Sranda banda v Pobaltí 2008

1. den - čtvrtek 31. července

Ráno před šestou vyjela ponorka i s kapitánem Davidem do Blanska, kde nejdřív nabrala sardinku Lidku a následně i plavčíka Zuzu. Přes Prostějov, Přerov a Nový Jičín jsme zamířili za zvuku hitů Evžen, lovec žen, Jede rychlík do Prahy anebo Večerníček do Českého Těšína, kde jsme okolo půl jedenácté přejeli hranici s Polskem. Cesta přes Polsko byla díky horku dost úmorná a uspávající, všichni až na kapitána chvílemi upadali do bezvědomí. Podobně nechutně teplé počasí jsme však měli v autě zažít až při dalším průjezdu Polskem cestou zpět.

Průjezd Varšavou měl podobu odhadů a doufání, nicméně jsme úspěšně a bez jediného bloudění za hodinu a půl měli polské hlavní město za sebou. Pro aktuální navigátorku Zuzu to byl křest ohněm, který zvládla nad očekávání dobře. Před neustávajícím horkem jsme se neschovali ani kus za hlavním městem v lesíku, kde jsme poprvé stanovali.

2. den - pátek 1. srpna

Ráno nás vzbudila projíždějící auta, vlaky a horko ve stanu. Směřovali jsme dál na severovýchod přes Białystok, Augustów a Suwałki.

Přibližně v jednu hodinu jsme projeli schengenskou hranici s Litvou. Jiné časové pásmo v Pobaltí (GMT+2H) v nás pak celou dobu vzbuzovalo dohady, kolik je vlastně hodin a kdo má na jakých hodinách jaký čas.

I když i Polsko je hodně rovinaté, Litva směrem od polských hranic ke Kaunasu je plackou nejplacatější. Přibývá krav a čápů, kteří jsou nedílnou součástí pobaltské krajiny stejně jako samostatně stojící zemědělské usedlosti v různém stavu zachovalosti.

Na první litevské zastávce – odpočívadle s tureckými záchody – jsme potkali náklaďák z Konice. Řidič vezl do Ruska majetek tamějšího šejka.

Pozdě odpoledne jsme dorazili do Kaunasu, druhého největšího litevského města. Prošli jsme si historické centrum a hledali směnárnu, která však v Litvě zřejmě není ani jedna, takže jsme si litevské šušně museli koupit v bance. Při výšlapu po schodech na kopec (lanovka bohužel nejela) nad řekou Nemunas (česky Němen) se Zuzu po nějaké nevinné Davidově poznámce nejdříve pokusila chechtat s plnou pusou vody, snažila se ji vysmrkat, začala se dusit, zrudla, až se nakonec potupným způsobem v zájmu zachování zdraví musela zbavit tekutiny v ústní dutině, čímž nalezla „svoje místo“, které s ní již navždy zůstane definitivně spjato.

Při dalším bloumání ulicemi jsme svým zjevem zjevně budili v místních katolících smíšené pocity. Zřejmě tam nejsou zvyklí, že s téměř plešatým klukem, navíc se slamákem na hlavě, můžou cestovat dvě krásné holky.

Ve městě jsme našli hned několik čajoven (lit. arbatinė), z nichž některé připomínaly ty u nás. Bylo však už dost pozdě, takže jsme do žádné nezavítali.

S hledáním místa na stanování byl trochu problém, který se pak pravidelně opakoval po celý zbytek cesty. Zakotvili jsme v lese, který byl napůl skládkou. Je totiž jedno, jak daleko od nejbližšího stavení v Pobaltí jste i jak daleko zajedete do lesa a téměř pravidelně naleznete skládku. Komárů překvapivě moc nebylo, přesto jsme se stále ještě poctivě patlali repelenty v obavě, aby na nás některý komár nepřenesl boreliózu, se kterou cestovala Zuzu.

Před spaním ubíjela Lidka a nakonec s konečnou platností David dorazil něco velkého bzučícího a vibrujícího pod podlážkou stanu.

3. den - sobota 2. srpna

Pod stanem jsme ráno nalezli chcíplinu podobnou přerostlému čmelákovi. Akorát to nemělo chlupatou prdelku. Snad to nebyl nějaký místní endemit…

Po večerním ponocování jsme vyjeli až před desátou. Do Klaipėdy jsme mířili jižní cestou podél řeky Nemunas a hranice s kaliningradskou enklávou. Předpokládali jsme, že když nepojedeme po hlavním tahu, uvidíme toho snad víc. Díky této strategii jsme nalezli v Raudonė zámek postavený v novogotickém stylu, ve kterém dnes působí základní škola (lit. mokykla). V zámku je umístěno malé muzeum a přístupná rozhledna na věži, ze které je pěkný rozhled na obec a údolí řeky.

Do Klaipėdy jsme dorazili v odpoledních hodinách a na druhý pokus trefili ke správnému přístavu s přívozem pro osobní auta, kterým jsme se přeplavili do národního parku Kurská kosa. Zákonem schválnosti nám na ní poprvé pořádně pršelo, přesto jsme jí kus projeli a s deštníkem v ruce se brodili i jednou dunou.

Na pevninu jsme se vrátili tak akorát, abychom téměř za tmy našli za Klaipėdou kemp. Po třech dnech už jsme chtěli aspoň na chvíli vypadat jako lidi a nelepit. Moře bylo od kempu nedaleko a silný vítr je v noci docela rozhučel, na což my suchozemci nejsme zvyklí. Některé z nás ten hukot v noci několikrát probudil.

4. den - neděle 3. srpna

Ráno jsme po několika kilometrech vjeli do Lotyšska. Počasí se zlepšilo, bylo slunečno. V Liepāji jsme se marně snažili najít směnárnu nebo banku otevřenou i v neděli a pak se raději vydali na pláž začvachtat si v moři a nezřízeně blbnout jako správní vidláci z vnitrozemí. Čechy jsme ve městě nepotkali, našli jsme jen jedno auto s německou značkou. Shodli jsme se, že když k moři, tak jedině tam – minimum turistů, krásné písčité pláže, žádné čtyřicítky teploty a relativně teplé moře jsou příjemnější než často kamenité a Sluncem sežehlé břehy Středomoří.

Vyhnuli jsme se Ventspilsu a poloostrovu Kolka a navštívili Kuldīgu se dvěma nej– vodopády: nejvyšším lotyšským (ehm – dá se umělé hrázi, přes kterou padá voda, říkat vodopád?) a nejširším evropským na řece Venta (asi metr vysoký „Ventas rumba“). Okolo něj bylo rušno a živo, naopak uličky Kuldīgy, v nichž lze nalézt například nejstarší dřevěnou budovu Lotyšska, v nás vzbuzovaly spíše dojem mrtvého města.

Spali jsme zase v lese nedaleko Tukumsu. Krajina tam byla kupodivu poměrně kopcovitá či spíše zatím nejkopcovatější, jakou jsme od hranic s Polskem viděli.

5. den - pondělí 4. srpna

Den jsme zahájili více než půlhodinovým blouděním Tukumsem, který postrádá rozumné značení, zato má nadbytek jednosměrek. Dalo by se snad však též jinými slovy říci, že specialistka na navigaci, která s přehledem zvládla Warszawu, měla ještě noc.

V poledne jsme před Rīgou, poblíž Jūrmaly, navštívili druhý národní park - Ķemeri (vysl. těmeri). Prošli jsme se po 2,5-kilometrovém haťovém chodníčku rašeliništěm. Oproti všem očekáváním ani tu prakticky nebyli komáři.

V Rīze jsme bez větších problémů našli vyhlášenou restauraci/jídelnu Lido na břehu Daugavy, ze které jsme následně vyšli ukrutně přežraní. Vytrávilo nám na procházce centrem největšího města Pobaltí, které jsme proběhli za tři hodiny. I za tu krátkou dobu jsme si stihli prohlédnout historické centrum, americké, české, ruské a francouzské velvyslanectví a pak hlavně navýsost nádherné domy postavené ve slohu tzv. Rīžské secese na Elizabetes a Alberta iela.

Cestou zpět k ponorce se holky cvičily ve vodění duševně chorého kapitána výpravy. Zjistily však, že k této práci absolutně postrádají vlohy, protože se u toho smály, chechtaly, ba řvaly smíchy.

Odjezd již nebyl prost bloudění, způsobeného částečně chybnou navigací a špatným značením. Přesunuli jsme se podél pobřeží k severu. Asi 50 km od estonských hranic jsme rozbili ležení na odpočívadle přímo u moře. Po postavení stanu začalo pršet a v noci chvílemi lilo.

6. den - úterý 5. srpna

Ráno nás opět přivítalo sluníčkem, což nás vyhnalo na pláž, která bohužel nebyla tak čistá jako před dvěma dny v Liepāji.

V 9:58 jsme překročili estonskou hranici. Zastavili jsme se v deštěm uplakaném Pärnu, mnohem upravenějším městě, než byly jakékoli předchozí v Litvě nebo Lotyšsku. V bance jsme tam za euromrchy dostali hromadu místních, převážně papírových krónemrch.

Za mírného deště jsme z přístavu Virtsu vypluli trajektem do Kuivastu na ostrově Muhu. V osadě Koguva jsme si stále za mírného deště prohlédli skanzen, ve kterém nás překvapila prostornost místností tamních statků. Tedy alespoň ten statek, který jsme viděli, byl o dost větší než ty, které známe ze skanzenů u nás.

Po nasypané hrázi jsme přejeli na ostrov Saaremaa, o kterém se tvrdí, že je nejestonštější částí Estonska. Ve městě Kaali jsme prošmejdili meteoritický kráter a pak i chodbu místní školy, kde o prázdninách prodávají rukodělné výrobky – svetry, paličkované krajky, čepice, rukavice a další.

V Kuressaare, největším městě ostrova, jsme uplatnili stejně jako všude jinde bojovou strategii, při které prvořadým úkolem bylo vyhledat infocentrum, ve kterém jsme mohli nakoupit pohlednice a posbírat informační letáky. Díky tomu jsme často nacházeli zajímavá místa po cestě – hlavně tipy na vycházky přírodou.

Na kraji Kuressaare v ulici Piibelehe jsme spali podruhé v kempu. Bylo to snad nejrovnější místo, na kterém jsme za těch 14 dnů měli postavený stan. Chladná noc nás pak nenechala na pochybách, že jsme už vysoko na severu.

7. den - středa 6. srpna

Majitel kempu se zjevil až při snídani. Možná díky Davidově základní znalosti estonštiny jsme dokonce při placení dostali malou slevu.

Opět za pěkného počasí jsme hned ráno vyrazili k nejvyššímu kopci ostrova Saaremaa – Viidumägi (dle Wikipedie 59 m.n.m., dle jiných zdrojů 58, 54 i jinak), ležícímu v rezervaci Viidumäe. V ní jsme poprvé v Pobaltí mluvili s českými turisty. Po lese tam pobíhal autobus pražských botaniků zkoumajících všechno od kytiček přes brouky až po tak vynikající studijní materiál, jakým je bezesporu hovno. Zkusili jsme je zdravit pobaltsky a možná bychom je i obalamutili, pokud by holky neměly na zádech Gemmu a Doldy.

Ze severozápadu ostrova jsme se vydali na jihovýchod. Tam u Aadu turismitalu (turistická farma) i Lidka našla „svoje místo“, ale nikdo z nás si už nepamatuje příčinu. Kolem farmy vede turistická stezka, která nás zavedla i k Baltu. Ten tam poněkud smrděl, přestože by se snad dalo očekávat, že v tak odlehlém místě nebude. Na pobřeží se rozkládaly chaluhy.

Následovala cesta zpět na Muhu a trajektem na pevninu. Trochu nečekaně jsme zabloudili do lázeňského, přímořského města Haapsalu, které se ukázalo být velice příjemnou zastávkou.

Protože jsme neměli úspěch při hledání lepšího místa na spaní, postavili jsme stan pár metrů od silnice. Okolo vyli vlci, byl nepořádek a pořádná zima. K večeři byly nudle s boloňskou omáčkou a ve stanu a ve spacácích jsme se pak ještě dojídali ananasem. Obtížné podmínky, které jsme si průběžně vytvářeli při jeho konzumaci, na nás zanechaly tak hluboký dojem, že byl posléze prohlášen národním jídlem sardinek. Od té chvíle pro nás už nikdy nebude konzervovaný ananas tím, čím býval…

8. den - čtvrtek 7. srpna

Neočekávanou, zato výbornou zastávkou hned zrána byl bývalý cisterciácký klášter v Padise, který jsme prolezli od sklepa až po rozhlednu na věži. Lidka pak úspěšně navigovala do Tallinnu, kde jsme auto upíchli k parlamentu, a vyrazili do města.

Tallinn se nám všem líbil víc než Rīga. Má velice dobře zachované středověké jádro, minimálně nebo téměř vůbec nezprzněné ani více než čtyřicetiletou ruskou okupací. Na hradním návrší Toompea jsme potkali výpravu estonských pionýrek, v centru se přežrali v cukrárně, ve věži kostela Sv. Olafa potkali dva Slováky a u radnice si koupili pražené mandle v sladkoostrém těstíčku.

Nemilé překvapení nás čekalo při návratu k autu, a to v podobě pokuty 480 EEK za parkování (prý) bez lístku. Po delším dohadování („pacifistka“ Zuzu dohadování sice nemá ráda, ale v angličtině ji to docela bavilo) však místní ustoupili a tak jsme s menším zpožděním a náladou mírně pod psa vyrazili po severním pobřeží k bájné Kundě.

Při cestě se měl podle průvodce nacházet „architektonicky nejhodnotnější zámek Estonska“, ale když jsme se k němu dokodrcali, vyklubala se z něj jen polorozpadlá ruina kdysi snad honosného zámku. Smůle však ještě nebyl stále konec. Nepodařilo se nám udělat si vycházku v národním parku Lahemaa. Místo toho jsme se jen prošli kolem menšího ledovcového jezera jihovýchodně od něj u vesnice Viitna – i to jsme však našli teprve až na druhý pokus. Losa jsme ani tady nepotkali, zato jsme se mohli cpát borůvkami a brusinkami.

Jen tak mezi námi sardinkami jsme teoreticky dojeli do Kundy už dnes, jenže se snášel soumrak a na Kundu už kapitán a jeho navigátorka neměli dostatek morálky. Bylo tedy rozhodnuto, že ji oficiálně dobudeme až druhý den ráno.

9. den - pátek 8. srpna

Za svítání naznal kapitán, že je řádná kosa a tak si poprvé a naposled natáhl ve spacáku kalhoty, fusakle a triko. Místo noclehu bylo nejsevernějším místem naší cesty, nacházelo se přibližně na 59°31' severní šířky.

V 9:45 místního času jsme začali jásat při oficiálním příjezdu do Kundy a následném nálezu Kundího deníku. Radost nám nemohlo zhatit ani hodně uplakané počasí. Ten den jsme byli u deníku první, den předtím se v něm podepsaly tři skupiny.

Náš zápis v Kundím deníku je jednapadesátý. V krabici plné všeho možného i nemožného (nálepky s českou vlajkou, známky, kondom, stravenky, jízdenky MHD, vložka, cigarety, recept) nyní můžete najít PF čajovny Ulita a v Kundím deníku č. 2 i naše podpisy. Plni radosti ze snadného nalezení deníku jsme volali i psali SMS do dalekého Česka.

V době naší návštěvy byla Kunda vlhká, bylo v ní mrtvo, binec a obrovská cementárna. Cedule s nápisem KUNDA na silnici ve směru od Narvy (u deníku) chyběla, a tak jsme podruhé museli projet Kundou k ceduli u benzinky ze směru od Tallinnu, abychom se mohli ku obveselení nebo zmatení okolojedoucích řidičů i Kunďanů vyfotit. A pak, aby toho nebylo náhodou málo, jsme se Kundou projeli ještě potřetí.

Cestou do Narvy vytrvale pršelo. Město nás přivítalo kolonou kamionů jedoucích do Ruska a socialistickou zástavbou v Sillamäe i samotné Narvě. Tentokrát průvodce nelhal tvrzením, že jen Hermannova pevnost stojí v Narvě za pozornost. Zaobírali jsme se tam otázkou, nakolik je Narva estonským městem, když tu na nás všichni gavarili pa rusky nebo anglicky, estonsky neuměli ani odpovědět na pozdrav, na nádvoří pevnosti mají dodnes nadživotní sochu zločince-komunisty Lenina a Rusko je jen coby kamenem přes řeku dohodil...

U Leninových nohou Zuzu podlehla nátlaku starších a nechala se vyfotit v růžovoučté mikinečtě.

Po odjezdu z Narvy už nešlo občas nemyslet na to, že se vracíme domů. Mířili jsme totiž od té chvíle již nezadržitelně k jihu. Za pozdního odpoledne jsme toho dne ještě stihli v Kuramäe nahlédnout do uspenského ženského pravoslavného kláštera a v městečku Mustvee fotili Peipsi järv (Čudské jezero) a některé kostely. Stanovali jsme poblíž Kallaste v hájku u cesty, kteréžto místo jsme našli opět až na poslední chvíli před setměním. V noci už bylo citelně tepleji než u Finského zálivu, i když pořádně foukalo a chvílemi trochu sprchlo.

10. den - sobota 9. srpna

Ráno jsme se ještě chtěli stavit u jezera a smočit v něm prst, ale už se nám k němu nepodařilo najít přístupovou cestu. Odjeli jsme proto s nepořízenou do druhého největšího estonského města Tartu, v němž sídlí nejstarší univerzita v celém Pobaltí. Ve městě sice není mnoho starých budov, ale ty jsou zato vesměs vzorně opravené. V informačním středisku jsme tam potkali dva Čechy, kteří – světe, div se – naprosto nevěděli o existenci Kundy.

Někdy během dne pak byla Zuzu se zpětnou platností od chvíle návštěvy Kundy prohlášená sardinkou, i když dosud nepoznala, jak se spí v rakvi (nicméně se věří, že ji to taky jednou nemine).

Poslední estonskou zastávkou byla nejvyšší hora Pobaltí nebo spíš její nejvyšší kopec Suur Munamägi (318 m.n.m., čes. Velká vejcová hora) s 29 metrů vysokou rozhlednou na vrcholu. Jako na všechny místní kopce vedou i sem schody a na rozhledně je nespočet odpočívadel, což nás – horaly, samozřejmě pobavilo. Pohorky skutečně v Pobaltí potřeba nejsou, i když je Zuzu párkrát použila za špatného počasí aspoň při šmajdání po městě.

Dali jsme Estonsku vale a začali dlouhý přejezd Lotyšskem. Byl poměrně dost deštivý, po silnicích různé kvality skrz sídla někdy na první pohled poněkud opuštěná nebo znásilněná sorelou. Byl však především hodně uchechtaný. V Rezekne nebylo k vidění nic kromě duhy, která byla tak krásná, že se kapitán rozhodl, že si ji musíme pořádně prohlédnout a tak pro každého člena posádky objel tamní kruháč. Místo pozorného prohlížení duhy se však všichni členové posádky svíjeli smíchy. Po třech a půl otočkách jsme kruháč opustili.

Místo na spaní jsme našli poblíž Malty u památníku Židů zavražděných za 2. světové války. Možná se to nelíbilo duchům, kteří se převtělili do obrovského čmeláka, který v noci bzučel pod stanem. Tentokrát jsme jej pietně vypustili ven, další vražda se na tom místě tedy nekonala.

Zavražděn nebyl ani kapitán výpravy, který si celou noc naštěstí nepopletl stranu, na kterou mu bylo dovoleno se tulit. Poprvé a naposled za celou cestu si po jeho bocích vyměnily místa jeho liebe Freundin und nur Freundin.

11. den - neděle 10. srpna

Vstali jsme poměrně pozdě a vyjeli do Daugavpilsu. I když je to druhé největší lotyšské město, vzbudilo v nás hlavně rozpaky. Byl tu však nalezen ku velké radosti členky posádky, která byla toho dne nápojovou specialistkou a manažerkou bordel pytlíku (Lidky), obrovský trh s nepředstavitelným množstvím všeho možného.

Za pěkného počasí jsme překročili lotyšsko-litevskou hranici. Projeli jsme Ignalinou, aniž bychom zahlédli světoznámou elektrárnu. Ta totiž ve skutečnosti leží poblíž nedalekého, většího města Visaginas u jezera Drūkšiai. Zastavili jsme se až ve vesnici Palūšė, ve kterém sídlí správa NP Aukštaitija. Po pozdním obědě na všechny padla lenora a tak jsme jen po místních sypaných komunikacích objeli okolní vesničky, blbli u ježka a lezli na vyhlídkový kopec Ledkalnis.

Večer jsme se v kempu za dřevěným kostelem v Palūšė po pěti dnech konečně zase pořádně umyli, přestože kapitán vyzýval specialistky, že pokud si nebudou do konce cesty mýt vlasy, on se nebude holit.

12. den - pondělí 11. srpna

Skládání stanu a balení bylo ráno rychlou akcí, protože pršelo. Cestou do Vilniusu jsme náhodou narazili na jeden z bodů celosvětově významné technické památky Struveho geodetického oblouku a následně jsme našli i geografický střed Evropy, ke kterému konečně Litevci vybudovali asfaltovou silnici.

Ve Vilniusu naše šomtání centrem nebylo nepodobné Brownovu neuspořádanému pohybu částic. Motali jsme se v něm naprosto nesystematicky, dost zmateně a určitě ne dostatečně, přestože jsme v něm strávili jednoznačně nejdelší dobu ze všech hlavních měst, která jsme po cestě navštívili. Velkými zážitky byl obchod plný čokolády, ve kterém prodávali i čokoládovou figurku losa, a čajovna. V ní místním možná vrtalo hlavou, jak je možné, že s jedním klukem cestují dvě holky, z nichž jedna neustále rudne v obličeji a druhá z toho má bžundu.

Do Trakaie jsme přijeli nedlouho po zavírací hodině. Z tamního, původně křižáckého hradu akorát vypouštěli poslední návštěvníky. Výhodou aspoň bylo, že se okolo něj nepotulovaly bandy turistů a o to hezčí jsme si tedy mohli odvézt fotografie. Podívat se dovnitř nám s Křížovou horou, Kolkou a majáky na Saaremaa zůstává jako memento pro případnou příští cesty do Pobaltí, jestli se ještě někdy uskuteční.

Večer jsme v lese, který byl i na pobaltské poměry neskutečně zaneřáděn odpadky, zapili poslední nocování v Pobaltí originální čajovou směsí s neméně originálním názvem Spálená mumie. Lidka sklidila obdiv od Zuzu, že si ji na rozdíl od ní dala naprosto dobrovolně. K mumii jsme večeřeli nefalšovanou českou instantní polévku.

13. den - úterý 12. srpna

V Alytusu jsme zbylé litevské šušně utratili za euromrchy a polské potvory a krátce nato minimálně na rok Pobaltí opustili. Čekala nás další úmorná cesta Polskem, při které nechyběly žádné typické radosti polských silnic – vedro, kolony a arogantní řidiči všech typů vozidel. Naopak chyběly lesy, kam by se dalo odskočit.

Odpoledne jsme se na pár hodin stavili ve Warszawě, ve kterém se „pacifistka“ Zuzu (ovšemže právem) obořila z jistého důvodu na kapitána výpravy (důvody nerozpitvávejme).

Velkou část poslední noci jsme prokecali někde uprostřed Polska. Nálada byla značně nostalgická, neboť druhý den nato už na nás po dvou týdnech čekalo opět jen fádní večeření z talířů a ještě fádnější spaní v postelích.

14. den - středa 13. srpna

Nadešel soudný den. Z plánovaného triumfálního návratu do Blanska v půlce koncertu Muziky pro Karolínku sešlo poté, co jsme trávili asi čtyři hodiny v hlubinách solného dolu Wieliczka a další hodinu v koloně za Krakowem. Cestou jsme likvidovali zásoby sušenek a jiných pobaltských pochutin, příjezd do ČR okolo deváté večer však oslavili českými BeBe. Kapitán musel po setmění štelovat reflektory, protože naznal, že mu zřejmě na pobaltských štěrkových silnicích přestalo fungovat jejich sklápění.

V Němčicích ještě padl návrh, že bychom tam mohli postavit stan a přespat, ale marná sláva. O půlnoci se ve Veselici odpojila první sardinka, o osm kilometrů dál v Blansku druhá a do Lažánek dojela třetí už v téměř prázdné ponorce.

Na všechny tři měla tato cesta velké a nepochybně kladné následky. Nyní doufáme, že příští rok budeme první, kteří se podruhé podepíší do Kundího deníku.

V hlavních rolích

David Pliska

Kapitán, ten co našel místo uprostřed, lechtatel a rozesmívatel.

Lidka Macků

Zkušená sardinka, aligátorka, nápojová specialistka, manažerka bordel pytlíku, lechtanec a rozesmívanec.

Zuzu Hájková

Plavčík-sardinka, aligátorka, nápojová specialistka, manažerka bordel pytlíku, lechtanec a rozesmívanec.

Ponorka

Šťastně a bezpečně nás všude dopravila.