Jak jsem přežil operaci

„Sardinka Pavel, dovnitř!“ ozvalo se zařvání z ordinace.

Způsobně jsem pro jistotu zaklepal a vešel jsem. Sestra s postavou mamuta mě chytla za ruku, odtáhla mě do kouta a posadila na otočnou židli. Rozhlížel jsem se po ordinaci. Nad mou hlavou otylý pavouk právě vyváděl mladé, kolem stropního světla kvetla zelená plíseň jak v jeskyni a prasklinou v okenní tabulce se dovnitř snažilo prodrat denní světlo.

Zanedlouho přišel muž a lámanou češtinou se ptal, jestli je správně v příjmové ambulanci. Sestra mu přisvědčila, on přišel ke mně, chytil mne za ruku a civěl do zdi. Pak mi vrazil bez varování prst až do krku. Prst byl cítit špenátem. Málem jsem vrhnul a muž, asi doktor, prst z pusy spěšně vytáhl.

„Zítra jít do operace. Vy!“ řekl a ukázal na mě oslintaným prstem. Hvízdl na oslintaný prst, přišla další, mladší sestra a odvedla mě na pokoj.

„Tady,“ ukázala mi na postel a odešla.

Sedl jsem si, v posteli něco křuplo a s rachotem se i se mnou zřítila k zemi. Pozdravil jsem souseda, ostatní pacienty rachot nevzbudil. Sestavil jsem postel do původního stavu, převlékl se do pyžama, lehl si a čekal. Po třech hodinách přišla starší sestra z příjmové ambulance.

„Sardinka Martin, šedesát let, žlučník. Tady máte prášky.“

„Proboha ne,“ zděsil jsem se, „Sardinka Pavel, dvacet šest let, septoplastika!“

„To nevadí,“ odsekla, „tady máte prášky“ a pohodila je vzápětí na zrezivělý noční stolek. Chtěla odejít.

„Počkejte, počkejte přece,“ vyskočil jsem, „kde je lékař? Chci mluvit s lékařem!“

„To vám k ničemu nebude, ale když chcete, bránit vám nebudu. Pojďte!“

Vyšli jsme na chodbu, sestra zaťukala na jedny dveře a šla pryč. Dveře se otevřely, vykoukla z nich černovlasá hlava mladíka.

„Co chtít? Já nem rozumít českyl.“

Chvíli jsem se s ním snažil dorozumět, ale bylo to marné. Byl to Maďar. Ochotně se ale dal odvést ke mně na pokoj. Ukázal jsem mu prášky a říkal:

„Já ne žlučník, já septoplastika.“

Doktor pozorně a dlouze prohlížel prášky jeden po druhém, pak pokrčil rameny, usmál se, ukázal na ně, řekl:

„Septoplastika, operáció, jíst“ a odešel.

Tak jsem je snědl, zapil, odešel na záchod a tam usnul.

---

Ráno mě na záchodě vzbudili dva zřízenci spolu se starší sestrou. Ta mi rovnou, sedícímu stále na míse, píchla několik injekcí a zřízenci mne naložili na vozík. Popadlo mne divné tušení, začal jsem křičet:

„Já jsem Pavel Sardinka, ne Martin! Mám jít na septoplastiku, ne na žlučník!“

Jeden ze zřízenců sprostě zaklel, oba mě chytli, druhý cosi zařval a přišel doktor s oslintaným prstem v plášti potřísněném krví.

„Nééé! Já nechci zemřít!“ zařval jsem.

Pozdě. Doktor mi dal další injekci a za moment mi už bylo všechno jedno.

---

Ocitl jsem se ve vesmírné lodi. Ležel jsem na kuchyňském stole. Nade mnou stál kapitán Spock, vedle něj seděl Obiwan Kenobi a hrál si s počítačem. Na koleni mu seděla starší sestra. Náhle však Obiwan Kenobi vzhlédl od monitoru a vítězoslavně prohlásil:

„Má to!“

„Ven s tím,“ odpověděl na to kapitán Spock.

Najednou se mi roztrhlo břicho, z něj vylezli ve skafandrech oblečení doktor s oslintaným prstem, Myšpulín a Hurvínek. Hurvínek držel v ruce motorovou pilu, Myšpulín mapu a doktor s oslintaným prstem můj žlučník. Odhodil jej na zem, sundal si skafandr a řekl:

„Hotovo. Jdeme s Myšpulou a Hurvajzem na pivo.“

---

Vzbudil jsem se zpocený hrůzou a začal si osahávat břicho. Bylo to dobrý, břicho bylo kompletní, hlava zato bolela jak čert. Opatrně jsem vstal z postele a koukl se na sebe ve střepu na zdi. Z jedné nosní dírky čouhala hadička a neustále z ní odkapávala krev. Z druhé dírky kapala krev taky. Místo hadičky v ní však byl narvaný nechutně velký tampón. Odkašlal jsem si a musel to hned vyplivnout do umyvadla. Spousta krve. Chtěl jsem to spláchnout, ale netekla voda. Omdlel jsem.

---

Vzbudil jsem se v posteli. Nade mnou stál Maďar, v ruce držel zkrvavenou hadičku.

„Promiňou, chyba,“ řekl, usmál se a odešel.

Osahal jsem si nos. Tampóny byly v obou nosních dírkách.

„Vítej mezi živými,“ přivítal mě soused, „spal jsi skoro dva dny.“

Podle hodinek bylo půl desáté, takže jsem si odvodil, že operován jsem byl asi včera ráno. Měl jsem ukrutný hlad a žízeň, naposledy jsem jedl a pil před dvěma dny ráno. Vzápětí jsem však opět usnul.

---

Vzbudil jsem se ráno, zrovna rozváželi snídani. Do pokoje nakoukla mladší sestra, podivila se, že už jsem vzhůru a hned odešla. Tušil jsem, že pokud tu nechci zůstat do smrti, musím proti tomu něco dělat. Opatrně a s námahou jsem vstal a odešel na snídani. Dostal jsem kus salámu a rohlík. Začal jsem to do sebe opatrně soukat.

Kdyz jsem byl asi v půlce, začaly si na mne ukazovat obě sestry a něco si špitaly. Mladší jen krčila rameny. Starší se nakonec vydala ke mně a sebrala mi zbytek salámu s tím, že nepatří do mé diety. Dojedl jsem suchý rohlík.

Za hodinu mi začalo neskutečně kručet v břiše, nemohl jsem se dočkat oběda. Žaludek jsem tedy aspoň plnil vodou, kterou jsem si bral z umyvadla na záchodě. Voda na pokoji stále netekla.

Místo oběda jsem zvracel. Když mne spatřila starší sestra, zrovna, když se koukla na pokoj, řekla mi, že jsem nechutný prase a že jsem pil určitě vodu z umyvadla na záchodě, kde teče jen užitková voda. Když jsem se jí během atak dávení zeptal, kde si teda mám brát vodu na pití, odpověděla, že přece na pokoji u žen a jak to, že to nevím.

Dostal jsem dietu, k obědu jsem měl tři suché rohlíky. I tak jsem měl radost z vyšší porce a jídlo si v rámci možností řádně vychutnal.

Odpoledne jsem byl poprvé od operace na záchodě, na malé. Z několika pokojů bylo slyšet sténání. Na chodbě byly stopy od krve, na záchodě taky. Na míse seděl muž – pacient, z nosu mu tekla krev. Byl v bezvědomí. Chtělo se mi strašně na záchod, jedna mísa však byla obsazena mužem a druhá byla za zamčenými dveřmi. Byl jsem tedy donucen vykonat potřebu do umyvadla a spláchl je užitkovou vodou z kohoutku.

Šel jsem pro doktora, byl tam stále ten Maďar. Posunky jsem mu naznačil, aby šel za mnou, ukazuje mu stopy od krve. Doktor se na toho chudáka s úsměvem podíval, vzal ho na záda, odtáhl na pokoj a uložil jej do postele. Pak mu změřil puls, pokrčil rameny a s úsměvem odešel.

K večeři jsem dostal opět tři rohlíky. Ty z oběda ve mně kupodivu zůstaly. Břicho mne stále trochu bolelo.

Až po večeři jsem si všimnul, že kromě souseda všichni spolubydlící stále spali. Zaregistroval jsem, že v pokoji něco lehce smrdělo. Za chvíli jsem usnul.

---

Ráno stále spící spolubydlící zřízenci odvezli. Při vizitě naznal doktor s oslintaným prstem, ze jsou mrtví.

Dopoledne si přijela záchranka s krajského města pro Maďara. Při operaci se prý zhroutil z přepracování. Operovaný muž se během ošetřování Maďara probral z umělého spánku a začal dělat kravál. Křičel, že doktor usnul a že nechce zemřít.

Jakmile Maďara odvezli, bylo během chvíle zase ticho. Po opětovném uspání jej došili anesteziolog a hlavní sestra. Uspávací injekci musel dát anesteziolog i doktoru s oslintaným prstem, protože se po ranní vizitě opil a teď chtěl kibicovat.

Operovaný muž se během několika hodin probudil a cítil se báječně.

Na oběd jsem dostal šest rohlíků. Rychle jsem si je odnesl na pokoj a poschovával je všude možně, aby mi je starší sestra nevzala. Opět se totiž na mě u oběda významně koukala, ale pak musela odběhnout na příjem.

Předtucha se mi vyplatila. Za deset minut se z ambulance vrátila a vtrhla ke mně na pokoj. Ze tří nesnědených a schovaných rohlíků našla jeden a vzala mi i ten, co jsem měl z poloviny snězený.

Během odpoledne k nám přestěhovali muže z vedlejšího pokoje. Říkali, že spí a nemáme jej budit. V pokoji opět něco smrdělo.

K večeři jsem dostal tři rohlíky. Nikdo mi je nesebral, začínal jsem se cítit už docela dobře. Jen ty tampony v nose mi vadily.

Po večeři se nový muž u nás v pokoji probudil. Smrděly mi nohy.

---

Ráno přišel na vizitu opět Maďar. Měl kruhy pod očima, snažil se usmívat, ale moc mu to nešlo. Nezávidím mu jeho práci. Když vidím ty pracovní podmínky v nemocnici, uz bych s doktořinou dávno praštil a šel raději makat někam na linku.

Maďar mi naznačil, že mi dnes vyndá ty tampony a řekl, že „devet hodina já ordinaceben.“

Přišel jsem v devět, Maďar však nikde. Přišel už zase s úsměvem v deset, se slovem „chyba“ na rtech.

Začal mi tahat tampony. Byly tak ztvrdlé zaschlou krví, že se ani nepohnuly. Opíchnul mi nos a pak oba dva dvěma zručnými pohyby vytrhl z nosu ven. Krve bylo rázem jak na zabíjačce. Dal mi pod nos misku, sedl si, vzal si hodinky a začal měřit čas. Asi za minutu se podíval na můj nos a do misky. Řekl „ach jo“ a poslal mě s úsměvem na pokoj.

Asi za hodinu mi krev z nosu téct přestala.

Na oběd jsem měl čtyři rohlíky s tatrankou, k večeři tři krajíce chleba s kouskem másla a marmeládou. Super! Všechno jsem snědl, nikdo mi nic nevzal.

Po večeři jsem si umyl nohy, už to opravdu nebylo únosné. Obě sestry mi v průběhu dne nadávaly, že smrdím jako prase.

---

Při ranní vizitě na mě doktor s oslintaným prstem ukázal a řekl „domů!“ Tak jsem mu poděkoval.

Převlékl jsem se a odcházel. Narazil jsem na starší sestru. Poprosil jsem ji, aby mi odemkla dveře vedoucí z oddělení. Znejistěla, odběhla do sesterny a za chvilku se vrátila.

„Nikam, až zítra,“ řekla mi a odešla.

Vrátil jsem se rozladěný na pokoj.

Snídani jsem nedostal, oběd taky ne. Celý den jsem se snažil najít nějakého doktora nebo starší sestru. Mladší mi řekla, že nic neví a nic mi neřekne. Nevěděla ani, kde doktoři a starší sestra jsou.

Odpoledne se ozval zvonek. Mladší sestra šla otevřít. Když ve dveřích oddělní spatřila mladou krásnou dívku, která krvácela z nosu, šla okamžitě do vývrtky. Nenapadlo mě nic lepšího, než na ni vylít hrnek studené vody. Mladší sestra se probrala a utekla do sesterny, kde se zamkla. Snažil jsem se skrze dveře přemluvit sestru, aby otevřela aspoň mě, ale bylo slyšet jen dávení.

Dívce jsem dal svoje zásoby papírových kapesníků a přemluvil ji, aby se převlékla do mého trika, abych jí mohl aspoň vymáchat její mírně zkrvavenou blůzku. Krátce před večeří přišel opilý doktor s oslintaným prstem. Divil se, co tu ještě dělám a protože se dívce během těch tří hodin čekání krvácení zastavilo a nechtěla poslouchat doktorovy nemravné řeči, odešli jsme spolu pryč.