Koloběh vody a lidského života

Přemýšleli jste někdy o podobnosti vody a člověka, o jejich společných náladách a životech? Vidím vás, říkáte, že je to nesmysl. A přece vám ukážu, jak hluboce se mýlíte. Voda je živel radostný, rozpustilý, dovádivý, nespoutaný, klidný, tvořivý, nervózní, mračivý, hrozivý a ničivý. Dovede pohladit i řádně pocuchat nervy. Umí rozesmát i rozplakat, uklidnit i rozčílit. Stejně jako člověk. Nevěříte? Chcete se přesvědčit? Vydejte se se mnou po stopách koloběhu vody a lidského života.

U pramene je voda nejprůzračnější. Jako miminko s nejčistší duší opouští lůno své matky Země a vydává se na svou dalekou pouť. Bude to cesta zrádná, budou na ní mnohá úskalí, překážky, nemoci, ale také moudrost, zkušenost a vysvobození. Od svých prvních krůčků v divokých horách, kde nemá čas se zastavit, protože čas pádí mílovými kroky, přijímá mnoho nových poznatků za velmi krátkou dobu. Na každém kroku poznává další stružky a potůčky, a tak překonává velkou rychlostí období, které v lidské společnosti trvá do chvíle, než človíček musí poprvé do školy. Nemá zatím žádné povinnosti, nic jí nebrání v rozkvětu, nejsou tu žádné svody, které by ji mohly přivést na scestí. Jen si tu a tam natluče nos, když se před ní objeví neznámý vodopád a ona z něj spadne.

Přichází první škola. Lidští tvorečkové si teď již na potocích staví první jezy, první malé hráze, kterými se snaží vodu zastavit, jak to vidí u svých rodičů, kteří staví obrovské přehrady. Ba i mlýnek slyšíme klapat. Voda se tak učí svému životnímu poslání - dávat lidem život a elektřinu. Děti se na ní naopak učí, jak ji oživovat a čistit. Voda však zatím vždy snadno unikne všem nástrahám a pokračuje v cestě, jen se občas zastaví někde hluboko v lesích, v čistém nezkalaném jezírku, kde se nenásilným způsobem učí na čerstvém vzduchu, v přírodě daleko od civilizace, všemu, co bude později potřebovat.

Potoků se stéká stále víc a víc, až je z nich říčka. Z jejích zvuků lze stále ještě zaslechnout mladistvé radostné zurčení, jak se voda ještě zaškobrtává o kámen na dně. Začíná opovrhovat stružkami - těmi nejmenšími. Co jí můžou sakra dát, no řekněte? Vždyť ony chtějí být co nejdřív těmi velkými. Chtějí být těmi, kolem kterých se všechno točí. Kdo to kdy slyšel, aby si někdo pamatoval jméno nějaké malé pitomé říčky? Ale taková řeka! To už je panečku něco! A tak se zkouší osmělovat prvními menšími brigádami v rybnících, koupalištích a malých retenčních nádržích, aby se pak mohly opět vrátit ke svému rozdováděnému mládí.

To však jednou musí skončit. Lidé tomu říkají dospělost, voda to nazývá řekou. Ta už by měla znát, co bude pro život potřebovat. V této době poznává také stinné stránky života více, než kdy dřív. Některé řeky se vydávají na špatnou dráhu spodiny říční sítě. Část řek začíná krást zdraví a dokonce i životy. Člověk tu působí jako pokušitel.. Odčerpá část řeky, vyčistí ji velmi nákladným způsobem, aby mu dala život. Jenže i u vody platí - lehce nabyl, lehce pozbyl. Voda se do řeky zase jednou vrátí. Tentokrát však páchnoucí, s množstvím nečistot. Proto se podrobuje tato voda v některých případech převýchově. Nikoli však tak jako lidé ve vězení, ale v čističkách.

Řeka už je poměrně mohutný a zkušený tvor, který má svou hlavu a učení mu už dělá menší potíže. Co zmůže taková stružka či potůček s velkou řekou? Srovnatelných přítoků stále ubývá, ačkoli silou je voda na vrcholu. A tu sílu někdy využije. Sešněrovaná koryta se jí jednou za čas stanou úzkými a tak si tvrdě řekne o větší prostor. Vylije se z břehů a roznáší strach, nemoci, bídu i smrt. Někdy dlouho trvá, než se bouře uklidní. Řeka buď prohraje a vrátí se zpět nebo se rozšíří a tím získá větší prostor k životu. Člověk sešněrovaný otěžemi v zaměstnání se také někdy vzbouří, vyhrne se z továren do širokého okolí a bývá agresivní při prosazování svých požadavků. Stávkou něco vybojovat může i nemusí, stejně jako voda.

Ještě předtím, než několik řek spojí svá koryta k tomu, aby vznikl veletok, odehraje se jedno z nejdůležitějších údobí života vody. Je zachycována ve velkých vodních nádržích - přehradách. Veletok se totiž už tak lehce svázat nedá nějakými nařízeními a povinnostmi. Všechno viděl, všechno prožil a teď se zklidnil. Již žádné radostné šplouchání, žádné strhávání kamenů po proudu. Naopak se začínají objevovat první vrásky na čele. Kámen a písek, který veletok cestou pobral, se začíná usazovat. Vznikají první naplavené ostrůvky jako rakovina, která nejde zastavit. Brání tak v cestě veletoku, který už opovrhuje nejen potůčky, potoky a říčkami, ale často také řekami. Stává se mračivým patronem, který zpomaluje svůj běh, který již neleze do kopců, ale převaluje se jen pomalu rovinami ze strany na stranu, aby unesl svou váhu. Tvoří meandry. A když je moc těžký a pohybu má velmi málo, část meandru se ucpe a veletok musí změnit koryto. Dostane infarkt - část toku odumře, vzniká slepé rameno.

Na konci cesty je rakovinových nádorů s velkou velikostí tolik a infarkty tak četné, že veletok je donucen podlehnout a v deltě zaniká. Voda umírá. Již se nepohybuje. Odchází na věčnost. Rozptýlí se v moři jako člověk v zemi, když je pohřben.

Voda se pak z obrovského, člověku nepřátelského prostoru, vypařuje stejně, jako se rozkládá lidské tělo. Z vypařené vody vzniknou mraky, z tělesných zbytků vyraší obilí. Pouze kosti a písek zůstávají. Matky Země a žena do sebe vstřebají dešťovou vodu a chléb. Vznikne pramen a lidský život.

Jsme na konci.

Nebo snad na začátku?