Podunají a Zvolensko 2003

MeGab v Ostřihomi

Co předcházelo?

Koncem července jsem se rozmýšlel, co provést s tou spoustou volného času, který mi nadělila moje tehdejší známost tím, že odjela s rodiči ke všem horkomilným čertům na jih Evropy. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem dostal spásný nápad. Pojedu stopem na Slovensko! Pěkně jako loni. To bude zase pěkné cestování. Když jsem nad tím přemýšlel dál, tak jsem se na to vybodnul. Na Žitném ostrově, kam jsem měl namířeno, stále hlásili téměř čtyřicítky teploty. To znamenalo, že spacák mi bude platný jako mrtvému šála, protože v něm nevydržím. Vyzkoušel jsem si to měsíc před touhle cestou. Tudíž zvítězila varianta, že pojedu na divoko bez spacáku, plachty a karimatky. Ještěže tak.

Ještě před vyjetím jsem si zajistil nocleh v jednom internátě v Hurbanově. Bylo to celkem levný - 150 Sk/noc.

Den 1 - pondělí 21. července

Ráno jsem vyrazil. S batohem na zádech jsem ještě v Brně vyřizoval poplatky OSA za koncerty, které jsme pořádali v Blansku. Když jsem s tím skončil, zjistil jsem, že se nedá nic dělat, ale budu muset jet vlakem. V Hurbanově jsem měl být kolem páté hodiny a stopem bych to rozhodně nestihl. Měl jsem štěstí, na vlak jsem ani moc dlouho nečekal a jel jsem přímým spojem EC až do Nových Zámků. Odtam už nebyl problém těch dvacet kilometrů dostopovat.

V Hurbanově byla docela sranda. Vlezl jsem do prvního kšeftu, protože jsem měl neskutečnou žízeň a prodavačka na mě vybafla „Jó napot!”. Co teď? Kam jsem se to vydal? Kdo mi teď pomůže? Obligátní „Nemtudum maďárum” naštěstí zafungovalo a já si mohl nakoupit tekutin, kolik jsem chtěl. Vedro bylo úplně příšerný. Další problém byl, jak se dostat na internát, když je oplocen a úplně zamčený. Chvíli mi tam nějaký domorodec - zaměstnanec školy - pomáhal hledat zodpovědnou osobu, i s ředitelem jsem mluvil, ale všechno marné. Sednul jsem si na patník ke vchodu, sundal totálně propocené pohorky a chlastal vodu. Dokonce spadlo pár kapek z oblaků.

Seděl jsem tam takhle asi tři čtvrtě hodiny, když se ze křižovatky vyřítila stará stovka a zastavila přímo před vchodem. Sláva, nebudu spát na zastávce! Zjistil jsem, že nebude zrovna jednoduché tady přebývat. Areál byl totiž uzavřený od osmi ráno do šesti večer. Protože jsem ale hodlal strávit celé dny na cestách, tak jsem nad tím mávnul rukou. Stejně jsem tu chtěl zůstat jen čtyři noci.

Na internátě jsem ještě nikdy nebydlel, ale řekl bych, že to byla klasika - čtyři prochcané postele, dvě rozhekané skříně, tři popsané stoly, čtyři židle v přijatelném stavu, poplivaný koberec se zbytky žvýkaček. Společné záchody, kde polovina mís chyběla nebo byla nefunkčních a sprchy, kde jsem našel jediný keramický špunt, který se ještě nikomu přede mnou nepodařilo odlepit. Díky němu jsem si druhý den mohl vyprat propocené triko a fusekle. Teplá voda tekla až druhý den, co jsem tam byl. Spolubydlící byli brigádníci z pivovaru Zlatý Bažant. Do práce to měli jen přes ulici.

Den 2 - úterý 22. července

Pěkně jsem se vyhajinkal, ale až poté, co jsem po dlouhém litém boji zavraždil masařku a jednu přerostlou, byť obyčejnou mouchu. Kupodivu nebyli žádní komáři.

Při odchodu na stop jsem se ještě vrátného zeptal, jak se řeknou nejzákladnější slušnostní fráze v maďarštině. Jsou to:

Dobrý den - Jó napot,

Na shledanou - Viszontlátasra [visontlátašra],

Děkuji - Köszönöm [kösönöm] anebo Dík - Köszi [kösi],

Prosím - Kérem,

Ahoj - Szía [sía].

Přístav v KomárněPak už jsem nabral kurs Komárno. Tam jsem se zatím nezastavoval a zamířil jsem rovnou na most a do maďarské části města ‑ Komáromu. Řeknu rovnou ‑ hnus. Představoval jsem si to přístavní město na Dunaji úplně jinak. Pak jsem odkudsi pochopil, že Komárno ‑ Komárom má historii, ale tu spláchla povodeň v 60. letech. Ze starého města na maďarské straně zbylo prý jen muzeum a vojenská pevnost.

Měl jsem problémy i s koupením pohlednice. Jednu babu jsem musel poslat někam, protože neuměla anglicky, německy a nerozuměla ani slovanským jazykům. Teprve ve třetím kšeftu uměl prodavač anglicky aspoň něco kváknout (tj. hůře než já). Měl jen takové nemastné neslané pohlednice, že se mi ho zželelo a dvě jsem si koupil. V Maďarsku ještě asi neznají grafickou úpravu. Pohlednice byly stejně děsné jako město.

Slovenská část města - Komárno bylo mnohem upravenější, a to nejen díky Nádvoří Evropy. Někdo měl docela dobrý nápad a na takzvané zelené louce uprostřed města začal stavět náměstí, na kterém každý dům má předlohu z jiného státu Evropy. Takže tu můžete vidět dům s typickými ruskými báněmi, stavbu podle holandského vzoru s velkými okny bez závěsů atd. Jsou tam restaurace a obchody. Neustále se tam staví další budovy.

Začalo pršet a tak jsem se nakouknul do městského muzea.

Divadlo v NitřeV informační kanceláři jsem zjistil, že v Komárně je čajovna v jedné baště středověkého opevnění města, ale vybodnul jsem se na ni, protože jsem dostal lepší nápad - zmizet z Komárna, projet Hurba-novem a zajet ještě do Nitry - tam je přece nejvyhlášenější čajovna na Slovensku - čajovňa Dobrých ľudí. Do Nitry jsem se dostal poměrně rychle. Čajovnu bych ale přiřadil jen k lepšímu průměru. Mají tam sice velký výběr sypaných čajů, ale vaří tam jen to, co všude. Nic moc.

V Nitře jsem byl už loni, takže jsem centrem jen proběhnul a podíval se ještě na Nitriansky hrad. Když jsem zjistil, že je tvořen jen větším kostelem a několika přilepenými domečky, tak jsem se na něj vyprdnul a jel jsem zpátky do Hurbanova. Se správcem internátu jsem se dohodl, že svůj pobyt o jednu noc zkrátím.

Den 3 - středa 23. července

Ostřihomská Bazilika ze slovenského břehu DunajeRáno jsem se vydal do země nikoho - přes Komárno do Štúrova. Cesta tam vede přes totálně maďarské vesnice. Do Štúrova jsem se dostal poměrně rychle, když jsem ale viděl, jak to město vypadá, hned jsem se vydal přes most Márie Valérie do Ostřihomi. Most byl opraven teprve před dvěma roky, předtím tu spojovala oba břehy kompa (přívoz).

Ve městě byl zrovna trh. Dalo se tam koupit prakticky to stejné jako u nás - čínské oblečení, hrnce a elektronika. Navíc také maso a cukrovinky, například i sušenky Disco.

Soutok Hronu s Dunajem z kopule Esztergomské bazilikyMěsto samotné také nevzbuzovalo žádné nadšení. Jediné, co přitahovalo pozornost, byla Bazilika. Nikde jsem nezjistil, jestli je zasvěcená nějakému svatému potentátovi, takže to je prostě Bazilika. Zdálky mi ani nějak extrémně zvláštní nepřipadala, až na to, že byla poměrně velká a byla vidět téměř odevšad. Zblízka je ale monumentální. Takovou stavbu u nás nemáme. Stříšku či spíše střechu nad hlavním vchodem podpírají sloupy, jejichž výšku si odhadovat netroufám, ale jejich průměr byl kolem dvou a půl metru. A to je už slušná kláda.

Chtěl jsem se podívat někam dovnitř. Šel jsem po šipkách a obrázcích, které mě dovedly do nějaké expozice předmětů ze zlata. Bylo tam poměrně nízké vstupné, myslím, že 300 nebo 400 forintů. Podle té ceny jsem si říkal, že to asi nebude stát za nic.

Pohled na centrum Esztergomu z kopule BazilikyKdyž jsem vstoupil do první místnosti, byl jsem zaražen. Byly tam biskupské ornáty - takové ty obleky, co v nich ty hlavy z nejpomazanějších lítají po kostelech. Jenže tyhle byly hojně vyšívané zlatem. Tyto doklady odírání věřících ze strany církve mě nezajímaly, tak jsem to jen tak zběžně prohlídl a šel jsem dál.

Byl to dobrý předkrm toho, co mělo následovat. Zlato, diamanty, safíry, rubíny, smaragdy, perly a zlato, zlato, všude samé zlato. Kříže, monstrance, kadidelnice, křtitelnice, berly, kropenky. Místnost o rozměrech přibližně 8krát 15 metrů a v ní několik vitrín narvaných zlatem o vysoké umělecké hodnotě, pokud to můžu jako laik posoudit. Jako nevěřící jsem žasnul, čeho všeho je církev schopná, protože jsem ještě o ničem takovém neslyšel. Chudáci lidi v minulých stoletích. Kde by dnes mohlo lidstvo být, kdyby je neožebračovaly ty zasrané církve!

Podle tvrzení Slováků, kteří mě brali na stopu, navíc pochází spousta tamních uměleckých předmětů ze slovenských kostelů a klášterů. Maďaři si toho spoustu měli odvézt na konci první světové války.

Musím ale přiznat, že se mi to tam líbilo.

Účtenka za zmrzlinuPak jsem ještě našel vstup na rozhlednu. Musel jsem si vystát frontu, pouštěli tam lidi jen po malých skupinkách. Ke kopuli, kolem které je vybudován na první pohled chatrný ochoz, na kterém si dva lidi těžce vyhýbají, vedlo od vstupu do Baziliky celkem 384 schodů. Z kopule byl nádherný rozhled na Slovensko a na Dunaj. Výhled do Maďarska zakrývalo pohoří Burda.

Pak už jen zbývalo utratit zbytek forintů. Doporučuji je utrácet za maďarské paprikáše a čabajky. Čím dráže, tím lépe. Ceny jsou stejné jako u nás až na to, že něco jako Vysočina nebo Selský tam nenajdete. Maďaři asi neznají nic jiného než paprikáš. Zato jich tam měli v samošce několik druhů a čabajky jakbysmet. Klasickej českej paprikáš je proti tomu slabej odvar. Z toho maďarskýho vám bude pálit huba ještě tejden.

Nějaký erb na mostu Márie ValérieNějaký erb na mostu Márie Valérie

Ze Štúrova, odkud je na Bazi-liku lepší výhled než z maďarské strany, mě vzal stopem nějakej mladík asi v mých letech. Když jsem k němu vlezl do žigulíka, řekl mi:

„Idem len Moč.”

Hned mě na-padlo, že myslí vesnici, kterou jsem měl v auto-mapě pod jménem Moča. Začal jsem se s ním bavit. On mě však zarazil:

„Neviem veľa po slovensky”

„Tiež neviem veľa po slovensky, lebo som z Moravy,” řekl jsem mu, jenže on jen pokrčil rameny, jako že nerozumí. Tak jsme zbytek cesty mlčeli. Byl jsem poučen. Když mě vyhodil v Moče, bylo to zrovna u cukrárny. Napochodoval jsem tam, řekl jsem „Jó napot” a „Fagylalt” [faďlalt], dostal jsem zmrzlinu, zaplatil a šel znovu na stop.

Zase jsem si stopl místního Maďara, ale ten uměl slovensky. Říkal jsem mu svůj zážitek s tím nemtudem a on se ani nedivil. Slovenštinu mají maďarská děcka ve škole jako povinný předmět a podle toho to taky vypadá. Měl prý na vysoké škole jednu spolužačku, která byla chytrá, inteligentní, jenže ji stejně vyhodili. Neuměla slovensky. Teď navíc byla otevřena v Komárně maďarská univerzita, takže ani maďarská inteligence nebude mít potřebu slovensky umět. Když byl on mladý, tak to prý bylo jiné. Alespoň muži slovensky uměli, protože je to naučila vojna. Ta teď taky nebude.

Den 4 - čtvrtek 24. července

Můj pokoj ve zvolenské ubytovně GeoslovNastal den přesunu do Zvolena. Jel jsem přes Nitru, kde jsem si chytl přímý stop. Ve Zvoleně jsem nejdříve vyhledal informace, kde mi poradili ubytovnu Geoslov. Bylo to terno. Ubytování měli za 110 Sk/noc a bylo to jen 150 metrů od náměstí. Zaplatil jsem si pět nocí. Ještě před tím, než jsem se ubytoval, jsem si prošel celý Zvolen, abych věděl, kde co mám hledat, kdybych něco potřeboval. Zašel jsem si taky na Pustý hrad, což je prý druhá nejrozlehlejší hradní stavba ve střední Evropě hned po Spišském hradě a prolezl Lesnické muzeum na náměstí. V té chvíli se spustil ostrý liják.

Evangelický kostel ve ZvoleněPokoj jsem měl sám pro sebe. Vybral jsem si míň prochcanou (prosranou, problitou) postel. Položil jsem batoh na zem a nejdřív jsem si tu místnost vyfotil. Vstupní dveře měly nějaký zajímavý typ zámku, protože se daly otevřít zevnitř jen na heslo. Jednou jsem se musel dobouchat na někoho na chodbě, podstrčit mu klíč pode dveřmi, aby mi zvenku odemknul. Na stropě byly dvě objímky na žárovku, v jedné žárovka dokonce byla. Zeď ve dvou místech pokrývala hustá černá plíseň. Skříň byla kupodivu celkem funkční, což jsem nečekal. Dvě židle byly v ucházejícím stavu, stůl měl nedefinovatelnou barvu. Radiátor byl nenatřený. Přes okna jsem viděl, jen když jsem je otevřel. Za ním stejně nic k vidění nebylo, snad jen mlékárna, kde mě dvakrát ráno vzbudil nějaký zvuk, asi chlazení. Z chodby jsem měl nádherný výhled na Hypernovu. Společné záchody byly přijatelné, sprcha také, dokonce tekla teplá voda. Zařízení mělo i kuchyňku s funkčním sporákem. Přijít i odejít jsem si mohl, kdy se mi zachtělo.

Den 5 - pátek 25. července

Námestie Ľudovíta Štúra v Kremnici, v pozadí Kremnický hradRáno pršelo. Do Kremnice jsem jel ze Zvolena autobusem s přestupem ve Žiaru nad Hronom. Měl jsem smůlu. V Kremnici byl jarmark. Tak významné historické město, které získalo slávu díky těžbě zlata, by si mělo zařídit, aby ten trh nějak vypadal a nepůsobil na návštěvníky tak děsivým způsobem. Každý stánek byl jiný. Jeden se stříškou, druhý bez ní, někdo měl jen obyčejný stůl. Dost děsný pohled.

Na druhou stranu mi to zas až tak moc nevadilo, protože jediné, co mě v Kremnici zajímalo, bylo Muzeum mincí a medailí. Na zámek jsem nešel. Město jsem si nějak obzvlášť moc neprohlížel, tak jsem už před polednem stál na výpadovce zpět na Žiar. Přestalo pršet, jen z okolních lesů se vypařovala spadlá voda.

Docela mě vždycky zaráží, když se mě někdo snaží přesvědčit o tom, že na Slovensku se stopuje hůře než u nás. Podle mého názoru je to úplně stejné. Po chvilce čekání jsem jel až do Hliníku nad Hronom. Řidič mě přesvědčil, že když chci jet do Banské Štiavnice, tak je to ta nejlepší věc, kterou můžu udělat. Zastavilo mi hned první auto. Řidič byl stolař přímo ze Štiavnice a zavezl mě přímo do centra.

Jeden z mnoha vybydlených domůMěl jsem na prohlídku města více času než loni. Prošmejdil jsem centrum křížem krážem. Banská Štiavnica je zařazená mezi památky UNESCO. V minulosti byla jedním z nejvýznamnějších měst Uherska. Byly tu stříbrné doly. Po druhé světové válce začalo město upadat. Nebyl tu průmysl a tak se z něj včetně centra udělalo město Cigánů. Podle toho to tam dnes vypadá. Domy sešroubované z jedné strany na druhou, aby se nezřítily do ulice, synagoga vypadá jako po Křišťálové noci aSešroubovaný dům v Banské Štiavnici člověk si nemůže vyfotit jakoukoli část centra bez toho, že by mu do záběru nevlezla nějaká polozřícenina.

Aby bylo možné uvést centrum do původního stavu, bylo prý Cigánům za slovenské peníze postaveno sídliště někde na kraji města, aby dál nedevastovali historické budovy. O této nedávné minulosti mi vyprávěla jedna mladá kantorka z nějaké banskobystrické vysoké školy, když mě vezla zpátky do Zvolena. Měla radost z každého opraveného domu. Vidí prý zlepšení při každé návštěvě Štiavnice.

Z toho, co jsem mohl srovnávat já, jsem žádné zlepšení neviděl. Mohlo by se tu líbit možná tak romantikům, kteří sní o návratů zašlých dob. Pod neonovým nápisem Foto-kino, který býval k vidění snad v každém městě socialistického Čekoslovenska, je stále vchod do stejné prodejny s fotografickým vybavením. Škoda jen, že kromě Fomapanů mají za výlohou nejrůznější Kodaky, Agfy, Fujicolory atd. S železnou pannou na Zvolenském hradě Iluze mohla být dokonalá. Telefonní budka je olepená plakátam a stejně jako před rokem. Výlohy obchodů tam upravují také možná stejní aranžéři jako před rokem, možná i před deseti, patnácti lety. Na mě to působí jako děs a hrůza.

Chudáci Němci, Rakušané a jiné národy, kteří nemají zkušenosti s Cigánama, a přijedou se sem podívat. Pokud by se našel odvážlivec, který by se jim pokusil vysvětlit, že to město uvedla do tohoto stavu cigánská verbež, tak by byl okamžitě onálepkován jako rasista. A pokud bych byl Němec, který není znalý situace, tak bych si řekl, že Slovensko je na úrovni Ukrajiny, když se takto stará o své nejvýznamnější památky, a z obavy o svůj holý život bych se klidil někam do civilizovanějších zemí.

Teď jsem samozřejmě přeháněl. Do jaké míry, si udělá obrázek každý, kdo se tam přijede podívat.

Den 6 - sobota 26. července

Krásy světa na zvolenském náměstíPřes Banskou Bystrici jsem se vydal do Harmanecké jeskyně. V Bystrici jsem si stopnul jednoho maníka, který pocházel z Kroměříže. Měl nějaké nadupané fáro, značky jsem si bohužel nevšimnul. Celou cestu se holedbal, že bych se divil, že si kvůli mě dělá zajížďku k jeskyni, když bych věděl, jaká kočka na něho čeká v Ružomberoku. Prý se za ní otáčejí i jiné ženské. A že prý má ještě jednu holku v Martině, v Košicích a pak ještě dalších několika místech, která si již nepamatuji. Doporučoval mi i přehlídku na korze. Na zrekonstruovaném banskobystrickém náměstí Štefana Moyzesa je položen zelený asfalt, který vede po celé jeho délce. Vždycky během školního roku je to prý díky vysoké koncentraci vysokých a středních škol v Bystrici úplné módní korzo. Stačí si sednout na lavičku co nejblíže korzu a člověk se může kochat krásami krajiny, které kolem něho procházejí.

Vstupenka do SNG ve ZvoleněAle to utíkám od cíle své cesty. Harmanecká jeskyně byla zavřená kvůli opravě cesty. Změnil jsem plán a vydal jsem se do další nejbližší jeskyně - Bystrianské - nedaleko Brezna. Poslední část cesty mě vezli praví nefalšovaní Němci.

Jeskyně je kousek od silnice, což je na Slovensku poměrně zvláštnost. Nevyniká rozlehlostí ani krápníkovou výzdobou a tomu odpovídá i cena - pouhých 60 Sk.

Po návratu jsem se byl podívat do Slovenské národní galerie umístěné ve Zvolenském hradě.

Den 7 - neděle 27. července

Špania Dolina, v pozadí kostelByla neděle - zavírací den a tak jsem se nechtěl otravovat někde ve městě. Zajel jsem si stopem do Španie Doliny a už podruhé se mi stalo, že si někdo kvůli mě udělal zajížďku.

Špania Dolina je další báňské centrum na středním Slovensku. Tady se těžila měď. Nad vesnicí je obrovská halda hlušiny. Mají tu opevněný kostel s románskými základy, který v době nebezpečí znamenal poslední obranu obyvatel před nebezpečím. Ke kostelu vede kryté dřevěné schodiště prý se sto schody. Na architektuře budov je dodnes patrný vliv německých kolonizátorů.

Prošel jsem si okolí, našel jsem regulérní fotbalové hřiště ukryté v houšti lesa, dal jsem si v místní ubytovně oběd a jel jsem zpět.

Den 8 - pondělí 28. července

Stopem jsem vyrazil směrem na Krupinu. Když mi zastavil jeden polský tirák, se kterým byla docela sranda, tak jsem s ním jel až do Šahů, tedy opět na maďarské území. Opět jsem potkal v jednom obchodě prodavačku, která neuměla kváknout slovensky. Koupil jsem si tam nějaký slovenský ledňák, který jsem po dvou kousnutích zahodil do popelnice, protože byl odporný. Nekupujte slovenské ledňáky!

Vstupenka do Tekovského múzeaNašel jsem i jednu čajovnu, bohužel byla pro nemoc zavřená.

Za chvíli mě vezlo auto se švýcarskou poznávací značkou až od Levic. Se mnou se bavili německy, mezi sebou maďarsky. Byli to samozřejmě slovenští Maďaři, kteří opět neuměli slovo slovensky. Až v Levicích jsem zjistil, že jedna holka docela slušně slovensky mluvila, tak jsme se aspoň trochu pobavili.

V Levicích jsem se byl podívat v Tekovském muzeu umístěném na hradě. Byla tam čajovna, ale nějaký maník mi říkal, ať na ni dlabu, že je o ničem. Vypadal, že má docela přehled o okolí a jeho historii.

Vartovka - strážní věž v KrupiněZ Levic jsem se vracel stopem přes Krupinu, což je okresní město asi 20 kilometrů od Zvolenu. Tam jsem byl podívat na Vartovku, strážní věž nad městem. Byla postavena na ochranu proti Turkům. Dnes je v bývalé cimře pro hlídače bordel po nějakých puberťácích.

Ve městě stojí za prohlídnutí nově opravený kostel a radnice. Další budovy nevyčnívají z jednolité šedi.

Ve Zvoleně jsem zakončil svůj pobyt v jedné hospodské předzahrádce s živou hudbou, ve které jsem si dal jako oslavu právě skončeného výletu dvě Viney.

Zvolen je krásné město. Opravené náměstí, dva pěkné kostely, hned nad náměstím velký hrad a v něm palačinkáreň a výborná čajovna. Za těch pět večerů, které jsem tam strávil, se na náměstí a jeho přilehlém okolí odehrály tři koncerty a dvě divadelní představení. To by mohl Zvolenčanům závidět kdejaký Čech.

Den 9 - úterý 29. července

Krásné zpěvačky na náměstí ve ZvoleněŠinul jsem si to s batohem na výpadovku ze Zvolena. Čtvrt hodiny poté začalo prudce pršet. Schoval jsem se pod most a když se déšť trochu utišil, šel jsem na vlak. Naštěstí mi zbylo ještě dost na to, abych si mohl koupit jízdenku a za pět minut po svém příchodu na nádraží jsem už seděl v jedoucím vlaku. Pršet přestalo až za tři hodiny, takže mi těch peněz ani moc líto nebylo. V Bratislavě jsem si udělal dvouhodinovou přestávku a přesunul se do Malacek, kde jsem utratil poslední zbytek slovenských korun. Domů jsem dorazil večer ještě za světla.