Jak jsme zabíjeli prase

Nejhorší večer v historii naší rodiny

„Ty mizero,” oslovil mne jednoho zimního večera otec, „kdy už dáš tomu praseti nažrat?”

„Otče, že našeho Pašíka nezabiješ?” zeptal jsem se ho.

Nemohl jsem totiž připustit, že jednoho dne bude Pašík vykrmen, a že přijdu o svého nejlepšího přítele. Otec mne uhodil.

„Jestli ten kýbl s tím fujtajblem okamžitě neodneseš do chlívku, máš se na co těšit.”

Přesto jsem zkoušel otci odpírat poslušnost:

„Je mi zima, otče!”

Obrovské chlupaté ruce mne ihned stručně přesvědčily, kdo tu má pravdu a že je venku počasí na koupání.

Po desetiminutovém usilovném hledání jsem nenašel v šatníku kabát a v botníku boty. Doufal jsem, že otec na mou povinnost zatím zapomene. Nezapomněl. Když mne našel, nepomohly mi výmluvy, že jsem asi nechal boty v mikrovlnné troubě a týral mou lebku.

Když ho to přestalo bavit, odešel a já rychle boty v botníku našel. Otec se však opět rychle blížil, nechal jsem proto boty botami a vyběhl bos do mrazivé zimy. Pomyje jsem dal Pašíkovi do korýtka a rychle jsem běžel domů, protože mi začaly mrznout nohy.

Když jsem za sebou zavřel domovní dveře, slyšel jsem, že se něco děje. Siréna patřila nepochybně matce. Začalo tisící devítisté osmdesáté druhé kolo občanské války. Občanka matka a občan otec se nedokázali shodnout, kdo pošle Pašíka na onen svět. Potichu jsem vklouznul do své komůrky, ulehl jsem na beton, přikryl se sešitými pytli od cementu a poslouchal, co se v pokoji děje.

Válka již nějakou dobu probíhala, neboť matka hovořila v dosti vysoké tónině:

„To prase zejtra zabiješ, je ti to jasný?”

„To prase má ale tři metráky!” zhrozil se otec.

„Teď se vo tom nebudu dohadovat,” přehodila matka o oktávu výš, „jdu spát.”

„A proč nepozveme řezníka Řimbabu?” zeptal se otec s nadějí v hlase.

Co sem ti říkala, zvopakuj mi to,” dohřála se matka a v duchu jsem viděl, jak se kolem ní začal tetelit vzduch.

„Že se o tom teď nebu…nebudeš…”

„Tak si to laskavě zapamatuj!”

A práskla dveřmi.

V noci jsem měl těžké spaní. Otec se totiž opil a snažil se vylomit dveře, za kterými jsem měl beton. Nepřestal lomcovat, dokud nevypil všechnu slivovici, kterou v domácím baru našel. Pak z lítosti nad posledním vypitým douškem usedl doprostřed pokoje a začal plakat.

Otec se chystá vraždit

Ráno mne probudila siréna. Pardon - matka. Otci patrně ještě nevyprchala z krve všechna kyselina octová a snažil se vyvolávat rozmíšky. Diskuse mezi otcem a matkou právě gradovala.

„Ty se bojíš toho malýho prasátka?”

„To prase má tři metráky,” křičel nepříčetně otec.

„Ty ses někde v noci vožral a myslíš si, že sem to nepoznala, he?” řvala pro změnu matka, „Snad si nemyslíš, že jsem slepá?”

„Ale já…”

„Snad si nemyslíš, že budem volat řezníka?” řvala ještě hlasitěji při vidině brzkého vítězství.

Otcův útok se změnil v defenzívu:

„To prase má tři metráky,” špitl.

Matčin hlas přeskočil hned o dvě oktávy:

„To jsem už slyšela, jinou vejmluvu nemáš?”

Zblblý otec řekl ještě:

„To prase má ale fakt tři…”

Byl jsem spokojen. Matčiny hlasivky vydávaly pouze hlasité táhlé chrčení. Otec rezignoval a utekl před letícím květináčem do kuchyně, kde začal horlivě brousit nože.

Za chvíli se matka uklidnila, a když na otce zakřičela, že už ty nože brousí snad dost dlouho, odešel vraždit.

Jak jsem dostal po čuni

Když vyšel z domu na dvorek, prase jakoby vytušilo, že se něco děje, a začalo nepříčetně kvičet. Kvičení bylo tak silné, že se otec strašlivě lekl, klesl k zemi a přestože byl zapřísáhlý ateista, začal se hlasitě modlit. Jakmile matka otce spatřila, zavrčela, otec se lekl podruhé, rázem vystřízlivěl, sprostě zaklel a pádil za kvičícím vepřem do chlívku.

„Kde seš, když tě potřebuju?” zařval otec.

Pochopil jsem, že se jedná pravděpodobně o mne, a tak jsem k otci ihned přiběhl.

„Až tam vlezu, tak to rychle zavřeš,” křičel mi do ucha nervózně.

Jak mi přikázal, tak jsem vykonal. Otec otevřel dvířka, rychle skočil do chlívku a já hned zavřel chlívek na závoru.

Z chlívku nepřicházely žádné optické informace. Kdybych vám měl popsat, co se uvnitř dělo, vypadalo by to asi takto:

„Uáááá…chrr…Uíííí…Mám tě éééh…Pocem ty prase uff…uffff…Já tě zabiju!…uíííí quik quik…Necháš mě ty svině!?…” chvíli bylo ticho, bylo slyšet jen hlasité oddychování na obou stranách…

„Aúúúú uíííí…křup křach prásk„, klika cvakla, dveře letí, prase s otcem na hřbetě vyběhlo na dvorek.

Když poté, co rozdupalo růže, spatřilo rozzuřenou matku, utíkalo se ukrýt zpátky do chlívku. Když do něj vběhlo, osadil jsem dvířka, ve kterých teď chyběla jedna deska, na jejich původní místo a zajistil je trámem.

Boj začal přituhovat. Prase se vzpamatovalo z počátečního šoku a prohánělo otce ve chlívku dva krát tři metry. Jakmile se otci podařilo na malý okamžik uvíznout v rohu, připravil si nůž, a když prase vystartovalo z protilehlé strany, mohutně se rozmáchl, uřízl praseti špičku levého ucha a rychle uskočil. Nyní měl proti sobě vepře nejen sebevědomého, ale i rozzuřeného.

Vepř se vskutku rozzlobil. Otce již neproháněl, nehrál si s ním, ale vahou svých tří metráků na něj u zdi nalehl. Otec strachy, že přijde o nohy, začal řvát:

„Ííííááááúúúúúúú!”

Prase se leklo, uskočilo a znovu na něj nalehlo. Hrůzou pološílený otec se začal tak silně ohánět nožem, až začaly z  prasete lítat štětiny. Rychle jsem musel zasáhnout. Vzal jsem vidle a chtěl jsem prase dírou ve dvířkách bolestivě zasáhnout tam, kde končí záda a začínají nohy. Když jsem ale do chlívku nahlédl, abych věděl, kam zasáhnout, spatřil jsem otce sedícího obráceně na hřbetě vepře, který se zrovna řítil ven. Pak si ještě pamatuji, že na mě začaly padat dveře.

Jak soused neuspěl

Ucítil jsem pronikavý zápach a hrubé zacházení s mou hlavou. Když jsem se probudil, byl jsem patrně v žumpě a otec mi masíroval pěstí tváře. Přitom na mne řval, že prý jsem neplodný býk a domeček na vykonávání potřeby. Když zaregistroval, že žiji, s odporem mne odhodil do nelibě páchnoucí hmoty nejasné konzistence a neurčité barvy. Nemýlil jsem se - byl jsem v žumpě.

„Tati, já ti pomůžu, chceš?” zeptal se Jirka a už se k nám hrnul.

„Jirko, zůstaň na místě! Copak nevidíš, že to zvíře je nebezpečné?”

Marná byla snaha otcova odradit Jirku od jeho úmyslu. Jirka už tahal Pašíka za ocas. Ten stál nad žumpou, oddechoval a hlídal otce a mne, aby jsme mu neutekli. Po chvilce přestala přetahovaná Pašíka bavit, bleskurychle se otočil, Jirka se ocasu díky odstředivé síle pustil a ukrutnou rychlostí se zaryl hlavou do splašků. Matka, která před chvilkou slyšela otce volat na Jirku, se zrovna podívala z okna.

„Ty čuně, chceš mi zabít syna nebo prase?” ječela.

Když přestala otci nadávat, zavolala souseda, aby zvíře odehnal a zachránil tak jejího milovaného synáčka. Soused si vzal ze stodoly kulomet po dědečkovi z války. Když prase vidělo sousedovu postavu, zakviklo a začalo ustupovat. Soused si zatím roztáhl třínožku na cihlách, leh si na břicho, namířil rouru přimhouřeným okem, něco vykřikl, stiskl péro a začal práskat do prasete, jen se kouřilo.

To zvíře se strašně leklo, nadskočilo, převalilo se a zase vstalo, když ke své radosti poznalo, že je to jen rámus, že nelítají kuličky, protože soused měl cvičné, červené patrony. Vrátilo se proto k žumpě a dál nás nechtělo pustit. Mírně otylý soused, bývalý vynikající atlet, se ale rozeřval a začal na dvorku vyučovat prase maratónu, zatímco jsme se já, Jirka a otec vyhrabali za žumpy a utíkali domů.

„Kdy to prase konečně zabiješ?” přivítala matka otce doma.

Otec si řekl, že neřekne nic. Vtom se ozval šílený výkřik. Pohlédli jsme na dvůr. Role se obrátily. Prase začalo vyučovat souseda ve sprintu. s vytřeštěnýma očima jsme koukali, jak soused prchá před rozzuřeným kancem, sádlo se na něm vlní a najednou kde se vzala, tu se vzala - žumpa.

„Žbluňk.”

Po dopadu souseda do močůvky se nad žumpou vytvořil obrovský hřib, před kterým prchnul i jinak nepříliš čistotný vepř. Když si soused vyprázdnil ústní dutinu, začal nevinnému vepříkovi sprostě nadávat. Otec si šel pro nový nůž, neboť ten první ztratil ve chlívku.

Slivovice - spása největší

Když otec vyšel na zápraží, uviděl prase, jak čeká s nelítostným výrazem v očích na svého druhého protivníka.

„Ha,” pomyslelo si, „bude sranda.”

A rozkmitalo své nožky do neuvěřitelného tempa. Otec se jen ušklíbl:

„To určitě, já za tebou budu lítat!”

Když se však prase zastavilo a posměšně se šklebilo, otec nevydržel a rozběhl se k němu s připraveným nožem. Prase ještě chvíli stálo na místě, ale když se k němu otec přiblížil na nebezpečnou vzdálenost, tak se rozběhlo. Otec promáchl nožem naprázdno. Za malou chvilku otec fyzicky nestačil. Po deseti kolečkách kolem našeho dvorku prase trošku zpomalilo a otec vidící příležitost, se rozběhl ještě rychleji. v dalším kole jej už měl na dosah ruky. Když dobíhal k žumpě, prase nastavilo zadnici a otce, který ve velké rychlosti nemohl zastavit, vychýlilo ze směru běhu a ten se vřítil do žumpy. v žumpě se otec zmohl jen na to, aby praseti vynadal do sviní. Byl velmi rozzuřen, naproti tomu bylo prase v perfektní psychické i fyzické kondici. Koukal jsem na otce spolu s Jirkou a přemýšlel jsem, co asi vymyslí.

„Slivovici,” vykřikl, „Jirko, dones slivovici!”

„Cože? Teď budeš chlastat?” ječela nevěřícně matka.

Otec raději opět mlčel. Jirka, matčin mazánek, vida nasupený výraz v jejím obličeji, se raději schoval za její sukně. Když jsem viděl otce, lačného ukojit svou žízeň a delirium, cítil jsem potřebu zasáhnout.

„Otče, já ti ji přinesu,” zavolal jsem na něj a utíkal před matčinýma rukama.

Za chvíli jsem byl zpátky i s lahví, když tu mi otec začal nadávat, proč nesu jen jednu láhev, a tak jsem běžel pro další.

Nedbal jsem matčiných nadávek a pohlavků a nakonec jsem donesl všech patnáct lahví. Pak jsem nerad uposlechl otcova příkazu, že mám nalít tu zázračnou tekutinu do koryta a rychle se vzdálil před prasetem, které sálo od žumpy tu libou vůni. Vepř nejdříve opatrně ochutnal a pak na jeden zátah vypil zbytek. Nevšiml si otce, který se mezitím odbelhal domů.

Tam mě matka přestala mlátit a pustila se do zničeného otce. Pak si otec připravil pantok a šel na dvůr.

Ale ouha. Vepř tentokrát nabral otce zepředu, už se dlouze nerozmýšlel, kam s ním a ihned jej ubytoval v žumpě.

„Slivovici!” vykřikl s hrůzou otec.

„Už není!”

Jediný, kdo se v této situaci radoval, byla matka.

Prase odešlo zkontrolovat, zda mu v korýtku nepřibylo té zvláštní tekutiny, hloupě do něj koukalo a smutně chrochtalo. Otec využil příležitosti, v mžiku ze žumpy vyskočil a hnal se k brance. Vepř si všiml utíkající hračky a rozběhl se za ním. v poslední chvíli otec branku doslova přeletěl. Opojené prase se nevysilovalo bržděním a prorazilo si v brance rypákem díru. Za brankou musel otec krátkozraké sousedce Blažkové vysvětlovat, že se brankou neprobíjí jeho manželka, nýbrž prase. To zatím oba sledovalo dírou, kterou si vyrobilo. Když to stará Blažková pochopila, šel otec pro řezníka.

Řezník Řimbaba potupen

Řezník Řimbaba se poté, co slyšel o vážnosti situace, ihned dostavil. To už i matka doznala, že bude zapotřebí profesionála. s Řimbabou byla ale jedna potíž. Švidral totiž na obě oči a člověk nikdy nevěděl, kam se zrovna dívá.

„Kde máte to prase?”, zahulákal Řimbaba, jak byl zvyklý z jatek, kde neustále kvičeli vepři.

„Ha, tamhle je!”, vykřikl.

Přitom jedno oko mířilo na prase koukající skrze branku a druhé na otce. Otec začal rychle prchat k plotu, u kterého všechno pozorovala stará Blažková. Řezník se uchechtl.

„Nebujte se pane, mňa sa nemusíte bát.” Přitom byl otočenej k sousedce a klepal jí přátelsky na rameno.

Na dvorek se dalo dostat jedině přes branku. Řimbaba ji musel přeskočit.

Za chvíli se ozvalo v rychlém sledu:

„Mám ťa!”, „Uíííí“ a „Pomóóóc!”. Dupot nohou i kopyt, svist Řimbaby letícího přes branku a náraz prasete do branky. Výsledkem této akce byl zbytek levého ucha a zvětšená díra v brance.

„Macek, to vám teda poudám, jako že se Řimbaba menuju!” pronesl pan řezník a znovu přeskočil branku.

„Mááám…!”

„Quik chrr chrr…”

„Ježišikriste, ježišikriste!”

Dup, dup, dup, dup. Hvíízd. Bum!

„Tři štětiny! Tři štětiny!” křičel radostně Řimbaba, zatímco se na nás dívala prasečí očička z čím dál větší díry.

„Pane řezník, nepotřebujete pomoc?” zeptal se otec.

Řezník se urazil:

„No dovolte, kdo si myslíte, že su?” a přelezl znovu branku.

Takovým způsobem Řimbaba to prase mordoval asi hodinu, za kterou však ukořistil pouze dvacet sedm štětin, pět centimetrů ocasu, zbytek levého a půlku pravého ucha. Pak se na něm začaly projevovat známky duševní opotřebovanosti - pan řezník se neustále pochechtával, říkal vepři Toníku a protože se párkrát nechal přes branku prasetem přehodit, ani jeho podoba již neodpovídala normálu.

Řimbaba byl ale tvrdohlavý a stále lezl za „Toníkem”.

„Má…nemáááám!”

„Uíííí škyt grrrg…”

„Uáááá!”

„Quik uííí…”

Ještě se ozvalo:

„Ááááá!” a plesk a bylo ticho, dokud jsme nezaslechli dupot a ránu, jak prase znovu vrazilo do brány. Ten randál při demolování naší branky se zřejmě praseti zalíbil, neboť do ní naráželo stále častěji se stálé větší intenzitou. Začali jsme se bát, že to branka nevydrží. Najednou k nám přiletěl jakýsi balík hnoje, ve kterém jsme poznali řezníka, který se snažil s obtížemi žblebtat něco, čemu jsme stejně nerozuměli. Otec mi přikázal, abych vylezl oknem ven a řezníka opláchl hadicí a sám šel pro hasiče. Než je všechny vyházel vlastníma rukama z hospody, Řimbaba byl zase chlapík.

Hasiči přijeli s hasičským autem a zamýšleli silným proudem vody zahnat dírou v brance prase zpátky do chlívku. Vepř se však bohužel vždy natočil proti proudu svou přední aerodynamickou částí těla. v dosti silném deliriu si navíc spletlo proud vody s nenáviděným Řimbabou, vrazilo do branky, ta přestala existovat a vyběhlo ze dvorku ven.

Nastal zběsilý úprk. Mnozí hasiči lezli na stromy, pár se jich schovalo do kanálu, jiní našli azyl u sousedů. Prase ale začalo pronásledovat Řimbabu. Ten si v běhu svlékl zástěru červenou od krve z jatek a chtěl nevzdělaným vesničanům ukázat koridu.

Možná, že si prase zástěry nevšimlo, možná, že opilé už vidělo kousek vedle, možná, že bylo nevzdělané jako ostatní vesničané - Řimbabu prostě nabralo na rypák a zbavilo se jej u obecního žabince.

Jak zásoby slivovice utržily poslední ránu

Jako poslední se k boji přidal místní myslivecký spolek. Myslivci začali střílet ze všech možných stran. Ze stromů, ze sloupů vysokého vedení, několik jich bylo stejně jako Řimbaba po kolena zabořeno v žabince. Velitel myslivců, který byl nejzručnějším střelcem, obsadil strategickou kótu v hospodě - pípu a kuchařku Anežku - a nikoho, včetně prasete, do hospody až do rána nepustil.

Když se ozval rachot z mysliveckých brokovnic, vyběhl ze strážnice místní krátkozraký strážník Šňuplička a po jeho prohlášení:

„Okamžitě se rozejděte do svých domovů!” prolétl po profesionálním zásahu prasete zavřeným oknem svého domu, který se strážnicí sousedil a byl s ní spojen dveřmi.

Když po dopadu zakřičel:

„Dám tě zavřít, holomku!” vletěl jeho již otevřeným oknem jeden myslivec, kterému nasadil automaticky pouta, odříkal mu jeho práva a zavřel jej do obecní šatlavy. Když však slyšel, že palba neustává, tak se s výkřikem:

„Co oči nevidí a uši neslyší, srdce nebolí!” vrhnul hrdinně pod postel a ucpal si uši.

Na návsi zatím díky soustředěné palbě z brokovnic prase postupně ustupovalo až na náš dvorek. Tady se ještě v důvěrně známém prostředí „vzmužilo“ (vzvepřilo???) a začalo prohánět nejbližšího myslivce bez ohledu na to, že po něm přes rameno v běhu střílí. A pak se to stalo. Myslivec se rozběhl přímo k žumpě. Prase samozřejmě za ním. Citlivý Jirka si zakryl oči. Myslivec se k žumpě blížil na stále kratší vzdálenost. Již byl od ní vzdálen jen několik málo metrů. Ocitl se na hraně. Pokusil se odrazit, ujela mu noha, sletěl do močůvky a prase s ním.

Když jsme jej tahali ven, nejevil už známky života. Avšak otec, který je v kříšení mistr, mu promasíroval tváře a myslivec se po chvilce probral.

Začali jsme slavit. Myslivci, hasiči a Řimbaba dovezli svoje zásoby slivovice na celou zimu a slavilo se až do rána, kdy znehybnělé prase zapadlé po břicho v močůvce zdechlo na otravu alkoholem.