pevnou zem, div, že jsem se s ní bratrsky neobjal a nepolíbil ji.

V turistickém přechodu v Balnici byl naštěstí ještě polský pohraničník, takže jsme se dostali bez problémů na polskou stranu, kde bylo veřejné tábořiště. To bylo umístěno u stanice Bieszczadské lesní úzkokolejky (Bieszczadzka kolejka leśna) na trati Cisna - Majdan. Stanice funguje též jako turistická ubytovna pro několik lidí s možností jízdy na koni. Pitná voda je v místě ve studni s pravým nefalšovaným rumpálem.

Na draze Bieszczadskej kolejky leśnejV táboře při našem příchodu byly již dva stany a další tři přibyly po příchodu šesti Čechů z Prahy. Všechny nás přivítali dva psi (snad huskyové), z nichž jeden měl moc velkou chuť na můj salám.

Od lidí se stany se vybíralo 50 Sk za osobu a noc. My jsme zaplatili jen 20 Sk za osprchování a jinak se na nás buď zapomnělo nebo od nás nic nechtěli, protože jsme spali na kraji lesa pod širákem. A ten barák! Zvenku vypadá jako panelák, protože v době, kdy jsme tam byli, byl obložen tepelnou izolací, ale uvnitř samé dřevo, samá kožešina a na zdech rezavé železné petlice, zámky, stará vázaní, za vitrínou starého kredence nábojnice a další nalezené věci ze druhé světové války.

Pátek 3. 8.

Ze všech dvou stanů a dvou drsňáků jsem vzhůru nejdřív a tak chodím po okolí a snažím se ostatní co nejdřív vzbudit. Marně.

Osadné, manželé s kohoutemPřibližně v 9:00 jsme odešli nakoupit do Osadného - slovenské vesnice pod hřebenem. Je tam dobře zásobená pultovka s potravinami. Když jsme se vesnicí vraceli zpět na hřeben, najednou se od nějakých starých manželů sedících na lavičce s kohoutem mezi sebou najednou ozvalo:

„Máte aparát?”

Tak jsem je vyfotil i s tím kohoutem, vzal jsem si jejich adresu a po návratu domů jsem jim poslal fotku.

Cesta zpátky k Balnici byla pěkná fuška.

Za Balnicí začínají Bukovské vrchy a Národní park Poloniny. S prvními poloninami se také setkáváme. Měl bych vám asi říct, co to jsou ty poloniny. Tak tedy - horské louky nad hranicí listnatého lesa bez jehličnatého (a tady také klečového) stupně.

Cestou je mnoho nádherných rozhledů, zvláště na Šípkové. Do Ruského sedla je pěkný sešup.

Uvnitř chaty v sedle pod ČierťažouVečer nastává totální destrukce mých duševních a Robových fyzických sil. Mapa neodpovídá ani vrstevnicemi ani uvedenými časy pochodu upravenými podle předchozí zkušenosti. Máme oba hlad doslova jako dva vepři, udělali jsme si každý plný ešus rýže s vepřovou konzervou. V chatě spíme s jedním Prachatičákem, který již týden sám putuje po polských Bieszczadech. Opět nás varuje před polskými pohraničníky. Rob si s ním povídá o všem možném, já prakticky hned spím.

Sobota 4. 8.

Za Ruským sedlem je prudké stoupání na Kruhliak. Oba funíme jako lokomotivy. Na Pľaši - největší polonině na hřebeni - potkáváme slovenského čučoriedkaře ze Sniny. Nadává na spojení z Runiny, odkud byly zrušeny všechny nerentabilní spoje (o tom se zanedlouho přesvědčíme sami) a na demokracii. Povídá nám o životě v podhůří. Vihorlat Snina je prý v konkursu (není válka, z toho vyplývá, že není co vyrábět). Naopak Chemlon Humenné má velké zakázky a Bučina Vranov nad Topľou také funguje dobře. Přesto jsou velmi nízké platy. Pracoval u nějakého podnikatele na stavbě domu za několik milionů a dostával 25 Sk na hodinu.

Polonina na ĎurkovciV sedle pod Ďurkovcem pod Pľašou jsme zaměnili symbol označující začátek značené stezky za pramen pitné vody a pěkně jsme se prošli. Nabrali jsme zbytečně ztrátu půl hodiny. Po dalších 200 metrech byla viditelná šipka s nápisem „voda”. Už jsme scházení ze hřebene měli po krk a tak jsme se na ni vybodli.

Na Rabie skále jsme šli kolem přístřešku na polské straně, četli jsme si nápisy Čechů, kteří tam občas přespávají.

Kopce Čelo a Borskukov vrch jsou oproti dřívějšku téměř rovina. V 16:45 jsme došli do nově postaveného turistického přístřešku v sedle pod Čierťažou, kde je též vydatný pramen pitné vody, která vytéká korýtkem a nemusí se nabírat. Vaříme špagety a moc si na nich pochutnáme.

V noci je pěkné vedro, tak opouštím přístřešek a spím venku. V noci se probouzím ve chvíli, kdy začíná padat rosa a tak se stěhuji do chaty. Zjišťuji, že jsme měli noční návštěvu. Někdo mi vysvítil baterku a snažil se ji rozmontovat.

Neděle 5. 8.

Chata v sedle pod ČierťažouRáno jsme trochu zaspali a Rob říká, že v noci viděl blikat červené světlo. To byla ta moje baterka. Vyšli jsme až v 11 hodin. Čekal nás pěkný výstup na Čierťaž, pak už byla cesta mírnější. Na Kamenné Lúce byl pěkný výhled do Polska.

12:15 - hlavní cíl cesty dosažen. Kremenec dobyt. Zapsali jsme se do vrcholové knížky, chvíli jsme ostali na skutečném vrcholu Kremence, který je asi 100 m na polsko-ukrajinské hranici od trojhranného kamene, který označuje místo, kde se stýkají hranice tří států - Slovenska, Polska a Ukrajiny. Škoda jen, že z Kremence není vidět na žádnou světovou stranu.

Čím více jsme se blížili ke Kremenci, tím přibývalo turistů. Celkově bylo na hřebeni nejvíce Poláků - tak 45 %, následovali Češi s asi 35 % a zbytek připadal na Slováky a dva Holanďany. Přímo u trojhranného kamene jsme potkali pár z Ostravy. Ti přicházeli z Polska, kde byli ubytovaní v Ustrzikách. Některé polské poloniny prý je kumšt přejít za den. S Robem si říkáme, ještěže jsme tam nešli. V takovém vedru bychom si šlapali na jazyk.

Kremenec, trojmezníkPřístřešek na Kremenci se nachází v dezolátním stavu, ale snad by se tam dalo přespat. V blízkostí též pramen pitné vody. Blížil se slejvák nebo bouřka, tak jsme jej moc nestudovali a mazali jsme do údolí do Nové Sedlice. Pěkný sestup a také pěkný výstup za Stužickou řekou (převýšení snad 200 - 300 m). Pěkně jsme si mákli.

V Nové Sedlici je Správa CHKO z technických příčin zavřená. Chceme se někde osprchovat, když jsme sešli do civilizace. Nějaký chalan nás posílá na jejich kúpalisko. Jo! Já mu dám kúpalisko! Horská řeka to byla. A voda jaksepatří studená. Tak jsme se aspoň ošplondali. Hledáme nějaké tábořiště, kde rozložit stan. Tentokrát to poprvé nevypadá, že bychom si mohli troufnout spát pod širákem, je zataženo a chystá se co nevidět spustit liják.

Po celé Nové Sedlici se toulali místní obyvatelé většinou již důchodového věku a s nimi jejich dobytek. Stařečci a stařenky si tu poplkají nikoli jako u nás na návsi někde pod starou lípou, ale při pasení kravek, ovcí či koz. A při tom si i zazpívají. Když jeden starý muž nejdřív spustí na píšťalku, a pak začne zpívat Ej, hory hory čierné, připadáme si jak v povídkách o českých vesnicích z 19. století. A při tom vesnice by u nás svou upraveností určitě vyhrála naši soutěž o Vesnici roku.

Na místě, kde podle mapy má být turistický přístřešek, je jenom seník. Musíme ho odmítnout, protože jsem na seno alergickej. V druhém místě - místním volejbalovém hřišti s kadibudkou a pitnou vodou se Rob rozhoduje, že by bylo lepší jít do penzionu, protože jeho stan má již něco za sebou a asi by větší déšť neustál.

Drsný návrat do civilizace tedy dokonán. Přespání 250 Sk, večeře 100 Sk (řízek, hranolky, pití). Na pokoji pro osm lidí jsme sami, máme tam televizi, na chodbě je malá kuchyňka a lednička.

Pondělí 6. 8.

Jízdenka z Nové Sedlice na rozcestí u TopoľyRáno jsme se vzbudili v 6:10. V televizních zprávách mluví o přívalových deštích na východním Slovensku, v Nové Sedlici je však všude sucho. Máme připravený plán: autobusem odjet do Topoľi, kde je dřevěný kostelík, pak přes Runinu pěšky do Ruského, kde přespíme, druhý den pěšky kolem Stariny do Jalového, třetí den Stakčín, Snina a skanzen rusínské vesnice v Humenném a čtvrtý den Košice a domů.

Na autobusové zastávce se dáváme do řeči s jednou stařenkou. Ptáme se jí, proč velká většina domů v oblasti má plechové střechy. Podle ní to je tak, že jeden s tím začne a další se pak jen opičí. Další příchozí dámy nám tuto teorii vyvrací. Plech prý snese lépe velké množství sněhu než klasické střešní tašky a sníh z něho lépe sjede. V Nové Sedlici prý bývá až metr a půl sněhu.

Mezi Runinou a RuskýmZa Topoľou chytáme stopa do Runiny, který nám šetří dobré tři hodiny chůze. Měníme plán. Dnes dojdeme až do Jalového, zbytek zůstává. Do Ruského vede nádherná cesta s mnoha potoky přes cestu a trochou čvachtačky. V Ruském je vydatný pramen a přístřešek. Hledáme zaniklý hřbitov, ale marně. Nacházíme pouze kříž.

Kus za Ruským, u zaniklé vesnice Velká Poľana, jsme se dostali do oblasti s nadměrným množstvím hovad (ovádů hovězích). Tečou nám nervy, když tu se objeví spása. Dva muži ze Sniny nám na zvednutý palec zastavují a odváží nás až do Stakčína. Dovídáme se mnohé zajímavosti o obcích, které byly vysídleny z důvodu výstavby vodní nádrže Starina, ze které se bere pitná voda pro velkou část východního Slovenska a lidech, kteří v těchto obcích žili. Poměrně drsně na nás zapůsobilo, když nám řekli, že téměř všichni staří lidé, které z oblasti vystěhovali nejčastěji do paneláků ve Snině, do roka pozdechali (doslova přeložené) steskem po původních domovech se zahrádkou a dobytkem.

Pohled z Ruského na hřeben Východných KarpatStarinu fotím letem světem z jedoucího automobilu. Měníme plán. Dnes si projdeme Stakčín, Sninu a Humenné, druhý den nás budou čekat Košice a cesta domů.

Ve Stakčíně nenalézáme informační centrum Národního parku Poloniny, zřejmě je již přestěhováno do Uliče. Na nádraží měníme ještě jednou a naposled plán. Žádná Snina, žádné Humenné, jenom Košice a večer nějakým vlakem domů.

V Humenném se nakonec aspoň já do města podívám. Rob je zmožen a čeká na nádraží. Ještěže se mnou nešel, protože doslova letím. To co spatřím, mi vyrazí dech. Před takhle zrenovovaným náměstím se může jít Blansko zahrabat. Náměstí v Humenném focené za tamnějších ajnclíkůPodle pohlednic dělaných ještě před rekonstrukcí vypadalo tamější náměstí Slobody stejně jako jeho jmenovec v Blansku. Na jedné straně obytné činžáky, z druhé dvou až třípatrové budovy ze začátku 20. století. Dnes je náměstí prosvětlené, uprostřed s fontánou. Podle místní drbny, kterou Rob kupuje, náměstí otevřeli právě před dvěma dny. Tím se vysvětluje, že je na náměstí zrovna koncert No Name a Chinaski.

V Trebišově si k nám přisedá jeden Košičák, který tu pracuje. Nadává na Schustera, protože rozsáhlou a náročnou rekonstrukcí městského centra zadlužil Košice na několik let a možná i desetiletí dopředu. V novinách píšou o dluzích za 2,5 mld. slovenských korun. Rekonstrukce se prý prodražila mimo jiné také proto, že ji téměř celou prováděli Němci.

Západ Slunce z vlaku mezi Trebišovem a KošicemiProhlédli jsme si město, hledali jsme v něm bezúspěšně čajovnu. V Alžbetínské a Kováčské ulici byla zrušena, funguje jen Dobrá čajovňa na Mäsiarské, jenže v pondělí má zavřeno. Když se od ní vracíme na Hlavní náměstí, nalézáme internet jen za 39 Sk na hodinu.

Bylo sice půl desáté, když jsme centrum opouštěli, ale město stále žilo, zpívající fontána stále zpívala, zmrzlina se také ještě prodávala a město bylo plné pěkných slovenských děvčat se svými partnery.

Úterý 7. 8.

Rychlík Vihorlat, který jel přímo do Brna, byl prakticky prázdný, „rabotníkov” bylo minimum. Do Brna jsme přijeli jen s malým zpožděním, chytli jsme i přípoj na Blansko. V 7:50 naše cesta skončila.

Závěrem

Mapa NP PoloninyV Bukovských vrších jsme byli po velkých záplavách, tak možná díky tomu jsme neměli žádné problémy s vodou. Stačilo nám sebou nést kromě prvních dvou dní, než jsme došli do Balnice vždy 1,5 - 2 litry na osobu a den. To byl náš nejdůležitější poznatek z hlediska přežití turisty.

S jídlem také nejsou problémy. Na hřebeni samozřejmě nic neseženete, ale v každé vesnici pod ním je nejméně jedna prodejna s potravinami, kde se také dají koupit baterie, filmy, hygienické potřeby a další. Obchody jsou zpravidla spojené s hospodami nebo nálevnami.

Na hřebeni, který je vzdálen od průmyslových center a navíc je chráněný Laboreckou vrchovinou, je čistý vzduch a místní se nám tím párkrát pochlubili.

Příroda je mnohem lépe udržovaná na polské straně. Na slovenské byly běžné průseky, ve kterých ale zase byly ty nejlepší výhledy. V některých místech jsme šli ani ne metr od hluboké strže, na Šípkové to byl úplný hřbet, že stačil chybný krok a letíme po hlavě na polskou či slovenskou stranu.

Cesta z Runiny do RuskéhoVe Východních Karpatech lesy byly smíšené (první noc jsme spali ve smrčí), v Bukovských vrších pak převládaly buky. Mnoho květin a všude. Ze zvěře, která se v NP Poloniny má vyskytovat, jsme potkali jen různé druhy hmyzu. Po velké zvěři ani památky. V době, kdy jsme byli v Poloninách, všude rostly maliny a borůvky v takovém množství, že lidé chodili až z údolí borůvky sbírat na prodej.

Lidé byly ochotní, jen jednou jsme se potkali s otevřeným nepřátelstvím. V Medzilaborcích před námi utekla jedna dáma, když bylo evidentní, že potřebujeme informaci. Všude jinde ochota až neuvěřitelná, hlavně starší lidé se s námi spontánně pouštěli do hovoru. S dorozuměním nebude mít problémy ten, kdo ještě pamatuje federaci a je zvyklý poslouchat slovenštinu. S rusínštinou oproti zkušenostem jiných cestovatelů jsme neměli žádné velké problémy, i staří rusínští lidé se s námi snažili mluvit co nejvíce slovensky.

Všechny hospody, které jsme v podhůří Bukovských vrchů viděli, byly narvané k prasknutí.

TopoľaZ obcí se nám za celou cestu vyloženě nelíbily pouze dvě města - Medzilaborce a Stakčín, která měla paneláková centra. Všechny vesnice byly nádherné, stejně tak Prešov, Humenné a Košice.

Se stopem (asi) nejsou problémy. Stopovali jsme dvakrát, vždy zastavilo hned první auto.

Jízdní řády autobusů jsou kapitola sama pro sebe. Dobrá třetina zastávek není vůbec označená a bez řádů, ve více než dvou třetinách pak buď jízdní řády nejsou vůbec nebo jsou potrhané a nepoužitelné. Autobusy stejně jako vlaky jezdí s přibližně stejnou přesností jako u nás (s tou přesností to nemyslím ironicky).

Cerkva v TopoľeAutobusové spoje jsou poměrně slušné do vesnic Palota a Nová Sedlica. V době naší návštěvy to bylo kolem šesti nebo sedmi autobusů ve všední dny z Medzilaborců, případně ze Sniny přes Stakčín. Horší to byly s Topoľou a ještě horší s Runinou.

Vlakem je spojení poměrně dobré. Nemyslíme si, že je extrémně nutné kupovat lehátko při cestě tam a zpět.

Turistické stezky jsou značeny na stejně vysoké úrovni jako u nás. Na hřebeni jsme sice moc červených značek neviděli, ale stejně jsme se řídili pomocí hraničních kamenů. Všechny stezky z hřebenů i pod hřebenem byly značeny prostě výborně, nezabloudili jsme snad ani jednou. Nad mnohými potoky, které nejde přebrodit, byly mostky. Rob měl sice kožené pohory, mně zcela stačily polokožené botasky. Ještěže ale nepršelo.

Na cestě byli David - megab@email.cz a Rob - konecny_rob@post.cz.

Kde všude najít vodu?

Palota - studna na zahradě rodinného domu za obecním úřadem

Balnica (Polsko) - studna u stanice úzkokolejky s rumpálem

Několik krytých pramenů u polní asfaltky, která vede od Osadného pod Balnici

Ruské sedlo - kousek za přístřeškem (musí se jít kousek po modré směrem na Ruské a asi 200 m od hranice odbočit vlevo, pak kousek za přístřeškem)

Sedlo pod Ďurkovcom - za sedlem na svahu Ďurkovce, asi 200 m od zelené značky vpravo (značka s nápisem VODA je lépe vidět při cestě od Kremence)

Sedlo pod Čierťažou - kousíček od přístřešku

Kremenec - někde poblíž přístřešku (informace od Prachatičáka v Ruském sedle)

Nová Sedlica - u místního volejbalového hřiště (tamější prameny jsou pochybné, sami místní nám říkali, že jen z tohoto pramenu je voda pitná, do většiny prý teče voda z luk, kde se pasou krávy)

Křižovatka silnic mezi Topoľou, Príslpem a Kolbasovem (asi 100 metrů směrem na Topoľu vlevo)

Ruské (zaniklá vesnice) - u přístřešku

Košice - Hlavné námestie (pítko)