Cesta na Sever 2004

Cesta na Sever je poslední výspou bývalého Československa, kterou mi zbývalo zdolat. V roce 2001 jsem se vlakem a pěšky dostal až do Nové Sedlice, což je nejvýchodnější bod toho dnes již neexistujícího státu. Stejného roku jsem stopem doputoval až do Aše, který jsem si sám pro sebe uznal jako nejzápadnější bod. Na jih do Komárna jsem přijel vlakem a stopem loni.

Prolog - sobota a neděle 17. a 18. července

Abych v tom byla jistá pestrost, rozhodl jsem se dojet na Sever na kole. První den mě čekala trasa Blansko - Olešnice - Bystré - Polička - Proseč - Skuteč - Hrochův Týnec - Sezemice - Hradec Králové. Ráno ještě pěkně odpočatý jsem vyšlapal největší stoupák na trase do Olešnice. Bylo to docela maso, ale nedá se říct, že by mne to nějakým závažnějším způsobem vyšťavilo.

Byl víkend, tak jsem si spíš jen všímal okolní krajiny a městeček, než abych všude zastavoval a kupoval pohlednice, jak je mým (zlo)zvykem. Za Prosečí jsem například spatřil pole, na kterém se pěstoval rybíz. To se jen tak často nevidí.

Do Hradce jsem přijel nezmožen, ale částečně churav. Cestou mi odešlo koleno a nemohl jsem pořádně dupat do pedálů. Doufal jsem, že se u známých do druhého dne dám do pořádku, ale bohužel tahle sázka nevyšla. Druhý den jsem byl rád, že jsem došlapal aspoň jednou nohou do Hořic v Podkrkonoší, kde jsem udělal asi to nejlepší, co jsem mohl, tudíž dal kolo do úschovny na nádraží a spravil si náladu aspoň návštěvou spolužačky.

Večer jsem dojel i s kolem vlakem domů, hned se zbalil a šel spát.

Den 1 - pondělí 19. července

Ráno jsem znovu, tentokrát vlakem, vyjel do Hradce Králové. Tam se mi nechtělo čekat na přípoj do Liberce, tak jsem se vydal na stopa. Cesta do Liberce byla poměrně rychlá, měl jsem ještě mezipřistání v Trutnově.

Silnice okolo přehrady HarcovV Liberci jsem se rozhodl, že najdu nějakou ubytovnu, ač jsem měl plnou polní v baťohu. Nelákalo mne, že bych měl smrdět potem, když jsem měl touhu prochodit hlavně architektonické památky a čajovny na Liberecku. V informacích mi poradili několik možností. V té nejlevnější za 100 Kč/noc bohužel nebrali telefon, tak jsem se vydal na Harcov, kde jsou vysokoškolské koleje. Cena poměrně slušná (200 Kč/noc), měl jsem sám pro sebe kuchyňku s vařičem a dřezem a socku. Z pokoje jsem měl pěkný výhled na Ještěd.

Protože jsem Liberec viděl do té doby jen z rychlíku a to už skoro před 15 lety, šel jsem hned po vybalení nejnutnějšího prosondovat, kde co ve městě najdu - obzvláště antikvariáty, obchody s čajem a čajovny. Několikrát jsem i otravoval v turistických informacích na radnici. Na poslední chvíli jsem stihnul i botanickou zahradu, odcházel jsem krátce před zavíračkou. Den jsem ukončil v Čajovně 82 vůní.

Den 2 - úterý 20. července

Hned druhý den jsem se rozhodl věnovat tomu nejdůležitějšímu, co mě na Sever táhlo - Šluknovu. Jel jsem stopem přes Cvikov a Rumburk. Do Rumburku mě vezl tirákem Bulhar z Veliko Tarnova, který kouřil nějaký jejich svinstvo popsaný cyrilicí. Byla s ním ale docela zábava, protože patřil k těm, kteří se domluví i s Tatarem.

ŠluknovVe Šluknově jsem zjistil, že tam kromě pekárny a zdevastovaného zámečku není lautr nic zajímavého, tak jsem si vydal spravit chuť do Rumburku.

Z Rumburku to bylo vzdušnou čarou jen asi 5 kilometrů do Varnsdorfu a když jsem to vzal pěšky přes německý Seifhennersdorf, tak to zas tak velká zacházka nebyla. Díval jsem se na rozdíly mezi východoněmeckým a českým pohraničím a bylo to docela drsné procitnutí. Prostě na ně nemáme, i když na tom byli úplně stejně jako my.

Zvlášť patrný byl rozdíl na hranici s Varnsdorfem. Hned za hranicí dobité domy, děravé zaflikované silnice, rezavé pobořené ploty a nevzhledné staré fabriky. A samozřejmě hromady trpajzlíků, budky s chlastem a cigaretama. Saigon jako prase.

Ukázka místní architekturyTo jsem ještě netušil, že se do Německa ještě ten den podívám. Chtěl jsem zase stejnou cestou stopem zpět, jenže jsem se zasekl kousek za Varnsdorfem u Jiřetín pod Jedlovou. Když jsem bezúčelně stál na stejném místě asi dvě hodiny, šel jsem otrávený a potupen na vlakovou stanici. Přišel jsem na to, že mi řidiči nezastavovali možná i proto, že to v opačným směru byla samá kurva.

Na stanici jsem zjistil, že jsem měl celkem štěstí, protože měl jet poslední vlak na Liberec, i když přes tři přestupy. Průser se ukázal být ale v tom, že na trati byla nějaká výluka a vlak měl takovou sekyru, že ty přípoje už nečekaly. Byl jsem na české dráhy nasranej na nejvyšší únosnou míru, ale udržel jsem se aspoň natolik, abych nezačal nadávat přímo těm nádražákům, kteří mi chtěli ze všech sil pomoci. Ještě na nádraží jsem se rozhodl, že se do Liberce večer dostanu, i kdybych tam měl dojít pěšky přes Zittau. Vlakem jsem tedy sjel aspoň zpět do Varnsdorfu.

Náměstí v RumburkuV mapě jsem si našel přechod do Großschönau a teprve na místě jsem zíral, že je jen pro pěší a momentálně uzavřen. Představa, že mě kromě asi 20 km do Liberce čeká ještě 5 kilometrů zacházky na druhý přechod, mě docela děsila. Naštěstí jsem se zachoval jako drsňák a místních se zeptal, kudy se jde do Němec. Řekli, že mám obejít fabriku, přejít potůček a budu v Německu. Pak chvíli po poli a jsem ve vesnici.

To už jsem si říkal, že mne chytí a zavřou mě do německý basy mezi Číňany a Albánce, až tam zčernám, ale nic se nestalo a já ještě ve vesnici začal stopovat na Zittau (ZI). Po chvilce mi dokonce zastavilo auto a ženská z Zittau se mě ani nebála. Tak jsem si zanadával, jaký je na českých drahách bordel, ona pokecala o svých dětičkách a byli jsme v Zittau. Chtěl jsem vystoupit, že už to dojdu, ale ona nabrala svého synka a hodili mě ještě přes dvě hranice na nádraží v Hrádku nad Nisou (mezi Hrádkem a Zittau vede silnice asi 2 km po polském území).

Trpajzlíkárna ve VarnsdorfuNa nádraží jsem nechtěl čekat asi 2 hodiny, tak jsem se vydal znovu na stop, i když už se stmívalo. Zastavila mě jedna dívčina. Už druhá ženská ve stejný den. Říkal jsem si, to není jen tak. A taky že ne. Začala najednou cosi blekotat, že jede za nějakým svým novým klukem, jenže už předem ví, že na něj nebude mít čas. Typický přezaměstnaný člověk dnešní doby. Tak jsem jí řek, že je blbá, když s tou prací nepraští. Ptala se mě ještě, jak se asi zachová její nový milý, když na něho vybalí, že chce přeskočit takové to vodění za ručičku po parcích a místo toho jít rovnou "nato". To už jsem myslel, že z toho auta vyskočím. V tu chvíli se mi zdálo, že jsem mezi samými blázny.

Cesta ale nakonec zdárně skončila a já byl v Liberci ještě dřív než ten vlak, který mi ujel. Na kolejích jsem si udělal inspekci, jak to vlastně na kolejích vypadá. Prolézal jsem všechny skříně a poličky a najednou v jedné našel Bohemia sekt. Protože jsem abstinent, tak jsem měl aspoň dárek z cesty pro rodinu. Později jsem toho trochu litoval...

Den 3 - středa 21. července

Jablonec nad Nisou z věže radniceStředa byla ve znamení cestování hromadnou dopravou. Potřeboval jsem si trošku opravit nervy pocuchané předešlým večerem. Ráno jsem si vyjel šalinou do Jablonce. Tam jsem se podíval na radnici a zbaštil jsem vynikající bagetu s ještě lepším lovečákem.

Z Liberce jsem potom jel vlakem do Hrádku nad Nisou, odkud jsem se již podruhé, tentokrát dobrovolně, vydal přes čáru do Zittau. Hned za česko-polskou hranicí jsem si stopnul dva Němce, kteří mě vysadili v centru města.

Jakýsi kostel v ZittauPěkné městečko to je. Taky aby ne, když za Tatíčka mocnáře plnilo funkci centra celého dnešního Liberecka a šluknovského výběžku obzvlášť. I na hlavním náměstí bylo stále vidět dopady socialistického experimentu - polorozpadlé budovy, které se ale zrovna dávaly do rychtiku. Také jeden kostel nebyl zrovna z nejopravenějších.

Bylo vidět, že město žije. Spousta obchodů, bank, trhů apod. Dokonce i jednu prodejnu s čajem jsem našel a měli kupodivu ceny srovnatelné s našimi nebo dokonce nižší. Plechovky na čaj měli levnější i než v našich velkoobchodech. Neřekl bych, že tam měli zrovna moc druhů čaje, ale Assamy a Darjeelingy z různých zahrad a sklizní mi ke spokojenosti zdaleka stačily.

Zpátky do Liberce jsem jel vlakem přímo z nádraží německých drah. V Liberci jsem našel druhou čajovnu - u kamenné želvy.

Den 4 - čtvrtek 22. července

Hned po ránu hned prvním spojem jsem vyjel lanovkou na Ještěd. Stále jsem to nějak odkládal až jsem se začal bát, že se na něj třeba ani nedostanu. A nebýt na Ještědu je jako nebýt v Liberci vůbec. Vychytal jsem docela pěkné počasí. Vyjel jsem nahoru a bylo jasno, bohužel ale opar. Město bylo v lehké mlze.

JeštědUvnitř horského hotelu mě nakrkli nějací uprchlíci ze Saigonu, kteří za mnou lezli jako psi a já nemohl vylovit 2€-vé rybičky z malého bazénku v přízemí.

Dolů jsem pak šel pěšky, i když jsem koketoval s myšlenkou, že bych se svezl sedačkovkou, která má horní stanici nedaleko rozhledny.

Dojel jsem městskou na nádraží a koukám, že Ještěd je totálně zamračenej a žene se nějaký menší slejváček. Když jsem nastupoval do autobusu, který mne měl vyvézt na výpadovku na Frýdlant, bylo cítit, že to nebude slejváček. Už foukal vítr jako prase a byla z toho nakonec pravá podhorská bouřka, kdy silnice byly zatopené vodou do takové míry, že od kol autobusu stříkala voda až do výšky jeho střechy.

Ve chvíli, kdy jsem vystupoval, bylo to nejhorší za mnou, ale i tak mi docela fest promokly perka. Naštěstí byla hned u zastávky samoobsluha, ke které jsem tak nějak víc mokrej než suchej doskákal a trochu osušil. Hned u zastávky MHD byla také zastávka vlaku na trase Liberec - Frýdlant. Doufal jsem, že to ale nebudu potřebovat.

Náměstí ve FrýdlantěAž pod zámek mne zavezl jeden z frýdlantských podnikatelů. Jeho správa by měla dostat za uši, protože u vstupu nebylo žádné místo, kam se schovat před deštěm. Hrad a zámek byl ale nádherný.

Prohlídka skončila a takřka již nepršelo. Proletěl jsem město, kde byla již uzavřena čajovna Spirála, která byla i nositelkou několika ocenění v soutěži Čajovna roku. Holt asi zkrachovala. Není se co divit na tak malém městě.

Do Liberce jsem jel také stopem a večer jsem zapadl opět do 82 vůní.

Den 5 - pátek 23. července

Na tento den jsem si naplánoval odpočinek. Celé dopoledne jsem probloumal v liberecké ZOO. Moc krásné to zařízení, kde se snaží neustále něco vylepšovat pro spokojenost návštěvníků.

Když jsem odtam vypad, šel jsem hledat rozhlednu v mětských sadech. Bohužel jsem natrefil na dvě imbecilní babky, z nichž mě každá poslala k rozhledně na úplně opačnou stranu a obě stejně blbě. Tak jsem si řekl, že nemám ten den štěstí a šel proflákat do města zbytek času, který mi zbýval do chvíle, kdy jsem se vydal se sbalit na sobotní cestu domů.

Po sbalení jsem ještě zajel podruhé i do Kamenné želvy, kde jsem byl ten den prvním a zároveň i posledním hostem. Pokecal jsem tedy aspoň s čajmanem o čajích i o životě, jak se říká. Po odchodu jsem se pokusil nafotit večerní náměstí a radnici a hajdy do postele a spát.

Epilog - sobota 24. července

Ráno bylo perné. Šel jsem v dostatečném předstihu na zastávku pod kolejemi. Čekal jsem ale deset minut a nic nejelo. To jsem už nevydržel a vydal jsem se na nádraží pěšky. Musel jsem se na něj dostat do dvaceti minut, abych ho vůbec stihl. Pokusil jsem se o něco podobného indiánskému běhu, který ale hned za hrází přešel plynule do běhu normálního. S 15 kily na zádech fakt zábava. Kdybych měl na to čas se zastavit, tak bych se začal mlátit pěstí do hlavy, proč jsem tu flašku s šampusem raději nevylil do záchoda. Měl bych baťoh hned nejmíň o kilo a půl lehčí.

U Prioru jsem byl totálně vyšťavenej. Do odjezdu vlaku mi zbývalo jen 5 minut a mě čekalo ještě posledních asi 400 metrů k nádražní budově, kterou jsem měl na dohled. Už jsem věděl, že to prostě nestihnu, pokud se nestane zázrak. Nohy mi už totiž vypovídaly poslušnost a nechtělo se jim běžet, čemuž jsem se vůbec nedivil. Byl jsem rád, že jsem vydržel aspoň tohle. Jako na potvoru ani nejela šalina, jen kolem mne projel taxík a po chvilce zastavil. Taxikář se začal bavit asi s nějakým známým. Vyloženě z posledních sil jsem k němu doběhl a houkl na něj, jestli by mě nemohl hodit nahoru. Řidič asi poznal, že mu nelžu, když jsem se mu v rychlosti pokusil vyložit, že nejel autobus a tak se ženu až z Harcova a jsem totálně groggy. Byl uznalej a mávl rukou, když jsem mu řekl, že už mu bohužel nestihnu dát ani na pivo. Takže mu upřímně děkuji jednak za to mávnutí rukou a jednak za to, že na to fest šlápnul.

Vlak jsem stihl doslova na poslední chvíli. Koupil jsem si jízdenku, pak ještě málem nasedl do špatného vlaku na jiné koleji, vhodil batoh do vlaku, vyskočil za ním, doslova za 10 sekund udělaly dveře prásk a vlak se rozjel. Byl jsem totálně zchvácenej a trvalo mi ještě asi půl hodiny, než jsem v sobě našel alespoň tolik energie, abych ze sebe na ajnclíku sdělal totálně propocené triko a bermudy a vzal si náhradní.

Zbytek cesty uplynul v pohodě, večer jsem už v naší čajovně čajoval o 106.