Stopem okolo Slovenska 2002

Co předcházelo?

Byla středa 7. srpna a pršelo. Koncert, který jsme my Uliťáci připravili na blanenském zámku, jsme museli přesunout dovnitř, protože pršelo. Doma jsem se dověděl ze zpráv, že má celý týden pršet. Jenže jsem si už zaplatil pojištění do zahraničí, tak jsem jel. Jel jsem do země, kterou jsem znal z vlastních zkušeností vlastně míň než Itálii nebo Švýcarsko. Věděl jsem jen, že bude pršet. Ach jo.

Mapa cesty (896×441 pixelů, 100 kB)

Čtvrtek 8. srpna 17:13

Trenčín, Čajovňa pod hradom

Jízdenka ze Starého Hrozenkova do TrenčínaRáno jsem se přes Jedovnice, Senetářov, Kroměříž, Hulín, Otrokovice, Staré Město, Uherský Brod a Bystřici dostal do Starého Hrozenkova. Odtam jsem začal svůj stop po Slovensku neslavně - jel jsem autobusem sem do Trenčína. Jako první mě tu zaujala kašna. Je to nějaký plivající cosi. Centrum je zčásti historické a zčásti hypermarketově nelidské. Prostě klasika.

Hrad docela ujde. Slavný a známý Trenčianský hrad je ale obyčejná zřícenina se snad jedinou pořádně rekonstruovanou budovou, ve které je obrazárna Illesházyovců, posledních majitelů hradu.

Teď jsem v Čajovně pod hradem na Mierovém náměstí. Ceny poloviční až dvoutřetinové, než u nás. Dalo by se říct, že stejné jako u nás, akorát je za cenou vždy napsáno Sk (v době mé návštěvy bylo 100 Sk = 70 Kč). Člověk tu najde velký výběr čajů, kdo chce, může svlažit hrdlo pivkem nebo Fantou.

Nedaří se mi chytit signál na mobilu. Nějak to blbne, protože jsem blbej a nezjistil jsem si, jak se to dělá, když jedu do ciziny. Buď na to ten krám přijde sám nebo aspoň ušetřím za SMS.

Když jsem byl na hradě, spadlo pár kapek. Večer prý má pršet. Chtěl bych ještě dneska přejet do Ilavy. Tam bych měl přečkat noc.

23:43

Dubnica nad Váhom, nějakej panelák u Sport baru

Trenčiansky hrad - obrazárna IllesházyovcůV Trenčíně se stalo něco neuvěřitelné. Nachystal jsem si ceduli s písmeny IL. Šel jsem na výpadovku, ceduli otočenou za sebe. Co kdyby mi někdo zastavil? Projel kolem mě cyklista a povídal:

„Niekto ti zastavil. Pozeraj!”

A koukal jsem, že to bylo vozidlo se značkou IL. Říkal jsem řidičovi, kam zrovna jedu a co tam budu dělat a on mě pozval k sobě domů. Prý aby se nenudil. Manželku má ve špitále, dcerku u babičky a on se prý doma sám nudí.

Představil se a řekl mi, že mu mám říkat Milo. Pozval mě do Sport baru (nekuřácké zařízení). Dal jsem si kofolu (0,5 l = 10 Sk = 7 Kč!). Pak ještě přišel nějakej Lubo a hráli jsme šipky. Formanová v té době doběhla ve finále Mistrovství Evropy v atletice čtvrtá.

Od Mila jsem se dozvěděl, že při cestě do ciziny se musí zapnout v mobilu něco jako roaming. Mobil jsem tedy poslal do někam a mám aspoň dobrej budík.

Pátek 9. srpna 14:33

Krásno nad Kysucou, autobusové nádraží

Právě jsem se vrátil z Múzea kysuckej dediny ve Vychylovce. Od rána mží. Ráno jsem se opět nevyspal, stejně jako první den, kdy jsem vstával už po šesté hodině. Asi se projevil ten litr kofoly, co jsem včera vypil. Začalo to o půl šesté ráno a tu sračku mám až doteď. Šel jsem si ještě v Dubnici koupit nějakej antisračkovej prášek. Má se to podle návodu rozpustit v půl deci vody a pak vypít. Už tam ale nepíšou, co dělat, když nemám jinou nádobu, než dvoulitrovku plnou vody. Tak jsem improvizoval. Nabral jsem trochu vody do pusy, přisypal do ní trochu prášku, zakvedlal hubou, propláchnul mezi zubama a spolknul. Tento postup jsem vždy opakoval třikrát až čtyřikrát. Naštěstí je ten prášek docela dobrej. Měl bych si teď vzít další dávku.

Z Dubnice nad Váhom mě vzal nějakej kamioňák a vyhodil mě až u Krásna nad Kysucou. Brzo mě zastavilo auto, které mě svezlo až do Nové Bystřice, kde jsem si počkal na autobus do Vychylovky. Šlapal jsem si to ke skanzenu, když tu mi zastavilo neočekávaně Žiguli s nějakým českým penzistou a jeho docela pohlednou vnučkou a ti mě odvezli skoro až k hlavní bráně. Bylo to docela zajímavé až na průvodce. Ti by tam být nemuseli. Mohl jsem si to možná projít i bez něho, ale nepodíval bych se dovnitř chaloupek.

Zpátky - světe div se - mě zase zastavilo Žiguli s oním penzistou. Jenže teď už tam nebyla jeho vnučka, ale manželka. Pěkná byla, ale kráva! Udělala mi přednášku, že nás bůh miluje a že my máme milovat jeho. A že taky kdysi cestovala jako já teď, že hledala a nevěděla co, až později pochopila, že hledala boha. Na takový pomatence nestačí ani takovej argument, že člověk si boha vymyslel, když ještě neznal slova jako exaktní věda a nedokázal si vysvětlit ani takové dnes samozřejmé věci, jako proč svítí Slunce. A dnes, když vidíme, jakými mílovými kroky jde věda kupředu, je jen otázkou času, kdy dokáže vysvětlit i ty přírodní úkazy a jevy, ve kterých podobní pomatenci hledají boha. Držel jsem se celou cestu, přestože mi četla jakési duchaprosté úryvky ze své bible, tak statečně, že jsem ji tam neposlal, ani když jsem vystupoval.

16:07

Žilina, čajovna Starinkova včeláreň

Trochu jsem se tu rozšoupnul. Decka minerálky, v tom tam to proti srajdě, Studentská směs a podzimní sklizeň z plantáže Darjeeling Namring. Chutnal jako Assam. Žilina se opravuje. Jako téměř v každém městě je tu překrásná kašna. Restaurují tu Farské schody.

16:32

Žilina, čajovna Starinkova včeláreň

Právě jsem se vrátil z hajzlu. Konečně mi od tam snad poleze jenom tuhoš.

20:08

Vrútky, kousek od hřbitova

Chystám se k spánku. Nepodařilo se mi dojet až do Ružomberoku. Možná je to dobře, asi bych si nestihl za světla připravit pelech. Z Žiliny jsem jel od Hypertesca. Ptal jsem se tam na cestu nějaké tamější krásné domorodkyně, jenže ještě než mi přijel autobus, který mě odvezl k tomu Tescu, tak si ji naložil do auta nějakej hromotluk s německou espézetkou.

Pokoušel jsem ještě chytnout něco na Ružomberok a pak jsem se na to naštěstí vyprd. Pustil jsem si to rovnou přes hřbitov. Tam se ke mě najednou začal hrnout nějakej týpek. Myslel jsem, že je to domorodej správce nebo pozůstalý truchlící, ale nakonec se z něj vyklubal nějakej pomatenec se ksichtem jak šimpanz. Už jsem se chystal něčím ho praštit, abych první neschytal sám, ale opičák se jen ptal:

„Aký vodičský preukaz je potreba na Babetu? Rovnaký ako na Jawu Mustang?”

Když jsem přisvědčil, že áno, opičákovi se evidentně ulevilo a odkráčel ke všem čertům.

Moje obavy, že mě ten šimpanz bude sledovat, se naštěstí nevyplnily, takže jdu spát.

Sobota 10. srpna 10:04

Vrútky, ubytovna Fatra

Ráno jsem se vzbudil do deště. Včera večer jsem si nějak špatně přikolíkoval plachtu a tak mi namokly ve spacáku nohy.

Nějakou dobu jsem zkoušel stopovat do Ružomberoku, měl jsem ale smůlu a navíc začalo pořádně pršet. Šel jsem hledat železniční stanici, abych se ten kousek svezl vlakem, protože tam se stopovat rozhodně nedalo. Je to hlavní tah z Moravy a Žiliny na východní Slovensko a silnice vede mezi Vrútkami a Martinem bez snížení rychlosti. Cestou jsem ale spatřil ubytovnu, ve které teď sedím a píšu a za hodinu, kdy jsem si dal sušit mokré věci a vypral si, co jsem potřeboval, vysvitlo sluníčko. Nad lesy se ale stále kupí mraky. Jdu se osprchovat studenou vodou, za chvíli však zjišťuju, že z obou kohoutků teče jen teplá. Nejraději bych se na všechno vysral. Zůstanu tady do rána a potom sbohem!

Neděle 11. srpna 21:11

Spišská Belá, hotel HP

V Martině jsem našel dvě čajovny. Jedna na náměstí, druhá na hlavní silnici k Vrútkám.

V Múzeu slovenskej dediny v MartineByl jsem tam v Múzeu slovenskej dediny. Jsou tam přestěhované dřevěné stavby snad ze všech slovenských regionů od Záhoria (okolí Malacek) až po Bardejovsko. Taky jsem byl v Turčianskom Múzeu Matúša Bela (sbírky úplně všeho - od brouků a Slovenského národního obrození až po šestinohé prase) a vyfotil jsem si i původní budovu Matice slovenské.

Prošel jsem si tedy skanzen i muzeum, byl jsem v čajovně a chtěl jsem jít pěšky do Vrútek na ubytovnu. Měl jsem chuť na něco mraženýho a přemýšlel jsem, jestli bude ještě něco kolem sedmé hodiny otevřené. Nějaká slečně se mě najednou na ulici zeptala, jestli nevím, kde by mohla sehnat nějaké pečivo. Nějakou dobu jsme se pokoušeli něco najít, ona pečivo, já ledňák, ptali jsme se i po autobuse do Hypertesca, které má otevřené non-stop. Nevyšlo to. Nakonec mě pozvala do kavárny a já se samozřejmě nevzpíral. Zatímco ona si dala kafe, já si cucal svou brču. Když jsme odcházeli, natrefili jsme na jeden otevřený stánek s cukrovinkami a chlastem. Koupili jsme něco na zalepení žaludku a šli jsme si každý svou cestou na kutě. Teda nešli. Zkoušel jsem jít pěšky a nakonec jsem to vzdal a jel autobusem.

Ráno jsem vstával o sedmi. Myslel jsem si, že to je moc brzo, ale nakonec jsem vlak stihl akorát. Než jsem se sbalil a přesunul, tak mi to trvalo 50 minut. Vlakem jsem jel do Ružomberoku a tam mi hned jel autobus do Bieleho Potoka. Tam mě nasměroval nějakej domorodec zkratkou do Vlkolínce. Chvíli jsem bloudil (boty mám vlhký doteď), ale nakonec jsem to našel. Vlkolínec je slovenská národní kulturní památka zařazená do památek světového kulturního dědictví UNESCO. Je to soubor dřevěných roubených stavení. Není to ale skanzen. Domy jsou obydlené v menší míře trvale, jinak jen přechodně jako víkendové chalupy bratislaváků. Odhaduju to tak podle značek všudypřítomných aut, které se ve vesnici nádherně vyjímají. Lidé, kteří v těchto chaloupkách bydlí, budou za chvíli spolu s námi v Evropské unii.

Kvůli předchozímu bloudění jsem věděl, že když půjdu pěšky zpátky, tak nestihnu v Bielem Potoku autobus zpátky do Ružomberoku, tak jsem se chtěl zeptat řidičů, kteří odjížděli, jestli by mě nevzali s sebou. Ještě než jsem to ale mohl zkusit, nabídl mi Zlíňák odvoz až do Ružomberoku.

Domy ve VlkolínciTam jsem stopoval na Poprad a zastavilo mi auto s empézetkou NL. Vyplašenej z tohoto nevšedního úkazu jsem to hned na řidiče rozbalil:

„Guten Tag! Fahren Sie, bitte, nach Poprad?” a on, že umí slovensky.

Tak jsem vlezl do auta a ještě se tak pro orientaci zeptal:

„Und Ihre Frau?”

„A ja tiež.”

Pokecali jsme si o cikánech u nás, na Slovensku a v Nizozemí a byl jsem v Popradu. Prohlídl jsem si centrum, které z jedné strany spíš vypadalo jako vesnická náves s přízemními rodinnými domky a mazal do Kežmaroku.

Kežmarok je krásné město s neuvěřitelně početnou skupinou cikánů, kteří obydleli celou polovinu Hradného náměstí. Uprostřed jejich mikrosvěta je Múzeum mešťanského bývania. Podobnou expozici jsem ještě neviděl.

Průvodkyně mi tam říkaly, že když se jednou ozvaly proti svým spoluobčanům, tak potom před vstupními vraty nacházely na jimi posraném chodníku vysypané kýble se smetím. Na druhou stranu musím říct, že na domech, ve kterých cikáni bydleli, nechybělo ani jedno okno a nikde nebyl v době mé návštěvy nebyl vidět binec a cítit smrad.

Zámek v KežmarokuZ Kežmaroku jsem se snažil ještě dostat stopem do Staré Ľubovně. Nemohl jsem tam ale stát věčně. Blížil se soumrak a také se stahovaly mraky, které vypadaly na pěknou bouřku. Šel jsem proto hledat nocleh někam do lesa, ale cestu mi přehradila řeka. Než jsem došel k nějakému mostu, začalo chcat. Byla to naštěstí jenom delší přeháňka. Přečkal jsem ji na zastávce v nějaké díře.

Když přeháňka přešla, byla skoro tma. Mezi cikány zpátky do Kežmaroku se mi nechtělo, šel jsem raději do Spišské Belé. A teď je načase, abych popsal hotel a pokoj, ve kterém právě jsem.

Na dveřích z chodby do pokoje je vyměněno číslo. Když jsem se pokoušel odemčít, zjistil jsem, že mám fabkovej klíč, jenže zámek je dozickej. Podnikovému personálu v dnešní éře internetu ještě asi nedošlo, že by bylo poměrně jednoduché vyměnit visačku na klíčích. Když jsem našel správné dveře, vešel jsem do chodbičky. Rovně se jde do pokoje, po pravé straně chodby jsou vchody na WC a do koupelny. v chodbičce je poblitej nebo něčím politej koberec, navíc pokapanej od malování. Koše se štítím dotknout. Skříň nalevo je dvoudílná, ale horní část je zcela zbytečná, protože není od spodní oddělena žádnou deskou. U spodní části chybí takový to, za co se to chytá, když se to chce otevřít.

V koupelně je nefunkční klika dveří a okno, které nejde zavřít, kachlíky jsou plné plísně.

V pokoji je roztřepenej koberec, linoleum starý určitě aspoň třicet let. Držák lampičky nad mou postelí je vyviklanej, lampička - ať se snažím, jak chci - nikdy nesvítí tam, kam má, tj. směrem k polštáři. Televize z roku raz dva tři nefunguje, stojí na třech nožkách, čtvrtá chybí, kus bakelitové bedny, ve které je obrazovka, je uražen. Jedna půlka okna nejde otevřít ani pořádně zavřít. Každá půlka závěsu je jinak dlouhá. Polička nad mou postelí byla původně o pár centimetrů výše, soudě podle bílého čtverce, který zůstal na původním místě kdysi, když se v pokoji malovalo bez toho, že by se polička sundala. Platil jsem 250 Sk. Dobrou noc.

Pondělí 12. srpna 18:53

Levoča, hotel Texon

Náměstí v BardejověRáno jsem při stopu do Ľubovně protáhl překvapeně obličej. Zastavilo mi auto s lichtenštejnskou značkou FL. Už už jsem na ně chtěl mluvit zase německy, jenže to byl Čech a Slovenka - manželé - a jejich dvě děti. Přestože starší dceruška musela mít už 12 let, protože seděla vpředu, paní byla pořád ještě kočka. Asi to bude tím, že to byla Východniarka. Odvezli mě až do Bardejova. Kdybych vystoupil v té Staré Ľubovně, je možné, že bych tam pěkně ztvrdnul. Na Bardejov tam moc aut nejezdilo, navíc tam je obchvat.

Bardejov je druhá slovenská památka UNESCO, ve které jsem byl. Je to asi hlavně kvůli kostelu nějakýho Egídia, ve kterým jsem se byl podívat, protože jinak bych se nedostal na věž. Tam jsem se převlíknul do něčeho letnějšího. Ráno ve Spišské Belé byla totiž docela kosa a tak jsem se tam nabalil.

Když jsem stopoval na výpadovce do Prešova, vedl kolem mě nějakej domorodej dědek kolo a zasvěceně povídal:

Jsem pod Spišským hradem„Dedko si popil. Manželka ho doma čaká a bude zúriť.”

Koukám na dědka a povídám mu:

„Hmm, to je blbý!” a on hned pokračuje:

„Máš tiež manželku? Nemáš? To si šťastný. Máš celý život pred sebou.”

Obědval jsem v Prešově u Kauflandu. Po obědě, kdy jsem asi hodinu různě měnil místa k stání, mi zastavil docent sociální geografie z Banské Bystrice a vzal mě až ke Spišskému hradu. Znal doc. Hynka a doc. Konečného, kterého jsem měl i na nějaké předměty v době mého studia geografie na MU a o kterém se vyjádřil jako o kamarádovi.

Na Spišském hradě, další památce UNESCO, jsem přivedl průvodkyni takřka k šílenství. Nejdřív jsem ji jen tak pro srandu králíků vyfotil, pak jsem měl poměrně nejapné dotazy. Například, co obrana na hradě pila, když byl hrad obléhán - hrad totiž nemá vlastní zdroj pitné vody. Věž Spišského hraduPak u makety hradu jsem chybně ukázal na místo, kde jsme se měli podle mého názoru nalézat a ona nepochopitelně vyprskla a začala se chechtat. A to neměla dělat. Když jsem si všiml, že v hlavni děla, které byla v muzeu, byl docela pěkný svinčík po návštěvnících, zeptal jsem se jí, jak ten odpadkáč vysypávají. To zčervenala jako přezralý rajče a nakonec to nevydržela a začala se znovu chechtat, teď už nahlas.

Vyvrcholení přišlo zanedlouho. Přichystal jsem si ceduli s SPZ Levoči a při východu z hradu jsem si všiml, že nasedá do favorita jako šestá cestující. Když favec odjížděl, snažil jsem se je s cedulí stopnout. To ji chytil třetí amok. Nutno podotknout, že když se usmívala, slušelo jí to daleko víc než jako upjaté průvodkyni.

Teď jsem v Levoči, kam mě dovezli od hradu nějací Ústečáci. Platil jsem v hotelu 150 Kč. Ženská neměla zpátky na slovenskou tisícovku. V její devalvované měně bych za noc platil 200 korun.

Úterý 13. srpna 21:52

Banská Bystrica, ubytovna Mylvar

Dělo u cesty z Popradu do Banské BystriceRáno jsem jel stopem do Spišské Nové Vsi. Řidič mi říkal, že je zbytečné zkoušet to rovnou do Rožňavy. Nevěřil jsem mu půl slova a dobře mi tak. Po skoro třech hodinách jsem musel jet autobusem do Popradu. Spišani mi totiž nezastavili ani tím směrem. Ještě jsem chvíli přemýšlel, jestli to přece jen z Popradu nemám zkusit na Rožňavu, ale nakonec jsem na to zvysoka hodil bobek. Do Slovenského krasu se podívám někdy jindy a ne sám.

Poměrně brzo mě kdosi vzal přímo do Banské Bystrice. Říkal, že centrum nestojí za námahu, ale doporučil mi jít do Múzea SNP. Bylo pěkné, ale i centrum celkem ujde až na to, že obě čajovny zavírají už kolem sedmé hodiny a na věži chtějí kromě 20 Sk vstupného taky 50 Sk za fotografování. Vynadal jsem jim tam do zlodějů a vysral jsem se na ně (samozřejmě obrazně, proboha!!!). Banská Bystrica se asi rozhodla, že své dluhy za 1,2 mld Sk nechá zaplatit turistům.

MeGab na centrálním náměstíMěl jsem opět jeden příjemnej zážitek. Požíral jsem si bagetu s inoveckým salámem v jednom průchodě. Musela jím procházet jedna servírka do jedné italské restaurace, která obsluhovala hosty na předzahrádce. Vždycky musela jít přes déšť a tak jsem se zamyslel, jak by se zachovala, kdybych k ní přišel a normálně bez řečí bych ji schoval pod deštníkem. Tak jsem posléze i učinil. Ona se lekla, s vypleštěnejma očima se na mě vyděšeně usmívala, jako kdybych ji chtěl znásilnit. Po několika metrech, kdy jsem od ní odstoupil, aby neztropila kravál, všechno najednou pochopila a rozesmála se.

Před půlhodinou jsem spatřil spoušť, kterou u nás páchají Otava, Vltava a Labe. Zdá se mi, že budu neklidně spát a budu mít špatný sny.

Středa 14. srpna 21:01

Prievidza, hotel Magura

Jízdenka Banská Bystrica - Banská ŠtiavnicaRáno jsem jel vlakem do Banské Štiavnice přes Zvolen. Stopem to nemělo smysl, Banská Bystrica je obehnaná obchvatama. Štiavnica mě zklamala. Je to jedno z nejhnusnějších měst, jaký jsem za ten týden na Slovensku viděl. Vypadá to tam skoro jako cikánská osada, i když tam žádní cikáni nejsou. Sice je tam vidět snaha opravovat, ale po třinácti letech od revoluce to skoro není vidět. Starý zámok se opravuje, ale vypadá stejně jako zřícenina, Nový zámok jsem neviděl. Chybí značení některých ulic, v úplném centru je hustý provoz, uzounkými uličkami se prodírají i autobusy. Jedním slovem hrůza. Kdyby tam nebyla dobrá čajovna Klopačka, tak mizím, až se mi za patama práší a vůbec nevadí, že to centrum se dvěma zámky je mezi památkami UNESCO.

Na výpadovce na Žiar nad Hronom mě stihl silný studený vítr. Nějakou dobu jsem mu odolával jen tak v kraťasích a tričku a po chvíli jsem tak promrzl, že mi nepomohlo, ani když jsem na sebe navlíkl všechno, co jsem v baťohu měl a klepal jsem kosu. Kdyby aspoň nebyla Banská Štiavnica plná kreténů!

Lípa krále Matyáše, pod kterou Matyáš Korvín rozhodoval o budoucnosti UherskaMěl jsem v ruce ceduli s písmeny ZH, což je espézetka Žiaru nad Hronom. Každý viděl, kam chci jet. Nejdřív mi zastavil nějakej debil, kterej si až za městem uvědomil, že do Zvolena se přes Žiar nejede. Pak zase nějakej vůl v liazce, kterej jel taky kamsi úplně do prdele a do třetice všeho dobrého mě nějakej hajzl chtěl vzít do místa, které sice bylo ve směru na Žiar, ale kdybych chtěl pokračovat dál, tak jsem tam taky mohl strávit mládí. Teprve čtvrtý řidič mě odvezl, kam jsem chtěl. Tolik idiotů takhle pohromadě a v jediném dnu člověk aby pohledal a to mě ještě před tím nějaká Štiavničanka posílala na výpadovku úplně opačným směrem, než ve skutečnosti měla, čarodějnice jedna!

Ze Žiaru mě vzal nějakej tirák až do Prievidze, ani jsem moc dlouho nečekal. Našel jsem si tady ubytování za 150 Sk. Sice je to pokoj bez koupelny a bez záchoda, oboje je na chodbě, ale dá se to.

Prošel jsem se do Bojnice, byl jsem v čajovně Dobrá víla. Je to ale spíš hospoda, důsledně před ní varuji! Mají jen něco kolem desítky neochucených čajů, dávají ho nikoli do konviček, ale do hrnků i se zbytky lístků. Než jsem to vypil, pěkně mi to zhořklo. Fujtajbl! Stálo to sice jen 20 Sk (0,3 l), ale byl to pěknej humus.

Pátek 16. srpna 12:50

Doma

Ráno jsem vyrazil opět pěšky do Bojnice, tentokrát s baťohem na zádech. Byl jsem tam v 8 hodin. Tož jsem se tam flákal a čekal, až v devět otevřou na zámku pokladnu. Otevřeli ji až ve čtvrt na deset. První prohlídka měla být až o půl, šli jsme ale už za deset půl. Fotil jsem uvnitř jak splašenej, moc se mi tam líbilo. Už po prohlídce, na samostatné výstavě historických řemesel jsem našel kameninový džbán s lavorem původem prý z Blanska, myslím ale, že bude spíš z Olomučan. Taky jsem jim to tam řek.

Bojnický zámekZ Bojnice jsem pak jel autobusem do Prievidze, odtam stopem nejprve do Partizánskeho a pak asi s nějakým teplým bratrem, kterej mě přesvědčoval o tom, že existuje bůh a přitom mi furt ošahával koleno, do Topoľčan. Tam jsem nadával jak špaček, protože tam skoro žádný auta nejezdily na Nitru. Přesto mi asi po hodině zastavil nějakej právník a svezl mě až do centra. Chtěl jsem se tam ubytovat, na informacích mi ale řekli, že je vše plné kvůli agrotechnickému veletrhu. Tak jsem se ani nemohl podívat do Čajovny dobrých ľudí, o které jsem měl dobré reference.

Do Trnavy mě vzala nějaká vojenská šarže. Tam jsem jen proletěl centrum. Nejlevnější ubytování za 300 Sk se mi zdálo trochu moc a tak jsem zas zmizel v dál.

Stál jsem na výpadovce na Senici a zastavila mi pardubická Felicie. Páni, to byl vrahoun! Nejdřív jsem se radoval, protože by mě vzal až do Lipůvky, jenže on jel jak to hovado. Zatáčky řezal zásadně smykem, přes vesnice jezdil 120 kiláků za hodinu. Za chvíli už mě to nebavilo a nechal jsem se vysadit. Za chvilku mě vzali dva křupani. Říkal jsem jim, že chci do Hodonína a odtam zkusit stop do Brna, ale než jsem se stačil rozkoukat, tak jsem byl v Sudoměřicích, kde byl provoz jak o státním smutku. Takový bych střílel. Šel jsem přes čtyřicet minut do nejbližší vesnice a přitom jsem nadával takovým způsobem, že by se i ta děvčata z E55 styděla. Přes Hodonín a Břeclav jsem jel vlakem do Blanska. Pěšky jsem domů nedošel. Krátce po půlnoci pod naším kopcem jsem chytnul poslední stop. Ušetřil mi půlhodiny chůze, za což mu děkuji ještě teď. O půl jedné jsem dorazil domů.

Pár informací

Protože celou cestu pršelo, po první noci u Vrútek pod plachtou a po přeháňce v Kežmaroku jsem rezignoval na plachtu a spacák. Přespával jsem, kde se dalo.

Vrútky - ubytovňa Fatra - 200 Sk

Spišská Belá - hotel HP - 250 Sk

Levoča - hotel Texon - 200 Sk (150 Kč)

Banská Bystrica - ubytovňa Mylvar - 200 Sk (dvoulůžkáč 300 Sk/noc)

Prievidza - hotel Magura - nejlevněji 150 Sk, jinak i 750 Sk/osoba/noc

Za ubytování jsem tedy dal 1000 Sk, vstupné do památek mě přišlo na 380 Sk, jízdné 410 Sk, jídlo 600 Sk (žádné teplé jídlo), pohlednice pro sebe i pro jiné 200 Sk a s několika známkami a nějaké nutné drobnosti typu impregnační krém na boty nebo prášek proti sračce 350 Sk. Sakumprásk by tedy šel takový poznávací výlet po Slovensku udělat za míň než 3000 Sk, tj. asi za 2000 Kč.