Jak jsem se stal nezaměstnaným

Po upozornění jedné „manky“ jsem zjistil, že následující text se náramně podobá jedné z povídek Š + G. Podobnost zřejmě není náhodná - povídku jsem už nejspíš někde slyšel nebo četl a tady jsem ji jen trochu rozvedl.

Kdysi dávno jsem býval náměstkem ředitele v jednom velkém podniku. Práce se mi celkem líbila, finančně jsem na tom také nebyl špatně. Občas jsem jezdil na služební cesty do zahraničí. Výlety za hranice všedních dnů mi však ustaly v době, kdy se všude začaly objevovat obrázky a plakáty s jakýmsi šeredným kníratým člověkem. Tehdy se začaly moje problémy…

Jednoho dne totiž do mé kanceláře přišla jakási mně neznámá inspekce a hned se mne jeden pán ptal:

„Můžete mi říci Soudruhu, proč nemáte ve své kanceláři na zdi pověšeného Soudruha Stalina?“

„Moc rád bych ho tu pověsil, pánové,“ odpověděl jsem nadšeně, „dejte mi provaz a řekněte mi, kde toho lumpa mám hledat a sám vám ho tu pověsím. Co provedl?“ zeptal jsem se. Pak jsem si uvědomil, že asi nemluvili ke mně, protože se přeci nejmenuji Soudruh, ale Josef. Poznal jsem příliš pozdě, že jsem nebyl tázán. Pán totiž ještě řekl:

„Tak to teda ne!“

A odešel s ostatními pryč. Od té doby jsem byl mistrem v dílně. Poučil jsem se. Jsem přizpůsobivý člověk, takže jsem se brzy vžil do nové profese. Nad pracovním stolem jsem oběsil na pevném laně sochu jakéhosi pána s knírkem v životní velikosti, o kterém hovořili ti pánové. Jenom se mi zdálo poněkud podivné, že sochu toho lumpa prodávali v krámu přes ulici. Jednu jsem si tedy také koupil, abych pánům inspektorům dokázal, že jsem člověk jejich krve. Z té solidárnosti se mi až rozbolelo srdíčko, těšil jsem se, až uvidí, že jsem si jim toho lumpa oběsil alespoň symbolicky.

Asi jsem ale zase udělal něco špatně, protože když přišla inspekce, tak jednoho pána stihla srdeční slabost, další tři byli zelení a jeden naopak rudý v tváři a strašně křičel. Jsem citlivý člověk, tak jsem si dal do uší vatu, abych neohluchnul. Jakmile mi začal sprostě nadávat, tak jsem zapomněl na svoji vrozenou slušnost a přesně mířenou ranou jsem mu vyrovnal obličej.

Tehdy mne poprvé unesli nějací siláci, kteří mi spoutali ruce v takové zajímavé košili, do supertajné laboratoře na okraji Prahy. Trochu jsem se divil tomu, že ti lidé v bílých pláštích nechtěli ode mne přijmout pomocnou ruku při výzkumu a místo toho mne přivázali k lůžku. Ptali se mne na takové různé nesmyslné věci, jako kdo to byl Tégé Masařík nebo dement Gotvald. Propustili mne teprve poté, když jsem jim odpřísáhl, že Masařík byl můj strýc, jenže ten se jmenoval Karel, a že dementa znám jen jednoho, a to nějakého Matlala od nás z ulice.

Ti pánové byli nakonec tak ochotní, že mne zavezli až k domovu.

Druhý den jsem nastoupil v továrně u soustruhu. Poučil jsem se z chyb minulosti a z rad mých nových spolupracovníků a vylepil jsem si na skříňku aspoň dva plakáty, jak mi radili. Na horním byl pan Soudruh Stalin, kterého jsem v životě neviděl a na druhém americký zpěvák Lujs Anstronk, kterého jsem si tehdy velmi oblíbil.

Na jeho písničky, pečlivě uchovávané doma na vinylové desce, jsem nalákal svoji první dívku. Myslel jsem si, že bych ji mohl mít i rád. Byla totiž Lujsovi velice podobná. Bohužel mne ale zklamala tím, že anglicky uměla říct jenom slovo ajlávjú a jím mne neustále zaklínala. Vypadala přitom dosti nechutně, protože přitom škaredě špulila rty a snažila se mi oblíznout obličej. Raději jsem utekl, když začala zpívat. To už Lujsa nepřipomínala vůbec.

Příště, aby mě přešla chuť si zase s někým začínat, jsem si raději pustil doma mixér.

Život šel však dál a za nějaký čas se objevila znovu inspekce. Když přišli k mé skříňce, kterou jsem jim s pýchou ukazoval, tak mi jeden z pánů řekl, že tu opici mám okamžitě sundat. Přivedli mne do rozpaků, neboť opice do továrny nesmějí a já také žádnou neviděl. Když mi ale napověděli, že mám sundat ten plakát, tak jsem pochopil, že toho lumpa Stalina již našli a nepotřebují všude jeho fotografie. Strhnul jsem jej tedy a s výkřikem:

„Pryč s lumpy!“ jsem plakát roztrhal a hodil do koše.

Jeden z pánů mne chytil pod krkem a křičel - ba řval na mne, že takové hovado ještě neviděl. To jsem si samozřejmě nenechal líbit a bil jsem se jako lev.

Tehdy jsem byl podruhé odvezen do supertajné laboratoře, o které jsem se již jednou zmiňoval. Tentokrát mne již poprosili o spolupráci, protože jak říkali, pokusí se mi prý vyléčit rýmu, kterou jsem již třetí den trpěl. Tak mi píchali nejrůznější injekce a dávali všelijaké tabletky, po kterých jsem vždy vydatně spal. Nevadilo mi to, protože vím, že spánek dodává sílu.

Kúra ale příliš nezabrala, neboť po týdnu, když mne vezli k domovu, se rýma stále ještě hlásila o slovo. Další den jsem se v práci podivoval nad tím, že moji skříňku používá jiný člověk. Pak jsem se však dověděl, že mám změněnou pracovní schopnost. Dodnes nevím, co to vlastně přesně je, ale nesměl jsem prý vykonávat žádné náročné práce. Šel jsem tedy kopat základy pro novou tovární halu. Ten den jsem šel domů docela zmaten, protože spousta mých spolupracovníků měla na svých skříňkách nalepenou podobiznu toho lumpa, kvůli kterému jsem musel ve dne v noci kopat a kopat a kopat.

„Ten lump jim určitě utekl!“ uvědomil jsem si náhle.

Hned druhý den se mi na skříňce objevil vlastnoruční obrázek Soudruha Stalina. S touhou udělat radost jsem denně vyhlížel pány z inspekce. Nečekal jsem dlouho. Když přišli, rychle jsem se ztratil do šaten. Pánové šli kupodivu jen za mnou, skoro jsem se ani nestačil převléci do svátečního. Když vešli, klečel jsem již před Soudruhovým plakátem a hlasitě jsem se modlil Otčenáš. Pokaždé jsem nakonec zvolal:

„Zdechni!“

Přání bylo vyslyšeno. Jeden z pánů byl asi onen lump, protože na místě skonal. Musím uznat, že byl dobře maskovaný. Ještě téhož dne jsem byl potřetí a naposled unesen do laboratoře.

Dnes tu mám krásný bílý pokoj s polstrovanými stěnami a lůžkem. Na oknech jsou mříže. Když jsem se ptal, proč již nebudu nikdy chodit do práce, jeden pán s brýlemi mi odpověděl, že jsem „nějakej chytrej“. Asi mu nebylo do řeči, protože přitom udělal takový zvláštní úšklebek a hned šel dál. Jsem šťastný, že již nemusím mít na své skříňce žádný obrázek.