Srnec šavlozubý
Capreolus machairodus

třída

savci - Mammalia

řád

sudokopytníci - Artiodactyl

čeleď

jelenovití - Cervidae

rod

srnec - Capreolus

druh

srnec šavlozubý - Capreolus machairodus (MeGabeus, 2006)

Vzhled

Tento sudokopytník má v létě krásnou rezavě hnědou srst. V zimě je šedohnědá. Samec má na hlavě asi 30 cm dlouhé parůžky, které v listopadu shazuje a hned mu narůstají nové. Od ostatních druhů rodu Capreolus se vzhledově liší zvláště v zimním období výrazně vyvinutými špičáky dlouhými 10-15 cm. Je jediným všežravcem řádu sudokopytníků.

Dosud jediná fotografie šavlozubé srny

Rozšíření

Stejně jako ostatní srnčí zvěři vyhovují i srnci šavlozubému volná prostranství, vzniklá po vykácení lesů. Zatím je předmětem vědeckého výzkumu, proč šavlozubý srnec žije pouze v okolí Vírské přehradní nádrže. Jeho areál výskytu se takřka přesně kryje s hranicemi Vírského hrabství, přičemž nejsou záznamy o jejich výskytu v jeho nejníže položené části, tzv. Podhrázním distriktu. Nesestupují tedy do nadmořských výšek nižších než 400 m n.m.

V historii zatím dosud nikdy nebyl jednoznačně dokázán jeho výskyt i v jiných lokalitách, jsou jen náznaky, že se několik jedinců tohoto nebo jemu podobného druhu vyskytovalo dříve i v okolí osady Kuklík u Nového Města na Moravě.

Způsob života a potrava

Potrava srnce šavlozubého se významně liší dle ročního období. V létě se živí podobným způsobem jako ostatní srnčí zvěř větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami, přičemž nepohrdne ani drobnými hlodavci a hmyzem. V tuto dobu pro dostatek snadno dosažitelné potravy není nebezpečím pro vyšší savce, které napadá pouze v případě ohrožení.

S příchodem zimy, kdy bylinná potrava zapadne sněhem, srnec šavlozubý zcela mění stravovací návyky a stává se výhradním masožravcem. S příchodem teplot blízkým nule se u něj aktivuje růst vyvinutých horních špičáků, jimiž zabíjí převážně velké savce, zejména člověka, před nímž zcela ztrácí v zimě plachost obvyklou u ostatních jemu příbuzných druhů. Úlovek následně nechává zmrznout a teprve poté jej konzumuje. Zmrzlá potrava mu dopomáhá k obrušování špičáků.

Jelikož bylo nalezeno jen velice málo uhynulých kusů srnce šavlozubého, což velmi omezuje možnosti vědeckého výzkumu tohoto druhu, je možné, že u tohoto druhu dochází i ke kanibalismu.

Druh potravy závislý na ročním období je důvodem, že přes léto žijí srnci samostatně, maximálně v párech, avšak v zimě se shlukují do stád čítajících 10-20, výjimečně až 30 kusů. V létě stačí jedinci pro obživu území o velikosti 50 ha, v zimě důsledku změny potravy potřebuje daleko větší území. Průměrné 15-hlavé stádo vedené nejsilnější samicí se v zimě pohybuje na území o rozloze přibližně 8000 ha.

Své území si stádo v zimě značkuje nestravitelnými zbytky kořisti označkovanými silným feromonem. Při střetu dvou stád srnců šavlozubých se z lesa ozývá extrémně hlasité vytí, které domorodí obyvatelé přirovnávají k vlčímu. Tento boj o území se ještě nikomu nepodařilo spatřit. Na místě boje zůstávají obvykle zbytky zabitých jedinců.

Rozmnožování

Rozmnožování srnců šavlozubých bylo zatím pozorováno prý pouze ve dvou případech, navíc se nejedná o sdělení přímých pozorovatelů, ale o ústně tradovaná svědectví.

Dle nich srnec v době říje (říjen-listopad) vyhledává díru po vývratu stromu nebo si ji vyhrabává pomocí špičáků. Dolík označuje feromonem z pachových žláz umístěných na přední straně špičáků. Feromon přiláká samici, na kterou po jejím sejítí do dolíku samec svrchu skočí a zakousne se jí špičáky do šíje. Dle tohoto svědectví by se tedy dalo usuzovat, že samice mají pod kůží na hřbetě zatím neznámý orgán, který ji při skousnutí po dobu páření paralyzuje.

Pokud se jedná o nezkušeného samce, dochází při neobratném pokusu k poranění páteře a zabití srny nebo naopak k pokousání či usmrcení samce. Toto by mohlo být pravděpodobně jedno z nejdůležitějších samoregulačních opatření proti přemnožení druhu, neboť v regionu nemá nepřátele.

Srna je březí celou zimu, ale do napadnutí prvního sněhu u ní probíhá takzvaná utajená březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. V dubnu-květnu pak vrhá jedno až tři srnčata, která se rodí s otevřenýma očima. Samice kojí mláďata 2-3 týdny. Po této době mláďata začínají přijímat rostlinnou potravu, přikrmována jsou ale až do podzimu, kdy mláďatům teprve začínají růst špičáky. Pohlavně dospívají ve dvou letech. Ve volné přírodě se dožívají průměrně 8 let.

Ochrana

Z plochy území, jaká potřebují stáda v zimním období, se odhaduje počet jedinců na několik desítek kusů, maximálně však 150-180 ks. Jedná se tedy o kriticky ohrožený druh. U srnce šavlozubého se nedá mluvit o nějakém ohraničeném období roku, kdy je druh ohrožen více než jindy.

Z nepřímých pozorování z posledních 50 let se odhaduje postupné mírné snižování stavů v důsledku stěhování místního obyvatelstva mimo hranice Vírského hrabství, čímž dochází k úbytku hlavní zimní potravy druhu. Dokrmování mršinami krav, prasat a koní se ukazuje jako neúčinné, neboť se nejedná o přirozenou potravu srnců.

Lovem druh ohrožen v dnešní době již není, neboť místní a také už i zahraniční lovci, kteří se několikrát též stali jeho obětí, z něj mají oprávněný strach.

český název

Srnec šavlozubý

latinský název

Capreolus machairodus

hlavní znaky

Sudokopytník s hnědou srstí a silně vyvinutými špičáky

způsob života

Individuální, v páru i ve stádech

rozšíření ČR

Vírské hrabství

rozšíření svět

Vírské hrabství (endemit)

potrava

V létě tráva, větvičky, zemědělské plodiny, hlodavci a hmyz, v zimě zmrzlé maso

doba březosti

Přibližně 7 měsíců

počet mláďat

1 - 3

ochrana

V návrhu (vysoký stupeň ochrany)