O jednom snu...

Onehdy se mi stalo v noci něco, co já jako no - no to jste ještě nezažili! Probudili jste se někdy v noci kvůli nějakému snu? Určitě, že jo? No jo, ale ono to má v tomto případě háček. Probudili jste se někdy kvůli snu bez toho, že byste byli úplně zpocení hrůzou ať už v posteli, na zemi vedle ní nebo třeba na záchodě? Mě se to stalo. Buď musím být vždycky v něčem výjimečnej nebo tomu už ale vůbec nerozumím.

Den předtím proběhl zcela normálně. Úplně v pohodě. Žádné trauma ani rozbolavělá bránice od nezřízeného chechotu. Večer jsem zalehl, přečetl si několik stránek v knížce o osídlování polynéských ostrovů, dočetl jsem kapitolu, zavřel knihu, zhasnul lampičku a těpic tvá Máňa jsem zavřel oči a po chvíli upadl do blaženého bezvědomí.

Někdy v noci se mi cosi zdá, matně si uvědomuju, že je to nějaký sen, přesto se neprobouzím. Snít je krásné. Jo, krásné! Najednou jsem se probudil a než jsem se rozkoukal, že jsem ve své posteli a ve svém domě a že je hluboká noc, jsem se začal nezřízeně a velmi nahlas chechtat, protože mi hned došlo, co se mi zdálo:

Je všední den, jsem v nějaké americké základní škole v nějaké černošské čtvrti - přesněji v nějakém slumu. Kolem mě se trousí malá černoušata, kterým kouká z očí, že by mě nejraději zapíchli. Jdu s ředitelem dělat interview. Normálně se spolu bavíme o všem možném. Pan ředitel je černé pleti stejně jako jeho žáci a je poměrně při těle. Odhaduji tak mezi 200 - 250 kg. Velmi příjemný člověk s nonšalantním vystupováním, jak se na takové tělo sluší a patří. Pamatuju si ale jen jednu otázku a odpověď:

„A pane řediteli, mohl byste mi nějak říct, jakým způsobem projevují vaši žáci svou osobnost?“ ptám se a ředitel najednou vyskakuje rozčílen podoben vydrážděnému buldoku jako čertík ze své křesla a hlubokým hlasem na mě huláká:

„Moji žáci? Moji žáci projevují svou osobnost tím, že na záchodě tajně prdí do flašek od limonády, ty zašpuntují a pak je otevírají ve třídě při vyučování!!!“