Slovenský kras 2004

MeGab a Lída na Zádielské planině

Prolog

Při přípravách na cestu do Slovenského krasu, kam jsme měli odjet v sobotu 21. srpna, jsem zjistil, že se blokují brzdy u mého Fiatu 127. Druhý den jsem s ním jel do servisu. Doufal jsem, že to nebude žádná závažná závada, i když jsem s těmi brzdami měl problémy neustále již od cesty do Krakowa. Průšvih se ale vyskytl na zcela neočekávaném místě. Jediný servisák, který v Blansku ochotně opravuje starší italské vozy, měl zrovna dovolenou a bylo jisté, že se včas nevrátí.

Po jistém váhání, co teď, jsem se rozhodl, že to zkusím dát do opravy do oficiálního servisu italských aut v Blansku. Zaplatil jsem tam skoro dva tisíce. Dva dny před odjezdem ale bylo jasné, že k žádnému zlepšení nedošlo a kola se nadále blokují.

V nouzi nejvyšší, kdy už jsme s Lidkou přemýšleli, jestli nejet vlakem nebo autobusem, nám pomohl můj otěcko a rozhodl se půjčit mi svou Felicii Combi. Sice jsem měl obavy, jestli si mám troufnout na takovou cestu autem, se kterým jsem do té doby najel jen nějakých 100 kilometrů, ale nakonec jsem nabídku přijal. Naštěstí to nemá moc silný motor. To by bylo rozhodování složitější.

Sobota 21. srpna

Ráno jsme se vydali na cestu - přes Uherské Hradiště, Starý Hrozenkov a Trenčín a až do Zvolena nedělali žádné velké zastávky. Tam jsem se demokraticky rozhodl, že uděláme pauzu. Rok předtím jsem tam strávil pět nocí, tak jsem si chtěl oživit vzpomínky. Prohlédli jsme si náměstí, zašli do čajovny na Zvolenském hradě a vydali se dál.

Zjistil jsem, že to není zas tak velká změna řídit takový kolos oproti tomu mému prckovi. S řazením jsem problém neměl, protože spojka zabírala přibližně podobně a řazení stupňů se tam děje při přibližně stejných rychlostech. Hůř se mi zvykalo akorát na brzdy, protože ty má Felda rozhodně lepší. Párkrát jsem brzdil prudčeji, než bylo nezbytně nutné, ale i to se nakonec poddalo. Ono vlastně každé auto je jen brzda, spojka, plyn, táto pes a lívanec za autem.

Dál jsme pokračovali přes Hriňovou, Revúcu a Štítnik (se zachovalým románským kostelem) a po cestě občas potkávali stáda krav vedená místními obyvateli - u nás přece jen již neobvyklý jev.

Hrad Krásna HôrkaV jednom místě se nám podařilo docela slušně zabloudit. Přijeli jsme do vesnice, tam byla odbočka vlevo na Rožňavu, tak jsem se vydal ve směru šipky. Po nepříliš udržované cestě jsme dojeli do Utekáče, vesnice s paneláky, fabrikou a cikánskou osadou poblíž. Jeli jsme pořád dál a dál, cesta se neustále zužovala, až to nakonec vypadalo, že skončí uprostřed kopců, kde se nebude možné ani otočit. Cesta samá díra, až jsme se s Lidkou shodli, že je to volaké čudné a mrkli jsme na mapu. Zjištěním bylo, že jedeme kamsi doprčic.

Vrátili jsme se asi 20 kilometrů a do Rožňavy a pak do Krásnohorského Podhradia, kde jsme měli zajištěné ubytování, jsme dojeli bez vážnějších problémů kolem půl sedmé.

Penzión byl malý, měl jen tři pokoje, ale byl útulný, měl příjemnou a ochotnou majitelku a moc se nám tam líbilo. Informace na internetu nelhaly, takže jsme se dočkali i celkem solidně zařízené kuchyně. Ze společenské místnosti, kterou tvořila vlastně jen vstupní hala, byl večer nádherný výhled na osvětlený hrad Krásná Hôrka, který stojí přímo nad vesnicí.

Neděle 22. srpna

První ráno ve Slovenském krase nás přivítalo deštěm. Nebyl silný, ale příjemný také ne. Šmatlavou chůzí jsme se vyexpedovali na hrad, kolem kterého se motalo poslušné stádečko asi 13 místních koz různého typu a stáří.

Krásnohorske PodhradieHrad je ve správě Slovenského národního muzea a je jedním z největších na Slovensku. Patřil vždy těm nejmocnějším uherským rodům. První zmínka o něm je z roku 1333. Otevřený je celoročně. Je na něm k vidění kromě jiného mobilní středověké WC, obrovské bubny potažené psími kůžemi, expozice dobového oblečení, zkamenělá hradní paní, asi 3 metry silné zdivo, slušně zásobená zbrojnice a černá kuchyně.

Prohlídka trvala docela dlouho a do vesnice jsme se vrátili kolem třetí. Omrkli jsme zastávku autobusu a maďarskou školu. Pořád poprchávalo, takže jsme se na všechno ostatní vydlábli a šli se do penzionu nadlabat.

Po dlabačce jsme si naplánovali program na příští den. Paní majitelka ochotně poskytla autobusové jízdní řády Košického kraje, takže jsme už nemuseli kvůli nim nikam lítat. Pak jsme šli chrnět. Do rána nám vyhládlo. Kéž by to tak lehce šlo den za dnem.

Pondělí 23. srpna

Vyrazili jsme na první vejlet do krasu. Autobusem přes Rožňavu jsme dojeli do Plešivce, odkud jsme se vydali přes Plešivskou planinu do Štítníku. Nahoru vedla celkem pohodlná, mírně stoupající asfaltka a pak už se šlo skoro pořád po rovině. Lída na Plešivské planiněCelou cestu jsme se míjeli s dalším párem, jinak jsme se s nikým dalším nestřetli. Na krasové planiny jsme zvyklí od nás, ale tyhle jsou rozhodně větší a zajímavější. Navíc tu člověk občas míjí i zajímavé studny s vahadlem, kolem nichž poletovala spousta nádherně barevných vážek. Ty daly zřejmě název vážným studnám.

Se značením jsme měli občas problémy, na planinách jsou značky i na zemi a někdy jsme spíš odhadovali správný směr. V jednom místě jsme ztratili asi půl hodiny hledáním správné cesty a spolu s námi tak činila i ta druhá dvojice turistů. Docela nás všechny čtyři zmátlo, že na rozcestí dvou cest nebyla žádná informace, kde se nachází turistické značení.

MeGab na Plešivské planiněTěsně přes sestupem z planiny jsme zahlédli vyšlapanou cestičku mezi křovím a tak jsme po ní intuitivně vydali. Našli jsme nádhernou vyhlídku, ze které bylo vidět na celé údolí od Rožňavy až po Štítník. Chvíli jsme tam losovali, kdo skočí jako první a kdo jako druhý. Pak nás to oba přestalo bavit.

Údaje na rozcestnících jsou ve Slovenském krase psané v hodinách, stejně jako (zřejmě) na celém Slovensku. Podle nich jsme měli většinou trochu skluz, ale nevadilo nám to. Netrhali jsme žádné rekordy.

Ve Štítníku jsme se pokusili aspoň najít prastarý románský kostel, ale vzdali jsme to, protože by nám ujel autobus. Po mezipřistání v Rožňavě jsme se jím vrátili do Podhradia.

Večer krásně svítil měsíc, tak jsme šli vyfotit nasvícený hrad. Byla to příjemná procházka a hrad vypadal naprosto kouzelně.

Úterý 24. srpna

Jaskyňa DomicaBrzo ráno jsme si zopakovali cestu do Plešivca, odkud jsme pokračovali autobusem do Domice. Stejně se jmenuje i jeskyně v její blízkosti, ke které jsme se vydali pěšky. Dorazili jsme tam celkem brzo a než otevřeli pokladnu, stačili jsme sežrat snídani (teda - žral jsem jenom já, Lidka inteligentně jedla...).

Kromě nás tu moc lidí nebylo, takže jsme měli obavy, jestli bude dost zájemců o prošmatlání velkého okruhu. Nakonec přijelo pár Poláků a všichni si vybrali velký okruh, jehož prohlídka trvala asi hodinu a půl.

Jeskyně Domica patří k velkému jeskynnímu systému Domica-Aggtelek (celkem 25 km), jejíž větší část leží na území Maďarska. Podzemní prostory vymodelovala podzemní říčka Styx. Plavba po ní je součástí prohlídky. Není to však plavba v uměle prostřílených prostorech jako v Punkevních jeskyních. Říčka protéká přírodními chodbami s nádhernou krápníkovou výzdobou. Točila se tu známá slovenská pohádka Soľ nad zlato.

Jaskyňa DomicaPo prohlídce jsme se pokusili najít Smradľavé jazierko uvedené na mapě jako vysychající, našli jsme je, ale už to nebyla ani bažina. Smrad se tam v době naší přítomnosti taky nenacházel.

Z Domice jsme si stopli ženu s čvaňhákem mezi pysky a rozpadajícím se Fiatem Uno, která celou cestu nadávala na politickou situaci na Slovensku. V Plešivci se nám nechtělo čekat na autobus do Silice. Jediným řešením byl tedy opět stop, opět po chvíli úspěšný a opět za volantem seděla doutnající fabrika. Smrad se z ní linul jak z Gumáren Púchov.

Silická planinaVystoupili jsme kousek před Slavcem a šli pěšky směrem na Silicu a opět jsme se pokusili tam dostopovat. Nic nejelo a jak jsme stoupali pořád výš a výš, najednou zčistajasna se před námi zjevila Gombasecká jeskyně. U pokladny jsme zjistili, že když se kouknem dovnitř, akorát tak stihneme autobus do Silice. Tož jsme neodolali.

Stejně jako Domica a více než 10 dalších jeskyní Slovenského krasu (z toho čtyři přístupné) je zapsaná v UNESCU. Jeskyně nevyniká ani zdaleka takovou délkou chodeb jako Domica, ale zase tu člověk najde jedny z nejdelších sintrových brček na celém světě.

Autobusem jsme dojeli do Silice. Z obce je to jen kousek k Silické ľadnici, což je nejníže položená ledová jeskyně na Slovensku. Je propojená s Gombaseckou jeskyní, oproti ní ale není přístupná; turisté se dostanou jen na vyhlídkovou plošinu před vchodem. Zima tam byla opravdu jako v lednici, což ale v parném dni nevadilo (Lidka kecá, mrčela tehdy, že kosí…).

Silická planinaJen co jsme vylezli z ľadnice a prošli skrz vesnici, kde jsem si vyfotil místního kohouta, Lidka zase začala, že jí je vedro... (?!?) Teda - já zase vrčel, že mi slunko praží na krk (ale aspoň jsem si předtím nestěžoval, že mi byla zima).

Obloha byla modrá a po planině jezdil traktor.

Tentokrát jsme za celou dobu pochodu (asi 5 hodin) nepotkali živáčka ani mrtváčka, pouze pár závrtů. Pochod rovinatou krajinou skončil v Jablonském sedle. Zkusili jsme se podívat na odjezdy autobusů, ale nakonec jsme za tmy šli až do Podhradia. Na protijedoucí auta jsem vytvářel nejrůznější grimasy, opičky, mával na ně slamákem a i jinak jsem se choval jako pako, až jsem strhnul i Lidku (do škarpy ne-e).

Středa 25. srpna

Ten den jsme se rozhodli navštívit zámek Betliar, asi 6 km severně od Rožňavy.

Zámek BetliarZámek je obklopený rozlehlým anglickým parkem (56 ha) s mnoha altánky, pavilony, zajímavými zákoutími a oborou. Návštěvníci si v něm mohou vybrat z několika různě dlouhých značených okruhů. Jeho pořádná prohlídka volným tempem by zabrala klidně celý den. Tolik času jsme však neměli, do začátku prohlídky zámku zbývalo asi tři čtvrtě hodiny, tak jsme se podívali jen k jednomu zajímavému vodopádu. Lidka si myslí, že ho postavili podle obrazu malíře Eschera, na kterém nevíte, jestli voda teče nahoru nebo dolů.

Zámek je původně renesanční (1440), později přestavěný v empírovém slohu. Patří k nejvýznamnějším stavbám tohoto typu na Slovensku a v dnešní době je stejně jako hrad Krásná Hôrka spravovaný SNM. Jeho vlastníky byli stejné šlechtické rody, které držely i zmiňovaný hrad. Je také přístupný celoročně.

Košice, chrám sv. AlžbetyZámek je docela rozsáhlý a jeho prohlídka zabrala víc než hodinu. Turistů tam byla fůra a skupiny se skoro pořád míjely. Divem je, že se nikdo nepřidal k jiné.

Zajímavé je zařízení interiérů - intarzovaný nábytek, opravdu velká knihovna a hodnotná obrazárna maďarských malířů. Zálibou majitelů bylo i cestovaní, takže v suterénu je umístěna velká sbírka předmětů z cest (vycpaná africká zvířena, eskymácký oblek, samurajské zbroje, čínský a japonský porcelán a další artefakty z celého světa).

KošiceZ Betliaru jsme to vzali na opačnou stranu do východoslovenské metropole Košic. Tam jsme vylezli na věž Alžbětina kostela a pokochali se výhledem na město, které je kromě centra tvořené panelovou zástavbou. Prošli jsme se po Hlavné ulici, podívali se na zpívající fontánu, zvonkohru, divadlo a prolezli krámky v Hrnčírskej ulici. Najdete zde kovářskou a keramickou dílnu, koželuha, sklenáře, obchůdek s bylinkami a další zástupce tradičních řemesel. 

Nakoupili jsme suvenýry a den zakončili posezením v Dobré čajovně s ukecanou obsluhou. Čajovna se nachází v Mäsiarskej ulici, ale podle tehdejšího tvrzení obsloužníka tam čajovna již zřejmě není (v průběhu podzimu 2004 měla ukončit provoz). 

Po vybumbání čajíčku jsme se ještě chvíli toulali nočními uličkami. Kolem jedenácté jsme přijeli zpátky na ubytování.

Čtvrtek 26. srpna

Po vyhajání jsme nastartovali naše éro a odletěli vstříc dalšímu dobrodružství. Naším cílem byla Dobšinská ľadová jaskyňa a jedna z tiesňav Slovenského ráje. Jeskyně neleží u obce Dobšiná, jak by se zdálo (tam je jen cikánská osada), ale až za Stratenou, což může neznalého turistu docela zmást.

Vchod do jeskyně leží asi 2 kilometry od parkoviště, stezka vede prudce do kopce. Nasadili jsme ostré tempo a ke kase dorazili docela zřezaní. Nevěděli jsme totiž, kdy začíná prohlídka a nehodlali riskovat přílišné čekání. Celkem jsme to ale vychytali a šli hned v prvním vstupu.

Trvalá teplota v jeskyni je asi -2 °C. Ty, co se neoblečou, si tam běžně nechávají jako exponáty. Jeskyně je normální obrovská díra ve skále, která je vyplněná ledem a vzduchem, který se dá kupodivu dobře dýchat. Asi právě kvůli té spoustě ledu (110 000 m3) patří k nejvýznamnějším ledovým jeskyním na světě. Taky byla mezi prvními elektricky osvětlenými.

Kromě uchvancancující ledové výzdoby jsou tu k vidění i zamrzlé mince. Bohužel jsme nemohli vidět největší ledovou zástěnu, která se zhroutila týden před naší návštěvou. Ledová krása je totiž závislá na množství tepla, které tam v oblečení nosí návštěvníci. Je totiž fyzikálně dokázané, že led účinkem tepla taje.

Po výstupu z jeskyně jsme zjistili, že nejvíce chladu jsme jim vynesli v brýlích. Ty se nám totiž odmlžovaly asi 5 minut. Proto bychom doporučovali všem obrýleným návštěvníkům, aby si buď pořídili stěrače a nebo si brýle pořádně zateplili (např. je obložili vatou).

Auto nikam nezmizelo a my se mohli vydat dál. V plánu byl přejezd sedla Kopanec, kterým jsme jen profrčeli. Pak jsem se ale rozhodl náš vůz otočit a vyfotit si stejné panorama jako před rokem. Tento okamžik rozjel neodvratně řetězec událostí, který tento den učinil naprosto nezapomenutelným.

Kopanecké sedloPřímo v průsmyku se ozvala rána a my zjistili, že příčinou byla obrovská díra v silnici, dobře zamaskovaná vodou. V klidu jsme se pokochali výhledem na horské louky, zrobili foto a sedli do auta. Po několika metrech bylo jasné, že s autem není něco v pořádku. V pravém předním kole něco drhlo. Rozhodli jsme se nepokračovat v zamýšlené cestě a místo toho se vraceli zpět do Dobšiné, kde jsme tušili opravnu. Docela jsme se báli, jestli není něco s nápravou a nehodlali riskovat případné další potíže. Děsně jsem zuřil, protože auto nebylo moje a pravděpodobně bych s sebou neměl peníze na složitější opravy.

V obci byl pouze pneuservis. Doufali jsme, že tam problém zvládnou. Museli jsme nejdřív asi půl hodiny čekat, než servisákům skončí obědpauza. Pak to zvedli na hever, chvilku na to koukali a sundali kolo, vyklepali zvohlej ráfek a řekli si jen o dvě stovky. Mě se ulevilo a Lidce taky, protože jsem už nezuřil a ona tak nemusela trénovat krocení divé zvěře.

Protože jsme byli nepoučitelní, opět jsme se vydali po stejné cestě k původnímu cíli.

Přijeli jsme k Hrabušicím až k šipce k parkovišti u Autokempu Podlesok. Chvíli jsme přemýšleli, jestli auto nenechat v obci, protože bychom nemuseli platit za parkování. Celý den jsme navíc pořádně nejedli a v Podlesku se toho k jídlu moc nesežene.

Rozhodlo, že zaplacením parkovného ušetříme celkem hodinu chůze. Auto jsme tam tedy nechali a vydali se bez jídla v břiše i baťohu na túru, která měla podle mapy trvat 5 - 6 hodin. Cestu jsme začali výstupem tiesňavou Suchá Belá.

Přestože byl terén náročnější (samé lezení po žebřících minimálně desetimetrových, přechody přes klády, řetězy a stupačky ve skalách a podobné lahůdky), postupovali jsme docela rychle a oproti údajům na turistickém značení měli vždycky tak 10-20 minut k dobru. Docela jsme se divili, že jsme potkávali rodinky s dětmi v sandálech a tatínky s ratolestmi na ramenou, kterak zdolávají žebříky s naprostou lehkostí horské opice.

Po výstupu jsme pokračovali po Glacké cestě směrem na Kláštorisko, kde si Lidka nechala dát do pasu razítko. V místní restauraci jsme se osvěžili čajem před sestupem do Prielomu Hornádu, kde do něj ústí Kláštorská tiesňava. Sestup byl ztížen ohlazenými vápencovými kameny, což ho znesnadňovalo do té míry, že jsem prohlásil, že to není ráj, nýbrž očistec (a to jsme netušili, co nás ještě čeká).

Cesta Prielomem je pro dobrodužnější povahy, protože místy jdete po viklajících se stupačkách, umístěných několik metrů nad hladinou řeky. K jištění občas pomáhají řetězy ve skále, ale i tak je to celkem záběr. Kupodivu jsme postupovali docela rychle a předbíhali pomalejší a méně odvážnější skupinky. Asi po hodině pochodu se spustil drobný déšť. Se slovy „pláštěnky nemá cenu vytahovat, tak moc neprší a třeba za chvíli přestane“ jsme vesele pokračovali dál.

Chyba - tohle v horách nefunguje. Pršet nepřestalo, naopak déšť zesílil. Terén nebyl příznivý a bezpečný pro zastávky, takže pak už pláštěnky opravdu nemělo cenu vytahovat - mokří jsme byli tak jako tak a k ničemu by nám už nebyly. Aspoň jsme cestovní rychlost zvedli na maximum.

Začalo se docela slušně stmívat, takže není divu, že jsme na posledním úseku cesty blbě odbočili. Došlo nám to, když cesta i po půlhodině pochodu stále stoupala. Nezbylo tedy nic jiného, než se kus vracet, pochopitelně za neustálého deště. Nadávali jsme celou cestu, že jsme to už mohli mít za sebou.

K autu, už téměř jedinému a takřka osiřelému na parkovišti, jsme dorazili za tmy (kolem osmé), totálně prokřehlí a promočení. Rychle jsme se převlékli do suchého a tradá domů. Ještě jsme potřebovali doplnit zásoby jídla na další den, takže jsme udělali zastávku v jednom supermarketu ve Spišské Nové Vsi, kde si Lidka vysušila hlavu na záchodě (aspoň k něčemu ty vysoušeče jsou) a v mé hlavě a místní komunitě Romů způsobila poprask svým oděvem. Její bunda totiž úplně zakrývala kraťasy, čili to vypadalo, že nic kromě ní na sobě nemá.

Každý jsme nakoupili jídlo podle vlastního uvážení. Lidka rohlíky a já spousty oplatků, které jsem pojídal za jízdy.

Cesta do Rožňavy vede přes dva průsmyky, které byly po dešti zcela v mlze, v níž byla dohlednost asi tak 30 metrů. Silnice byla samá serpentina. Oba jsme měli oči přilepený na předním skle a často jen odhadovali, na kterou stranu se cesta stáčí. Jeli jsme tak maximálně 40 km/h, většinu cesty jsme však této rychlosti ani nedosáhli. Za celou dobu nás minula jen tři auta, takže mít nehodu by znamenalo trčet zde kdovíjak dlouho. Když jsme zrovna nejeli v horách a projížděli Hnilcem, jedinou vesnicí na cestě, mlha se rozplynula. Hrozily však opět další problémy s koly, neboť cesta byla jako ementál.

Naštěstí vše proběhlo bez problémů a my konečně dojeli do Podhradia. Ani jsme nejedli, zato si pořádně prohřáli kosti v horké vodě. Spát jsme šli kolem půlnoci a spali jak zabití.

Pátek 27. srpna

Po předešlém drsném dni jsme potřebovali oba odpočinek, tak jsme veškerý denní program zredukovali na pohodovou procházku Zádielskou tiesňavou a prohlídku Rožňavy.

Zádielska dolinaZádielská tiesňava je nehlubší údolí Československa. V ústí dosahuje hloubky až 400 metrů. Ač se jedná o krasovou dolinu, protéká jím Zádielský potok. Údolí je poměrně hustě zalesněné, takže zespodu nevypadá ani zdaleka monumentálně.

Na konci tiesňavy vedla značená stezka nahoru na planinu. Byla to střecha jako prase. Ale nahoře to bylo jedním slovem nádherné. Daleké rozhledy, když člověk opustil značenou stezku, mohl se pokochat tou výškou.

Povrch této planiny byl z těch, které jsme prošli, nejvíce zkrasovatělý. Byl zbrázděný škrapy, na větru přístupných místech byla jen slabá vrstva hlíny. Fotili jsme jak zběsilí.

RožňavaŠli jsme celou dobu po naučné stezce. Každá informační tabule vypadala úplně jinak, společné měly jen to, že byly všechny ze dřeva. Některé byly i stylizované do podoby věcí nebo zvířat, o kterých se na nich psalo.

Na konci jsme absolvovali velmi příkrý sestup zpět do Zádielu. Celou dobu jsme šli po sluncem ozářené jižní straně svahu a pozorovali jsme teplomilnou květenu, kterou od nás neznáme. A že jí bylo…

Nechtěli jsme, abychom dopadli jako v Myślenicích, kde jsme ve městě byli pouze za tmy, a tak jsme zajeli do Rožňavy. Chtěli jsme se ještě podívat do města a do obchodů, dokud jsou otevřené. Byly. A my jsme byli v nich. A nakoupili. V Infocentru měli hezké pohlednice, v cukrárně dobré zákusky. Nakonec jsme se jim tam vyčůrali a jeli dom.

Tak nějak, když už jsme se ukládali k spánku, někdo z nás dvou nadhodil myšlenku zůstat v penzionu Prékopová o den déle a prohlédnout si, co jsme dosud nestihli. Lákala nás Ochtinská aragonitová jaskyňa. Druhý tu myšlenku dobře přijal a Prékopové zasmečoval do kasy další dvě stovky za každýho.

Sobota 28. srpna

Ráno jsme se vzbudili. Když jsme vstali, byla snídaně. Po ní jsme nasedli do auta a zamířili k Ochtinskej aragonitovej jaskyni. Jeli jsme už zase přes Štítník, konečně jsme v něm viděli ten starej kostel. Je opravdu starej už od pohledu a neměli jsme potřebu jeho románskou architekturu zkoumat dotykem.

Ochtinská aragonitová jaskyňaVstupní hala jeskyní je moderní prosklená budova, kde mají moc dobré Kakaové rezy. Zaplatil jsem kromě vstupného i fotěnku. Doufal jsem, že mi aspoň k něčemu bude a v jeskyni si budu moct zablejskat. Jeskyně se totiž pyšní unikátní aragonitovou výzdobou, díky které je taktéž v UNESCU.

Aragonit je vápenec s ne zrovna běžnou krystalovou mřížkou. Roste výhradně shora a tvoří různé jehličky, spirály a obloučky, které se podobají trsům korálů (viz průvodce). Naprosto popírají zákony zemské gravitace, kterými se řídí běžné vápencové krápníky. Do dnešní doby není jednoznačně prokázáno, jakým způsobem tyto tvary vznikají.

Ochtinská aragonitová jaskyňaPokud chce někdo vidět jeskynní srdce, jeskynního ducha a spoustu dalších bizarních přírodních krás, nemusí jezdit do Zbrašova, ale rovnou do Ochtinné, která je rozhodně zajímavější.

Protože jsme neměli ještě pořád dost cestování autem, zvláště přes různá sedla, opět jsme si vyjeli Jablonské sedlo a pokračovali dál až do Hrhova, kde se podle mapy měly nacházet tzv. Hrhovské travertiny. Jsou to vodopády tvořené v travertinu, což je další druh vápence.

Bloudili jsme krajinou nenacházeje cíle, čučeli na vlaky jedoucí kolem, z nudy jsme se prali, až jsme se nakonec vrátili zpět do vesnice. Konečně nás napadlo zeptat se domorodců na cestu. Poslali nás samozřejmě na úplně opačnou stranu. Travertiny jsou totiž přímo uprostřed domorodé vesnice. Voda se v nich řítí zběsilou rychlostí z výšky dolů. Než jsme je vyfotografovali, byli jsme mokří, což nám nevadilo, ánžto byla hicna jak sviňa.

Hrhovské travertínyOsvěženi vodou jsme odjeli ještě masňácky obhlédnout vodopády v Hájské dolině. Cestou jsme minuli zříceninu Turnianského hradu. V dolině jsem si vozil prdel od vodopádu k vodopádu, zatímco Lidka fungovala jako výjimečně spolehlivý navigátor (nebylo totiž kam zabloudit).

Přijeli jsme vždycky k šipce, na které bylo napsáno Hájský vodopád č. XY, zastavili, zabezpečili vozidlo vůči pachatelům trestné činnosti a vydali se obhlédnouti, jak tam padá voda. Padala hezky. U jednoho z nich bylo též ohniště a odpočívadlo, u kterého jsme si rozhodně neodpočinuli, protože jsme si ještě vyřizovali účty z Hrhova.

V potoce pod vodopády jsme nasbírali větvičky obalené usazeninami travertinu a nakonec jsme jenom tak zběžně nakoukli zpoza okna automobilu do vesnice Háj, kterážto leží na konci Hájské doliny. Silnice, která tam vede, se vyznačuje tím, že už nikam dál nevede. A neměli tam ani prodejnu potravin.

Večer následovalo kruté balení.

Neděle 29. srpna

Nastal soudný den. Náš pobyt v tomto kraji se měl nachýlit ke konci. Znáte to - slzy na krajíčku, romantická snídaně ve dvou za občasného napodobování zmateného pohybu fretky. Zatížili jsme auto tím, co jsme dovezli z domova a haldou suvenýrů a pohlednic.

Panorama TaterPak už jenom pá pá a těpic tvá Máňa jsme nabrali severozápadní kurs. Vítr byl stálý a podél hřebene Tater jsme se již kolem 11. hodiny dostali do Demänovskej doliny. V té jsou hned dvě jeskyně - ľadová a sľobody. Já už kdysi v té ledové byl a ač jsem si z ní prakticky nic nepamatoval, oba jsme se rozhodli pro druhou.

Ani jeden jsme nelitovali. Jeskyně se pyšní bohatou krápníkovou výzdobou a chodbami, které v potu tváře museli jeskyňáři prokopávat s krumpáči v rukou, aby tudy vůbec mohli procházet návštěvníci. V této chvíli mluvím konkrétně o Chodbe utrpenia. Procházeli jsme tam místy snad jen půl metru širokým korytem, které se mistrně vyhýbalo všem krápníkům, které se v chodbě s původně 80-ti centimetrovou výškou nacházely.

Demänovská jaskyňa SlobodyVýzdoba opět předčila naše očekávání, stejně jako všechny ostatní slovenské jeskyně. Pokud bychom měli srovnat většinu slovenských jeskyní s těmi, které máme v Moravském krasu, vycházely by z tohoto srovnání naše jeskyně velmi bledě. Jedno z možných vysvětlení této skutečnosti by mohlo být, že na Slovensku se první prolongace jeskyní začali ve větší míře provádět až po vzniku ČSR ve dvacátých letech 20. století, často za přispění zkušených českých speleologů. Z toho vyplývá i menší rozsah zničení krápníkové výzdoby.

Celý jeskynní komplex Demänovskej doliny vytvořila říčka Demänovka (neplést s stejnojmenným likérem!!!). Jeskynní systém se rozkládá na mnoha patrech. Prohlídkové okruhy jsou náročné na fyzickou kondici, protože se chodí furt nahoru a dolů po příkrých schodech.

Demänovská jaskyňa SlobodyAč se to může zdát k nevíře, neměli jsme jeskyní stále ještě dost. Za další jsme museli odcestovat až k Prievidze, u které stojí významná památka gotické architektury, letní sídlo uherského krále Matyáše Korvína, zámek Bojnice. Ano, právě ten, na kterém se točila pohádka Šíleně smutná princezna. Bylo tam spousta dřeva s přidanou hodnotou - sošky, vyřezávané postele, atrapy tureckých paravánů, intarzovaný nábytek a na nádvoří dělo a průvodkyně v dobových kostýmech.

Nic nás nepřimělo, abychom aspoň teď, kousek od domova, začali aspoň trošku troškařit, a tak jsme se opět vybrali na ten nejdelší prohlídkový okruh, který nám mohli nabídnout. Součástí tohoto okruhu byla i přírodní jeskyně, která leží na dně studny jednoho z nádvoří. V ní nás průvodce upozorňoval na nízký strop. Asi jsem zrovna v té chvíli přemýšlel nad tím, proč voda teče, když tu Heuréka!, rána jako z kanónu, v hlavě čurbes, jak se vysypaly šuplíky a já přemýšlel, co se stalo. Teprve Lidka mi sdělila, že jsem se patrně právě pokusil prorazit hlavou strop a že se mi to bohužel nepovedlo.

Zámok BojniceV zámecké zahradě se nachází ZOO, které se zavíralo, když jsem se tam otřesen nárazem chtěl pokochat pohledem na nějaké sličné zvíře. Kochat se budeme jindy.

V parku jsme si koupili Kúpelné bojnické oblátky a pokračovali vesele dál.

Za zbylé peníze jsme si užili nákupní hysterii v trenčínském hypermarketu.

Domů jsme jeli stejnou cestou, jen s delším blouděním ve Vyškově, kde jsme nutně potřebovali dokoupit benzín. Asi po půl hodině, kdy jsem začal opět nevýslovně zuřit, jsme pumpu konečně našli.

Domů jsme dojeli za totální tmy úplně ospalí. Vyhodil jsem Lidku z auta, řekl jí „tady máš ty svý věci“ a „nazdar“, Lidka mě někam poslala (asi domů), tak jsem tam jel.

Už se těším na další dovolenou, jak zase budeme bloudit.