Masarykova Universita Brno
Filosofická fakulta - historický ústav

Ekologická etika v historické vědě,
její místo v dějinách lidstva
a aplikace na příkladu
vybraných okruhů
hospodářské činnosti
Gellhornů a Salmů na Blanensku.

Zpracoval: Jan Nejezchleb

Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil

Brno 1999

Prohlašuji, že jsem zpracoval bakalářskou práci samostatně a uvedl veškerou literaturu, která byla nápomocna při jejím vymýšlení a sestavování.

Obsah:

Filosofie historické vědy, její místo v kontextu věd a schopnost a míra reflexe současné ekologické situace

Vědomí jednoty všeho živého, jeho užitek pro práci historika

Stručná historie Gellhornů a Salmů na Blanensku

Civilisační vliv na přírodní prostředí Blanenska na vybraných příkladech hospodářského působení Gellhornů a Salmů

Některé možnosti prožívání přírody, jejich historický sled a souvislost s dnešní ekologickou situací

Závěr

Poznámkový aparát

Seznam použité literatury

Filosofie historické vědy, její místo v kontextu věd a schopnost a míra reflexe současné ekologické situace

Při výběru tématu pro bakalářskou práci mě mimo jiné velmi inspirovala jedna z vět z diplomové práce Jitky Vernerové (1). Ta věta zní: „O významu průmyslového podnikání Salmů nikdo nepochybuje a všeobecně jsou zásluhy této rodiny pro rozvoj těžkého průmyslu, to je železářství a strojírenství na Moravě, v první polovině 19. století, uznávány, na druhé se však komplexně zpracováním celého průmyslového podnikání, pokud vím, nikdo z historiků nezabýval.”

Chtěl bych ocenit, že se autorka se ve své práci snažila zpracovat téma komplexně, což jak sama uvádí, nikdo před ní zřejmě neučinil. Její styl vědecké práce byl popisného charakteru. Moje představa o pojetí vědecké práce je odlišná, z čehož také bude vycházet její podoba. Je mi bližší pojetí vědy, ve kterém se nevyskytují slova jako „nikdo nepochybuje”, „pravdou je, že…” apod. Fakt, že je mi bližší poněkud odlišné pojetí by nemělo být na závadu. Mezi vědci různých oborů totiž dochází k uznání komplementarity paradigmat, což vede k toleranci a ochotě poučit se u druhého. Pro dogmatismus není v tomto klimatu místo. (2)

Jednou z inspirací mi bylo zamyšlení bývalého profesora bostonské university Erazima Koháka o filosofii vědy, ve kterém shrnuje základní přístupy. Zmiňuje se o pojetí vědy nikoliv jako teoretické zdatnosti, nýbrž jako moudrosti, jako pochopení smyslu života a světa. (3) Podobně jako on, nechápu ani já historickou vědu jako vědu empirickou v nejpřísnějším positivistickém smyslu. Jednou z možných alternativ k positivistickému pojetí historie je pojetí historické vědy v interdisciplinárním kontextu. Jedná se tedy o  začlenění historie do širšího kontextu nejen společenských, ale i přírodních věd, což od vědce - historika vyžaduje širší odbornou základnu. Přístup to není nijak originální, podobným způsobem je mj. pojímáno i studium humanitní environmentalistiky na FSS MU Brno. Interdisciplinární pojetí vědy se začalo objevovat jako termín v 50. letech a později se v souvislosti s kybernetikou a systémovou vědou začalo lavinovitě šířit (4). Lze vyčlenit tři základní typy interdisciplinarity. Jsou to multidisciplinarita, interdisciplinarita v užším slova smyslu a transdisciplinarita. Považuji za užitečné se na tomto místě zmínit o jednom jevu, který se při aplikaci těchto pojetí vyskytuje. Někdy se z interdisciplinarity stává krycí název, jehož používají ti, kteří nejsou specialisty ani v jedné, ani v dalších disciplínách, což může být v některých případech trochu nebezpečné. Pro tuto práci to konkrétně znamená snažit se dospět k určitému poznání na základě zkoumání daného jevu z pohledu poznatků historické vědy s výrazným důrazem kladeným na ekologickou etiku. Jde nejen o to okolní svět popisovat a shromažďovat podklady pro další "telefonní seznam" (jak se říká mezi studenty), ale i přemýšlet a snažit se vidět společenské a přírodní jevy v širších příčinných souvislostech. Tedy nedělat vědu pro ni samotnou nebo pro to, že člověka baví, ale také, a hlavně, aby mohla být přínosem pro praktický život. Věda se totiž stává defenzivní strategií všude tam, kde se omezuje na nezaujatou registraci postupného chátrání přírody i světa mezilidských vztahů. Nehodnotící přístup, jenž omezuje vědu na kvalifikovaný popis postupující degradace životního prostředí, straní ve skutečnosti jednostranně silám smrti oproti potencím života. Posledním stádiem takto chápané vědecké nestrannosti se stává akademický spor mezi vědami přírodními a vědami společenskými vedený o to, která z disciplín dokáže vysvětlit zánik člověka a jeho civilisace exaktněji. (5) To svědčí o míře absence etických principů v takto pojímané vědě a o krizi vědy jako způsobu zvládání světa, jak to nazývá Jan Keller. Podle něj lze pěstování vědy v její úzkostlivě nehodnotící podobě považovat za zvlášť sofistikovanou formu útěku z reality. Pokud tuto formu útěku z reality zvolí dostatečný počet individuí, říkáme o vědě, že se slibně rozvíjí. (6) Tento názor reflektující aktuální krizi vědy by i pro historika mohl být výzvou k zamyšlení nad svými motivacemi a cíli.

Už na základní škole slyší každé malé dítě slova o historii jako učitelce života, což je bráno jako nezpochybnitelná premisa. Je však otázkou, do jaké míry jí je a jestli vůbec v popisné podobě může dosahovat takových výsledků jako některé další společenskovědní obory. Ty však mají s historií jeden společný jmenovatel. Tím je jejich ekologická netečnost. Pro ekonomy, sociology a politology (až na drobné výjimky) ekologická krize prostě neexistuje. (7) Alespoň ne v jejich pracech. A jak je na tom historik ? I pohled historika bývá zamlžen lpěním na posvátné individuální svobodě jednotlivce, jež se stala osou politických idejí posledních dvou století. Z ekologického hlediska je osudné, že úctyhodný princip tolerance ve vztahu ke svobodám druhých zahrnuje až dosud bohužel také tolerování jejich netolerantnosti vůči přírodě. Rozšiřující se svoboda lidí je tak vykupována konstantní nesvobodou ostatních forem života. (8)

Z vlastních zkušeností vím, že ani tento zdánlivě ucelenější, a uznávanými vědci praktikovaný styl vědy, není dostatečný pro uchopení reality dané doby a místa. Proto tato práce nemá ambice aspirovat na jakoukoli komplexnost. Při zpracovávání svých prací se přesto snažím, aby vedle záležitostí popisného charakteru nechyběl i komentář autora. Byť jen stručný. Na historické vědě je pro mne totiž nejzajímavější ne to, že se něco v minulosti stalo, ale proč se to stalo a jaký odkaz to pro člověka může být pro život v přítomnosti. Nejde mi tedy o nic víc než o  oživení z mého pohledu někdy až příliš automaticky používaného - historie je učitelkou života. Budu tedy rád, jestliže bude pro někoho tato práce zdrojem nových pohledů na staré věci. Nejde v ní tedy napsat co nejvíce faktů o daném tématu, abych pro "stromy neviděli les." Jestliže nám má být historie opravdu učitelkou, tedy prospívat životu, potom by nám mělo jít hlavně o kvalitu, ne o kvantitu. Pro ty však stejně nelze stanovit objektivně a dopředu stanovená měřítka. Důležitým momentem pro práci vědce, stejně tak jako každodenní život člověka, může být náboženský rozměr. Je užitečné jestliže jde o rozměr bez zbytečných dogmat, vnějších obřadů či slepě dodržovaných předpisů. Minulý režim v naší zemi uměle vytvářel a zdůrazňoval rozpor mezi vědou a náboženstvím. Z přísně vědeckého hlediska by například láska nemohla existovat, neboť její nesčíslné projevy se vymykají jakémukoliv pokusu ji změřit nebo polapit do sítě statistických údajů. Věda, která se hlásí k cestě objektivního poznávání by měla být objektivní a důsledná také při hodnocení svých vlastních možností. (9) Žádný z dnes existujících vědních oborů nedokáže uspokojivě definovat ani vysvětlit podstatu lidského vědomí. Ale právě kvalita vědomí je klíčovým momentem při poznávání čehokoli dalšího. Je zajímavé a pro mnohé i překvapující, že pojmy moderní fyziky často vykazují překvapující paralely s představami vyjádřenými v náboženských filosofiích Dálného Východu i názory některých filosofií starého Řecka. Například sám Aristoteles zastával názor, že otázky týkající se lidské duše a rozjímání o Boží dokonalosti je o mnoho cennější, než zkoumání materiálního světa. (10)

Odtud pramení můj interdisciplinární přístup a zároveň přiměřený nadhled nad jeho výsledky. Skutečná věda a skutečné náboženství, ať už jakékoliv, však nepředstavují antagonistické oblasti. (11) Popřením předcházející věty bychom popřeli celé životy mnohých skvělých vědců, např. Alberta Einsteina, stejně tak i jejich výsledky na vědeckém poli. Přesto se mnozí vědci snaží různými argumenty legitimovat svoji animozitu vůči náboženství a vůbec všem formám nevědeckého výkladu světa. Tato práce by neměla čtenáře zahltit výčtem šikovně nakombinovaných dat, událostí, postav nebo objevů, ale na určitém výseku z nich osvětlit danou dobu a místo z nového úhlu pohledu. Tímto úhlem se pro mne staly vazby mezi hospodářskou činností Gellhornů a Salmů v blanenském regionu a jejími ekologickými, sociálními a etickými souvislostmi. V práci také nechybí komentáře k některým souvislostem brané z globálnějšího pohledu. Proč volím tento relativně obsáhlý komentář k práci, která možná zapadne do šedi průměru a nikdo ji v budoucnu nebude číst? A tedy, že stromy na papír, na němž je napsána, byly pokáceny zbytečně? To je nasnadě. Jelikož každého člověka, jakožto i celý vesmír, chápu jako celek, potom tedy i jakoukoli práci nechci oddělovat od názorů jejího autora, jestliže je chce do práce zařadit. Této možnosti proto využívám.

Vědomí jednoty všeho živého, jeho užitek pro práci historika

Téma jsem si vybral z toho důvodu, že blanenský region je oblastí úzce spjatou s mým dosavadním životem. Nejedná se zde však o projev lokálního patriotismu, ale o postoj člověka, jemuž záleží na dobrém rozvoji regionu jakéhokoliv, čili v konečném důsledku udržitelnosti v globálním měřítku.

Stává se zcela zřejmým, že nakonec nemůžeme udělat nic druhým lidem a přírodě, aniž bychom to zároveň nedělali sami sobě. Jakýkoliv pokus rozdělit jednotu existence filosoficky, ideologicky, sociopoliticky a duchovně na nezávislé jednotky s konfliktními zájmy - na jedince, rodiny, náboženské a sociální skupiny, politické strany, obchodní spojence. a národy - jestliže je chápán zcela vážně jako konečná realita, se jeví povrchním, krátkozrakým a v konečné analýze sebeporážejícím. (12)

Realizace udržitelnosti přímo souvisí s hospodářskou činností člověka v posledních staletích. Ta od dob počátků průmyslové revoluce, paradoxně ve jménu pokroku, způsobila situaci, která je dnes asi nejčastěji nazývána globální krizí. V první polovině 19. století probíhá tzv. první průmyslová revoluce i v českých zemích. Blanensko vzhledem k příznivým přírodním podmínkám, to je dostatečnému množství železných rud, lesů i dostatku vodní energie, navázalo na svou dlouhodobou tradici ve zpracování železa a postupně se dostávalo na čelné místo nejen v rámci Moravy, ale celé habsburské monarchie. (13)

V průběhu této revoluce dosáhlo lidstvo neuvěřitelných úspěchů. Je schopno vysílat vesmírné lodi k Měsíci a planetám, přenášet zvuk a barevný obraz kolem celé zeměkoule a do vesmírného prostoru. Zároveň však není lidstvo schopno držet na uzdě některé primitivní emoce a primitivní emoce a pudové impulsy - své dědictví z doby kamenné. Výsledkem je, že je obklopeno technologií blížící se sci-fi a přitom žije na hranici nukleární a ekologické katastrofy. (14) Je tedy zřejmé, a potvrzují to jak nejnovější výzkumy zabývající se lidským vědomím, tak i učení rozličných duchovních systémů, že cesta k uchopení podstaty hmotného světa kolem nevede přes zkoumání vnějšího světa, byť sebepodrobněji, ale skrze poznání, jenž je skryto v lidském nitru.

Moderní věda rozvinula technologie, které by mohly pomoci vyřešit většinu problémů světa. Problémy, které stojí v cestě, nejsou ani technického, ani ekonomického rázu: jsou to síly vlastní lidské osobnosti. Jejich vinou se plýtvá nepředstavitelnými zdroji v šílenství závodů ve zbrojení, v mocenském zápolení a ve snaze o "neomezený růst". (15)

Globální krize lidského vědomí se stále markantněji projevuje v mnoha aspektech. Zároveň se však zcela přirozeně, jako zákon akce a reakce, objevuje stále více aktivit, které se snaží hledat možné positivní alternativy k těm vzorcům našeho chování, které ji způsobují.

Jedná se pravděpodobně o první práci o Gellhornech a Salmech pojatou tímto způsobem, proto je možné, že se objeví různorodé reakce na ni. Cílem práce není něco vyřešit. Spíše by mohla vést k zamyšlení a případnému obohacení dané tématiky.

Při vymýšlení práce mi byla nápomocna literatura rázu historického, ale i sociologického, filosofického, environmentálního. Významnou pomoc mi poskytovala i literatura duchovního charakteru. Podkladem při práci mi by byla historická fakta, která jsem se snažil vidět i brýlemi jiných vědních oborů, zejména již zmíněné ekologické etiky…

Opravdu jen stručně shrnuji historii rodu Gellhornů a Salmů na Blanensku. Témata, jež se mi jevily jako zajímavé z hlediska zaměření práce, jsou lesní hospodářství, chemický průmysl a výstavba železnice. Chci se přidat k poslední vědě úvodu diplomové práce Jitky Vernerové (16), kde shrnuje, že pokud se jí podaří alespoň částečně objektivně zhodnotit činnost podnikatelské rodiny Salm‑Reifferscheidtů (v mém případě i Gellhornů), bude dosaženo účelu práce. Tomu by mělo napomoci také vzájemné prolínaní kapitol, takže jejich názvy je třeba brát orientačně.

Stručná historie Gellhornů a Salmů na Blanensku

V roce 1694 zakoupil blanenský statek od dosavadních majitelů bratří Lvů z Rožmitálu za 55 000 zlatých Arnošt Leopold hrabě z Gellhornu, svobodný pán z Petřvaldu a tím dochází ke zlomu v dalším vývoji Blanenska. Gellhornové patřili v 2. polovině 19. století k nejbohatším rodům ve Slezsku a na některých jejich statcích existovaly železárny. (17) Za Gellhornů byly zřízeny i železárny v Blansku.

Za jakých okolností a kdy vlastně ke zřízení blanenských železáren nevíme. Urbář blanenského statku z roku 1696 o železárnách nemluví, zpráva z roku 1740 hovoří o železárnách více než 40 let starých. (18) Protože příloha urbáře vypočítavající nově zřízené objekty po roce 1696 udává, že byla postavena tavící huť se železným hamrem, soudí se, že se stavbou bylo započato kolem roku 1697 a následujícího roku, to je 1698 byly hamry dány do provozu. (19) Arnošt Leopold Gellhorn se živě zajímal o hospodářství, snad pod vlivem sousedních Roggendorfů, vlastnících rájecké panství, a snažil se maximálně zvýšit výnos svého panství. Jeho nástupce Arnošt Julius Gellhorn však rozhodně nešel ve stopách svého předčasně zemřelého otce. Hospodářství jej nezajímalo a rozsah jeho dluhů hrozivě stoupal. Blanenské panství bylo tak zadlužené, že si věřitelé vynutili nucenou správu panství s povinností splácet své dluhy částkou 10 000 zlatých ročně. Gellhorn však své dluhy neplatil, proto byl lenní statek Blansko pronajat s platností od 1. července 1751 do konce června 1756 brněnskému měšťanovi Šebestiánu Kollochovi. Po smrti Arnošta Julia Gellhorna v listopadu 1756, převzal podnik do své režie bez ohledu na otcovy závazky vůči nájemci syn Karel Josef Gellhorn, plukovník císařské armády. Protože nový majitel byl v Blansku spíše hostem a hospodářství vedla jeho žena tísněná stále více věřiteli, nezůstali Gellhornové majiteli blanenského panství dlouho a prodali jej v roce 1766 za poměrně nízkou cenu 100 694 zlatých Antonínu Karlu Josefovi starohraběti ze Salmu. (20) V rukou Salmů zůstalo Blansko 130 roků.

Salmové jsou staroněmecká rodina. Dělili se na dvě rodové větve. Dolnosalmskou a Hornosalmskou, která pocházela z Dolního Alsaska. Dolnosalmská, zřejmě starší linie, vymřela a Hornosalmská se stala pokračovatelem rodových tradic. Na Moravu přišli Salmové koncem 16. století. Do blanenské oblasti přicházejí v polovině 18. století. V té době se žení Antonín Karel Josef ze Salmu s Raffaelou, dcerou Karla Ludvíka z Roggendorfu, majitele rájeckého panství. Antonín Karel Josef Salm pocházel z tzv. Salm‑Reifferscheidtské větve. Rodina Salm‑Reifferscheidtů se tradičně dělila na starší a mladší větev, odtud pozdější titul užívaný blanenskou větví salmovského rodu. 23. 3. 1763 bylo rájecké panství prodáno švagru Roggendorfů - Antonínu za 360 000 zlatých. (21) Pro Rájec znamená příchod Salmů důležitý mezník v jeho vývoji. Rájecký statek se stal alodiálním panstvím, k němuž v průběhu let přibyly i další statky, což významně ovlivnilo celou jeho prosperitu. Antonín Salm získal s Rájcí také Jedovnice, usiloval o zakoupení lenního biskupského statku Blansko, což jak již bylo řečeno, se mu v roce 1766 povedlo. Od roku 1766 byly na jeho panství uvedeny do provozu dvě vysoké pece a tři hamry, čímž se stal jedním z největších železářských podnikatelů na Moravě vůbec. (22) Veškeré vedení statků od něj převzal koncem roku 1806 jeho syn Hugo František. Skutečným majitelem se stal roku 1811, kdy si jeho otec vymínil užívání všeho majetku až do své smrti s pravidelným ročním důchodem. (23)

Hugo František je jednou ze zajímavých osobností moravských dějin 19. století a jeho rozmanitá činnost zasáhla téměř všechna odvětví kulturního i hospodářského života nejen Rájce, ale celé Moravy a v mnoha ohledech i celé monarchie. Měl za kmotru Marii Terezii. Došel k bohatým znalostem z oboru medicíny, historie, filosofie a filologie. Podle některých pramenů uměl sedm jazyků. (24) Mezi jeho známé a přátele patřili např.:Josef Dobrovský, stálý host rájeckého zámku, Kristián Karel André, Fichte, Schwoy a další. Věnoval se správě svého panství, ale účastnil se také vojenských výprav. (25) Za jeho časů působil v Rájci významný odborník v oblasti chemie a metalurgie a později i přítel knížete - Karel Ludvík z Reichenbachu. (26) Zásluhy starohraběte byly už za jeho života uznávány a dokonce byla na jeho počest vydána i zvláštní medaile. Zemřel roku 1836 ve Vídni a byl pohřben na rodinném hřbitově ve Sloupě. Jeho nástupcem se podle zásady primogenitury stal jeho prvorozený syn Hugo Karel Eduard. Ačkoli se mu v mládí dostalo značného vzdělání, nedosáhl ani zdaleka odborných vědomostí svého otce, takže byl zpočátku závislý na Karlu Reichenbachovi. (27) Po jeho odchodu v roce 1840 převzal vedení do svých rukou. Za jeho správy byla na panství zrušena robota, dokonce s předstihem před ostatními částmi monarchie. (28) Důležitou se jeví i výstavba železniční tratě Brno - Česká Třebová, která vedla přes jeho panství. Dochází k rozvoji železářství, později musel čelit hospodářské krizi. Zemřel roku 1885. Po něm nastoupil Hugo Karel František, který byl držitelem panství do roku 1890. Dalším pokračovatelem rodu byl jeho syn Hugo (1890 - 1903). Poslední hrabě Hugo Mikuláš Salm‑Reifferscheidt byl jedním z mála šlechticů, kteří vyjádřili v roce 1939 nesouhlas s okupací Československa, za což mu byl na zámek dosazen německý správce. Ihned po skončení války požádali Salmové o navrácení československého občanství. Po roce 1948 byli pro svůj původ silně perzekuováni, část rodiny emigrovala do Rakouska. Po skončení totalitního režimu přiznalo Ministerstvo vnitra ČSFR v roce 1992 osmi šlechtickým rodům, mezi nimiž byli i Salmové, československé občanství. (29) Těmto rodům, počínaje Schwarzenberky a konče boskovickými Mensdorfy, se majetek postupně v rámci restitučních nároků vrací. O osudu salmovských restitucí zatím není rozhodnuto. Vydání majetku Salmů brzdily nejasnosti kolem občanství Hugo Mikuláše Salma, který se během svého života třikrát přihlásil k německé národnosti a československé občanství v roce 1945 nezískal, protože zemřel dříve, než byla jeho žádost vyřízena. Dnes již bylo vydáno Okresním pozemkovým úřadem rozhodnutí o vydání blanenského zámku a lesů u Veselice. To vše na základě rozhodnutí soudu v Praze o uznání nepřetržitého československého občanství. Proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu se však odvolala ředitelka blanenského muzea, které sídlí v blanenském zámku. Kromě něho požadují Salmové i vydání osmi tisíc hektarů lesů a zemědělské půdy, zámku v Rájci - Jestřebí, některých jeskyní v Moravském krasu, několika hájenek a hotelu Skalní mlýn. (30)

Civilizační vliv na přírodní prostředí Blanenska na vybraných příkladech hospodářského působení rodů Gellhornů a Salmů.

Zařazení této kapitoly, ve které budou na jednotlivých příkladech hospodaření výše uvedených rodů ukázány souvislosti tohoto hospodaření se stavem přírody a lidského postoje k ní, by mělo posloužit jako vodítko pro snadnější uvědomění si důsledků průmyslové revoluce z jednoho konkrétního úhlu pohledu. Není důvod tohle hospodaření kritizovat, jelikož přineslo zároveň mnoho positivního do života lidí blanenského regionu.

Kapitola pojednává o lesním hospodářstvím, chemickém průmyslu a železářství.

Doba, kdy byli Salmové majiteli panství Rájec - Blansko je autory považována za dobu největšího rozkvětu blanenských podniků. Zde je zřejmé, že hodnocení se týká spíše hospodářského stavu podniků a sociální hlediska s důsledky hospodaření na přírodní sféru jsou většinou opomenuty. Opomenutí je pochopitelné, protože hodnocení prováděli lidé, kteří neměli přístup k informacím, jež jsou známy dnes a přinášejí do této problematiky poznání nových souvislostí. Je jasné, že člověk žijící v té době nedomýšlel a ani nemohl domýšlet důsledky, které s sebou přinášel tento vývoj. Samozřejmě byl tak zaměstnán obživou sebe sama nebo své rodiny, že mu na uvažování nezbýval čas ani síly. Snad měl na jeho působení vliv i nedostatek potřebných informací. Zde existuje jistá paralela s člověkem žijícím v hmotně vyspělé euroamerické globální civilizaci konce 20. století. Mezi nimi však vystupuje do popředí několik zjevných rozdílů. Pro člověka žijícího před, řekněme, stopadesáti lety byl rozvoj průmyslu, z jeho pohledu, otázkou naděje na zlepšení životní úrovně, která spočívala zejména ve hmotném zabezpečení. Pohled většinové části společnosti se od té doby nijak výrazněji nezměnil, naopak dochází ke stále větší akceleraci lidských tužeb zaměřených do hmotné oblasti.

Heslem dne je dnes prosperita. Ekonomové a politici bez ohledu na stranickou příslušnost slibují svým voličům více štěstí, více blahobytu, více prosperity. Nikdo se příliš neobtěžuje objasnit, co vlastně ona magická prosperita znamená, jaký je účet, který za ni bude třeba zaplatit a jaké jsou vůbec šance lidí přežít důsledky slibovaného blahobytu. (31)

A zde je možno zmínit další rozdíl mezi lidmi 19. a 20. století. Zatímco před člověkem prvním stálo z pohledu naší doby, co se týká poznatků o dopadech ekonomického rozvoje, který nebere, nebo jen v malé míře, v úvahu základní přírodní zákony, informační vakuum, dnešní člověk je na zcela opačném informačním pólu. Je tedy paradoxem, že dnešní člověk už má dostatek informací, pokud se umí a zejména jestli se chce v jejich záplavě pohybovat, ale přesto se tváří, že se vlastně nic neděje. Celá věc spočívá v tom, jak s informacemi člověk naloží. Pro člověka druhého, tedy i historika dneška je to výzvou. Výzvou k přehodnocení pohledu na naši centralizovanou civilizaci, která v řadovém občanu vyvolává víru, že záchranu planety musí mít přece někdo na starosti, když mnohem malichernější věci vždy někdo ve svém referátě má. (32) Centralizovaná společnost tak dlouho sugerovala svým poddaným a později poddaným občanům, že právě ona je kompetentní vyřešit vše za ně samotné, že její oběti na ni spoléhají i v situaci, vůči které je tato moc nejen bezbranná, ale dokonce ji svým marnotratným fungováním jen ještě stále zhoršuje. (33) Osobně nemám rád ultimáta, avšak jsem si stále více a více vědom faktu, že buďto se naučím v informacích ozřejmujících "paradoxy naší společnosti" pohybovat a skládat je do mozaiky nebo se můj pohled nebude nijak zásadněji lišit od pohledu vědce, jehož snahou bylo převážně popisovat.

Lesní hospodaření

V oblasti, jíž se v této práci zabývám, byly velmi příhodné přírodní poměry (naleziště rud, dostatek dřeva v rozsáhlých lesích)pro rozvoj železářství. Tento rozvoj významně ovlivňoval lesní hospodaření. Nejdříve se objevila potřeba dřevěného uhlí, které se vyrábělo v milířích, stojících podél Punkvy a později přímo v lesích podél potůčků. Spotřeba neúměrného množství bukového a později i jedlového dřeva vedla k tomu, že výroba železa musela být na čas i zastavena. (34) Zuhelňování dříví v milířích bylo nehospodárné. Od roku 1822 se výhradně používalo zuhelňování dříví v pecích na velkostatku Rájec - Blansko až do 40. let 19. století. Veškerá destilace a chemické zpracování dřeva zde zanikly v roce 1857. (35) Dřevěné uhlí se zde vyrábělo nadále jen v malých množstvích.

Ještě před příchodem Salmů byl lesní statek ve velmi neutěšeném stavu. Revize přiznávací komise zemského gubernia z roku 1760 jmenuje blanenské lesy jako odstrašující příklad nejhoršího lesního hospodářství. Byly zruinovány nadměrnou těžbou pro železárny a nezodpovědnou správou. Lesy bývaly smíšené a ty šetrněji obhospodařované měly 120 letý turnus kácení. (36) Po přičlenění k velkostatku Rájec byly spravovány odborným lesním personálem a těžilo se v nich hospodárněji. (37)

Hugo František Salm - Reifferscheidt byl vzdělán v oboru lesního hospodářství. Právě za něj začal velký rozvoj v železářství, bylo potřeba více uhlí a zvýšenou těžbou byly pustošeny knížecí lesy. Proto hledal starohrabě Hugo František progresívnější způsob výroby dřevěného uhlí. (38) Řečeno dnešními slovy, hledal ekonomičtější a ekologičtější řešení.

Lesy panství spravoval centrální lesní úřad (Forstamt), který vedli nejprve lesmistři, samostatní pro statek Rájec a statek Blansko, jimž byli podřízení polesní a těm pak dostatečný počet hájenského a lesnického personálu. Na rájeckém panství byla roku 1810 zpracována hospodářská osnova plánující potřebu dřeva pro železárny. V některých lesích se vůbec netěžilo, neboť zde byly zjištěny po předchozím špatném hospodaření rozsáhlé holoseče a špatné nebo žádné zalesnění. Skladba dřevin byla pravděpodobně stejná jako v 18. století. Zastoupeny byly dřeviny: jedle 40%, dub 25%, buk 17%, habr 5%, osika 5%, bříza 3%, borovice 2%, lípa 2%, javor 1% a v malém množství také olše a smrk. (39)

Roku 1827 byly oba statky sloučeny a do funkce lesmistra nastoupil Jindřich Müller. Ten roku 1830 podává zprávu o myslivosti, v níž si stěžuje na vysoký počet pytláků. Stav vysoké zvěře odhaduje na 15 až 20 kusů, srnčí 250 až 300 kusů, několik set zajíců, něco málo jeřábků, koroptví a bažantů. Ubývá křepelek a sluk, ojediněle se vyskytoval tetřívek. (40)

Od roku 1857 již byly ve všech revírech rájeckého velkostatku lesní školky, které poskytovaly výdělek i sezónním dělníkům, kteří byli najímáni jako sazeči lesních kultur. Doklady o myslivosti z konce 19. století svědčí o změnách ve stavu a složení lesní zvěře. Z rájeckých lesů vymizeli jeleni, kterých bylo ještě roku 1830 kolem 20 kusů. (41)

V 80. letech na Moravě začala investovat vídeňská firma David Drucker, která roku 1881 zřídila v Rájci velkou parní pilu. Později odkoupila i další pozemky a zbudovala tzv. hůlkárnu, kde se vyráběly soustružené dřevěné výrobky. Firma vedle řezání dřeva vyráběla bedny na cukr a dýhy na sudy. Provoz závodu byl stále rozšiřován. Od roku 1885 zde pracovala parní pila o 20 koňských silách, dvě plné rámové pily a čtyři cirkulárky. Práce na pile byla velmi těžká a tam, kde nestačil člověk, pomohl kůň. Denně přivážela řada formanů z lesa kulatinu. Podnik však nemohl konkurovat rájeckému salmovskému velkostatku, z něhož 11471 ha připadalo na lesy. (42)

Ve druhé polovině 19. století došlo ke značným změnám v hospodaření v rájeckých a blanenských lesích. Zvýšená těžba dřeva, především pro potřeby blanenských železáren v letech 1830 až 1855, která předstihla plánované množství o více než 30%, měla vliv na snížení počtu stromů a ovlivnila navíc i složení a skladbu lesa. Z lesů začaly mizet jedle a buky, které byly nahrazovány převážně smrky a zčásti i borovicemi. Obnova lesů, kterou prováděla lesní správa salmovského velkostatku v letech 1850 až 1860, zavedla v podstatě monokulturu smrku. Nový zalesňovací plán, vypracovaný krátce na to, v roce 1864, sice s výsadbou jedlí a buků počítal, ale nebyl realizován, neboť smrky rostly daleko rychleji, což krátkodobým plánům velkostatku vyhovovalo.

Byly tak vytvořeny kulturní lesy, které jsou většinou jednodruhové a rostou na nevhodných stanovištích. Nejsou schopny dlouhodobě samostatně přežívat. Také všechny novodobé kalamity jsou způsobené přeměnou lesa přirozeného na les kulturní. V něm dochází k intenzívní degradaci půdy kyselým opadem, půdní erozi, ohrožení škůdci, větrným kalamitám a značnému snížení regeneračních schopností lesa. Původní lesy byly jediným podstatným akumulátorem vody v krajině. Následkem jejich nahrazení lesy kulturními začala být voda při srážkách velmi rychle odplavována a toto snížení akumulační schopnosti krajiny má úzkou vazbu na hromadění vody v údolích, tedy hustěji zalidněných oblastech. (43) Zvyšuje se tak tendence k vytváření povodňových situací a vysušuje se půda. Protože se povodně a záplavy stávají v současnosti stále častějším fenoménem zastavme se nyní u jejich historie a souvislostí.

Příčinou záplav je odlesnění, zejména odlesnění v horských oblastech. Před tisíci roky bylo území naší republiky pokryto z 90% přirozenými porosty, dnes zaujímají lesy něco přes 30% plochy. Dnešní les se však svým složením podstatně liší od toho před tisíci roky, je to většinou stejnověká téměř čistá monokultura jedné dřeviny, která mnohem hůře zadržuje vodu. Až zhruba od 12. století v souvislosti s kolonizací vnitrozemí a pohraničních oblastí se říční niva zaplavovala a zanášela naplavenou hlínou. Archeologické nálezy sídel z doby římské i slovanské svědčí o tom, že před touto kolonizací byla niva řek Moravy i Dyje bezpečná. (44) Člověk zkracoval a prohluboval dolní toky řek(k napřímení toku Svitavy v Blansku došlo na salmovském panství v souvislosti s výstavbou železnice v polovině 19. století, aby získal úrodná pole, zabránil záplavám a ochránil plodiny před zatopením. Velké toky byly u nás napřimovány hlavně na přelomu 19. a 20. století. Za důsledek takto zrychleného odtoku vody z našeho území, závislého na dešťových srážkách, byl považován i katastrofický rozsah letního sucha v roce 1947. (45)

V 80. letech 19. Století byl zaveden nový systém těžby dřeva vytvářením tzv. holosečí. Ty také výrazně přispívají k rychlejšímu odtoku vody, erozi a ke vzniku záplav. Na nich byl pak vysazován opět převážně smrk a částečně i modřín. (46) Jedná se o zavedení zcela nepříznivého opatření, kterým člověk narušil přirozenou existenci lesů salmovského panství. Celkově bylo v letech 1848 - 1902 vysazeno nově asi 19% lesních kultur, z nich asi 90% smrků, zbytek především modříny. Zajímavě pak vypadá srovnání druhové skladby tehdejších lesů s lesy, které obklopují údolí Svitavy v okolí Rájce a Blanska dnes. (47) To je však jen ilustrativní, jelikož údaje z obou období se týkají území, která nejsou zcela shodná.

Tabulka č.1 - Porovnání procentuálního zastoupení jednotlivých druhů stromů v lesích velkostatku Rájec - Blansko.

stav před zásahy

dnešní stav

Jedle bělokorá

40%

2%

Dub zimní a letní

25%

9%

Buk lesní

17%

25%

Habr obecný

5%

11%

Osika

5%

pod 1%

Bříze bradavičnatá

3%

1%

Borovice lesní

2%

7%

Lípa

2%

pod 1%

Javor klen a mléč

1%

1%

Olše lepkavá

pod 1%

1%

Smrk obecný

pod 1%

35%

Modřín opadavý

nezatoupen

6%

Douglaska tisolistá

nezastoupena

pod 1%

Jasan ztepilý

nezastoupen

1%

Salmovské hospodaření v lesích tedy, přes proklamovanou odbornost a nutnost zásahů, přineslo zjevně nástup období, ve kterém byl les postaven na úroveň továrny na dřevo. Dnešní práce (zejména ty neovlivněné těžařskou lobby)zvažující výše zmíněné zásahy do lesních ekosystémů, dávají za pravdu tvrzení, že jediným životaschopným lesem je les přirozený. Člověk nesmí zásadně měnit jeho podstatu a fungování, jestliže se chce vyhnout situacím (nebo jejich následky mírnit), které má tendenci svádět na působení přírodních živlů. Skutečnost je taková, že příroda často reaguje živelně právě na podobné lidské zásahy. Je však také třeba mít na zřeteli, že to, co začali Salmové dělat s lesy, bylo všeobecným trendem. Hlavním zdůvodněním pro dané zásahy byl rozvoj železářství. Ten s  sebou nesl vytváření nových pracovních míst, což by naopak mohlo být považováno za kladnou stránku. Úmyslně říkám mohlo být, protože se objevují názory, že koncentrace pracovních sil do velkých podniků vedlo k vytržení člověka z prostředí, které, jak se ukazuje, je pro něj přirozenější.

Chemický průmysl

Chemické, ale i železářské podniky řídil od roku 1821 Karel Reichenbach. Do Blanska přišel jako turista a později byl hrabětem vyzván, aby se usadil. Chemický průmysl se za jeho působení obzvlášť rozmohl.

Byly prováděny mnohé pokusy. V první řadě to byly pokusy umělého zuhelnatění dřeva a zkoušky s destilací, jejichž účelem bylo lepší využití všech destilací vzniklých vedlejších produktů. První pokusy se nezdařily, později se však jimi podařilo vyrobit dvakrát více dřevěného uhlí než při klasickém postupu, tedy pálením v milíři. (48) Výsledky Reichenbachových pokusů se byly později využity k výrobě tzv. červené soli, různých kyselin a eterů. Roku 1825 zde chemický odborník Madr objevil kreosot. V Blansku byla tehdy vyráběna i krevní sůl z masa a krve koní, kteří prý byli barbarským způsobem usmrcováni (svrhováni ze skály). Tato výroba byla prováděna ještě v letech 1830 a ještě o sto let později se vypravovalo o nepříjemném zápachu, který vycházel z této dílny a zaplňoval celé okolí. (49)

Kůň patřil odedávna k privilegovaným druhům zvířat. V parametrech 17. století nakládala šlechta se svými koňmi s ohledem odpovídajícím nákladnému majetku. Také však lidé v historii neváhali koně uštvat a bezohledně se jich zbavovali jako opotřebovaných nástrojů. (50) I dnes dochází k nej (h)různějším krutostem v pokusnictví a v živočišné výrobě. Velmi nebezpečné je, že jsme si zvykli považovat potřeby vědy nebo výroby za automatické ospravedlnění každého postupu, jako bychom mimolidským živočichům nebyli dlužní žádný ohled. Lidé se zhrozili, když se po 2. světové válce dočetli o lékařských pokusech na dětech v koncentračních táborech. Málokdo si všiml, že jediný rozdíl mezi výzkumy dr. Mengeleho a pokusy, které přijímáme bez povšimnutí, bylo, že dr.Mengele vedl čáru mezi zakázanými a povolenými pokusnými živočichy mezi „árijci” a „neárijci”, kdežto my ji vedeme mezi lidmi a šimpanzi. (51) Chemické závody Salmů dosahovaly tehdy značných zisků a prudce se rozvíjely. Hlavně smrtí starohraběte Salma, odchodem Reichenbacha a vlivem okolností však později rychle upadaly a jedna výroba po druhé zanikala.

Hodnocení chemického průmyslu provozovaného Salmy z hlediska zásahů do životního prostředí nelze s odstupem doby provést bez alespoň částečného zkreslení. Přesto se zdá, že se přístup Salmů k chemii nesl v duchu nadšení pro nové objevy. Salmové se na tomto poli nijak neodlišovali od většiny svých současníků v několika následujících ohledech. Pokusy a výroba byly všeobecně motivovány zejména mírou hospodářského zisku, přičemž bylo používáno z dnešního hlediska drastických metod (např. zmíněné usmrcování koní ). Na tomto místě považuji za vhodné se zmínit o tendencích některých významných myslitelů přiznat zvířatům právo na život. Podle nich má každý živý tvor hodnotu sám o sobě a ne takovou, jakou má ze subjektivního pohledu člověka, z čehož usuzují, že člověk nemá právo brát jakýkoli život. V některých oblastech světa, zejména s vlivem buddhismu a hinduismu, je tohle zcela samozřejmé. I v křesťanském kulturním okruhu se stále častěji začíná hovořit o tom, že přikázání nezabiješ se nemusí nutně vztahovat jen na lidského bližního. I zákonné normy týkající se zacházení se zvířaty se postupně humanizují. Jednou z rozšiřujících se humanizačních tendencí je i vegetariánství, které již nelze považovat za pouhou módu. Světová zdravotnická organizace (WHO) uznala vegetariánství za jeden z plnohodnotných způsobů stravování. Poslední vědecké studie ukazují na přímou souvislost mezi (nadměrným) jedením masa a výskytem civilizačních chorob. Samotná chemická výroba v přírodě samostatně se nevyskytujících látek s sebou mnohdy nese netušená rizika, proto dnes mnozí vyzívají k opatrnosti v tomto oboru lidské činnosti. (52) Na druhé straně je dobré vidět přínos mnohých z těchto látek pro člověka. Je pravděpodobné, že Salmové si rizika spojená s chemickým průmyslem neuvědomovali, proto není třeba jejich "neopatrné" působení nějak odsuzovat.

Výstavba železnice

Do života Blanenska významně zasáhlo budování železniční tratě Brno - Česká Třebová, navazující na hlavní tah Praha - Olomouc. Návrh na její výstavbu podal již dne 20. 5. 1843 tehdejší prezident dvorní komory svobodný pán Kübeck a císař Ferdinand jej 21. 6. 1843 schválil. Se stavbou prvního úseku Brno - Blansko bylo započato za slavnostních obřadů v listopadu 1843, kdy byl do země nedaleko Obřan zaražen první rýč.Již předtím bylo upuštěno od záměru, aby stát stavěl dráhu sám. Stavba byla zadána stavebnímu podnikateli - Italovi, jménem Felixovi Tallachiniovi. (53) Jeho firma, která stavbu prováděla, používala tehdy nejmodernějšího způsobu při budování deseti tunelů. To se setkalo nejen s velkým zájmem obyvatelstva z celého okolí, ale také císařského dvora. Arcivévoda Karel si dokonce nově vybudované tunely přijel osobně prohlédnout. Další dvě etapy výstavby proběhly v letech 1845 - 1848 a prováděla je zkušená moravská podnikatelská rodina bří. Kleinů. Stavba úseku Blansko - Březová poskytla možnosti výdělků obyvatelům Blanska, Rájce i sousedního Jestřebí, neboť procházela katastry obou obcí. Mnozí pracovali jako dělníci přímo na stavbě trati, další dováželi pro potřeby železnice kámen z okolních lomů. Železniční zastávka Rájec byla tehdy jedinou mezi Blanskem a Skalicí. Stála však i s nákladním nádražím na katastru obce Jestřebí. Náklady na stavbu celé trati činily 8 991 504 zlatých, z toho na úsek Blansko - Březová připadalo 693 399 zlatých. Stavba si bohužel při své náročnosti vyžádala četné oběti z řad pracujících dělníků, kteří byli roztrháni minami, rozdrceni skalami, udušeni sesutou půdou apod. Slavnostní zahájení provozu na železnici připadlo na Nový rok 1849. Příjezd prvního vlaku do Blanska i Rájce byl očekáván s velkým zájmem, ale i s nedůvěrou, neboť pro většinu obyvatel to bylo první setkání s moderním světem vůbec. Kronikář Rady v Rájci hodnotil tento den slovy:„Když 1. ledna 1849 vyjel po slavnostních obřadech první vlak z Brna ku Praze, byl všude s jásotem uvítán. Lid se hrnul z celého okolí, aby se podíval na jedinečné, vzácné divadlo. Nechybělo však ale ani takových občanů, kteří padali před přijíždějícím vlakem na kolena a křižovali se před ohnivým Luciperem.” To dokazuje, že z počátku byla mezi venkovským lidem k dráze veliká nedůvěra, proto ji nerad vyhledával a využíval. Vybudování železnice skýtalo pro panství Salmů nejen spojení se světem, ale například také větší sblížení obcí Rájce a Jestřebí.

Celá železnice se tedy vynikajícím způsobem uplatnila v hospodářském životě. Významný rozvoj kolejových drah, jejichž zařízení a provoz podmiňují mimořádnou spotřebu materiálu, zvláště železa, podnítil výrazný rozmach všeho hornického a hutnického podnikání, o němž se v této práci nezmiňuji, neboť je již dostatečně zpracováno a popsáno v pracích jiných. Železnice otvíraly průmyslu mnohonásobné rozšíření cesty odbytu. Všude se usilovalo o zvýšení produkce. Rychlý pokrok techniky, mnohostranné použití železa při stavbách, k čemuž se výborně hodilo, a pro velké množství užitkového a luxusního zboží, dále pak požadavky kladené na litinu, získaly celému průmyslovému odvětví vynikající postavení, jak to hodnotí Jindřich Wankel. (54)

Z hlediska dopadů výstavby železniční tratě a jejího provozu na životní prostředí a život lidí je zajímavé postupovat od minulosti k současnosti. Při výstavbě trati samozřejmě došlo k zásahům do ekosystémů (napřímení toku Svitavy, těžba stavebních materiálů, zábor půdy atd.) a ke ztrátám na lidských životech. Na to navázal z dnešního pohledu vůči přírodě nepříznivý provoz dráhy (emise ze spalování uhlí, přesuny velkých objemů materiálů na značné vzdálenosti). Mezi nejnovějšími reakcemi na tyto velké přesuny vyniká teorie bioregionalismu (55), která předkládá myšlenku o využívání pokud možno co nejvíce lokálních zdrojů. Zpočátku tedy docházelo k spíše negativním zásahům. Později došlo k přechodu na naftový provoz a dnes je dráha elektrifikována. Co je však zajímavé, je změna postoje dnešních ekologických odborníků k železnici. Jestliže na její počáteční rozvoj v minulém století bývalo pohlíženo jako na nepříznivý prvek, dnes je, i přes diskutabilitu šetrnosti provozu, brána za příklad šetrné hromadné dopravy.

Některé možnosti prožívání přírody, jejich historický sled a souvislost s dnešní ekologickou situací

Při zmínce o historii lidského prožívání přírody nevystačíme s popisem toho, jak lidé přírodu vykládají. Potřebujeme si položit otázku, jak ji prožívají a vnímají, z čehož lze následně usuzovat na konkrétní historicky doložené lidské činy, které úzce souvisely s utvářením přírodního prostředí.

V zásadě lze historicky odlišit tři základní možnosti lidského vztažení k celku života či přírody.

Jednu zásadní možnost prožívání přírody představuje život lovců-sběračů, kteří nehospodaří ani nevládnou přírodě, jen z její ruky přijímají její dary. Lovec‑sběrač život nemanipuluje, jen před ním stojí v údivu a s bázní a vděčností přijímá, co mu „příroda” poskytuje. Příroda zde o o člověka pečuje, tu ho trestá, tu ho odměňuje, tu ho ničí. Člověka nekonečně přesahuje, člověk má pocit naprosté závislosti na ní. Někteří vědci uvádějí, že pocit naprosté závislosti a pokory je nejzákladnějším kořenem zbožnosti. Takto naši předkové po tisíciletí prožívali soustavu života kolem sebe. V prožitku lovce‑sběrače má příroda skutečně všechny rysy, které lidstvo odedávna připisovalo Bohu. Prvotní lovci-sběrači nerozlišovali. Deus sive natura.

Druhým možným způsobem prožívání přírody je způsob pastýřů a zemědělců. Zemědělec už neprožívá pocit naprosté závislosti. Není pasivním příjemcem dobra a zla, jídla a bídy, z nevyzpytatelné ruky přírody. Zůstává však závislý - mohou ho zničit sucha i deště, kobylky i neúroda. Příroda se stává partnerem, se kterým zemědělec pracuje. Učí se ji respektovat, dát jí, co potřebuje, avšak příroda mu oplácí.

Zážitek řemeslníka-trhovce je něčím, co většina autorů přehlíží. Chápou jen dvě možnosti, buď údajně idylickou harmonii s přírodou u lovců‑sběračů či pastevců‑zemědělců, nebo tvrdou a tvrdě odcizenou konzumní společnost, jak ji známe v současnosti. Zážitek řemeslníka-trhovce má také ovšem svá specifika. S rozvojem měst a specializace klesá přímý, každodenní styk s přírodou. Tím klesá i bezprostřední uvědomění si závislosti na ní. Městský člověk ovšem zůstává silně závislý, avšak isolační vrstva dělby práce brání vědomí přímé závislosti. Řemeslník a trhovec již nepracuje s přírodou tak jako zemědělec. Řezbář, kameník, pekař přírodu s úctou zpracovávají.

Všechny tři výše uvedené možnosti mají jedno společné. Příroda, soustava všeho života, má pro ně vlastní hodnotu. Je posvátná, hodná úcty, cenná.

Od těchto základních přístupů se odlišuje prožitek člověka dnešní konzumní společnosti, který zasáhl Ameriku v padesátých, západní Evropu v šedesátých a Československo v sedmdesátých letech. Američané ji dnes označují jako epidemii smrtícího nadbytku, ačkoli nejde jen o nadbytek. Jde o představu, že smyslem života a takřka morální povinností občana je hromadit a spotřebovávat stále více hmotného majetku.

Není to poprvé: podobnou epidemii se vyznačovaly i jiné společnosti v předvečer svého rozpadu, třeba římská ve třetím a čtvrtém století našeho letopočtu. Úloha dnešního moderního státu vlastně spočívá občanovi umožňovat získávat stále víc a víc hmotného majetku, což sebou nese významné ekologické i sociální škody. Všichni známe příklady - bezohledné holoseče, povrchové doly, jaderné elektrárny, otrávené ovzduší. Občan je za způsobování těchto škod systémem finančně odměňován (např. zoolog dostane peníze za pokusy na zvířatech nebo politolog za to, že posvětí tento systém hodinovou přednáškou v televizi o jeho prospěšnosti a samospasitelnosti, druhou stranou mince je vzrůstající vnitřní neklid a prázdnota člověka. Proto narůstá počet lidí s uvědoměním, že smysl života leží někde jinde, že skutečné lidské štěstí leží v lidském nitru. Na to ovšem reklamy v televizi neběží…

Závěr

V práci jde o hledání nových souvislostí, které se před námi vynořují s postupující ekologickou informovaností a které nám pomáhá najít uvědomění si konkrétních historických událostí. Mezi nimi jsem se zaměřil na vybrané aspekty hospodářskéko života převážné rodu Salmů. Jak již jsem se zmínil, nejde mi to cokoli řešit. Řešení se snaží přinášet různé ekologicko - etické teorie, které mnohdy, uvedeme-li je alespoň částečně v praxi, přinášejí dobré výsledky. Jako však žádné teorie na tomto světě nejsou automatickou zárukou úspěchů. Je třeba vidět klad v tom, že si na žádnou samospasitelnost, na rozdíl od různých politických teorií, nečiní nároky. Přesto bývají pro společnost i jednotlivce větším přínosem, pokud jsou jim otevření. Nejprve jde o porozumění, o plné pochopení, o čem vlastně jsou. O souhlas či nesouhlas s nějakou věcí jde opravdu až na posledním místě. Domýšliví lidé reagují na všechno okamžitým „souhlasím!” nebo „nesouhlasím!”, jakoby to nejdůležitější nebyla věc sama, nýbrž oni sami a co oni si o ní myslí - ať už jí rozumějí, nebo ne. (56) Rozumět ostatně sotva kdy budou: bývají příliš zaneprázdněni svým vlastním postojem.

Po staletí jsme vystačili s naší „kovbojskou” ekologickou etikou. Založili jsme na ní celou strategii společenského soužití či "rozvoje". Nic se na ní nezměnilo. Nezměnila se ani příroda. Proč tedy nejet nadále ve vyjetých kolejích?

V posledních třech staletích jsme se stali nečekaně mocní, neuvěřitelně nároční a nepředstavitelně početní. Po tisíciletí připadlo lidem samozřejmé, že budou mít a chtít jen tolik, kolik měli jejich předkové. Dnes je tomu jinak, má to svoje souvislosti a důsledky, před kterými by historická věda rozhodně neměla zavírat oči.

Poznámkový aparát

1 Vernerová, J.: Salmovské průmyslové podnikání se zaměřením na činnost Huga Františka Salm‑Reifferscheidta, dipl. práce, Brno 1983, s. 1. (dále jen Vernerová, J.: Salmovské...)

2 Rabušic, L.: Není třeba bát se vědy, In: Mozaika budoucnosti - sborník studentské konference, s. 54, Brno 1995.

3 Kohák, E.: Zelená svatozář, s. 25, Praha 1998.

4 Havel, I.: Interdisciplinární problémy vědy, In: Mozaika budoucnosti - sborník studentské konference, s. 142, Brno 1995.

5 Keller, J.: Krize vědy jako způsobu zvládání světa, In: Mozaika budoucnosti - sborník studentské konference, s. 19., Brno 1995. (dále jen Keller, J.: Krize vědy...)

6 tamtéž, s. 20.

7 Keller, J.: Ekologická netečnost společenských věd, In: Mozaika budoucnosti - sborník studentské konference, s. 49, Brno 1995.

8 Tamtéž, s. 51.

9 Mihulová, M. - Svoboda, M.: Polarita života, s. 50, Liberec1997.

10 Capra, F.: Tao fyziky, s. 11, Bratislava 1992.

11 Mihulová, M - Svoboda, M.: Polarita života, s. 51.

12 Grof, S.: Za hranice mozku, s. 315, Praha 1993.

13 Vernerová, J.: Salmovské..., s. 118.

14 Grof, S .: Za hranice mozku, s. 315.

15 tamtéž, s. 315.

16 Vernerová, J.: Salmovské..., s.3.

17 tamtéž, s.15.

18 Kreps, M.: Dějiny blanenských železáren, s. 14, Brno 1978.

19 Pilnáček, J.: 250 let blanenských železáren, s. 16, Blansko 1948.

20 Vernerová, J.: Salmovské..., s. 19.

21 Skutil, J. a kol.: Rájec - Jestřebí, dějiny města od nejstarších dob po současnost, s. 93, Praha 1981. (dále jen Skutil, J. a kol.: Rájec...)

22 Svobodová, J.: Hospodářský a sociální vývoj Rájce nad Svitavou do roku 1896, s. 57, dipl. Práce, Brno 1991. (dále jen Svobodová, J.: Hospodářský...)

23 Polák, V.: Karel Ludvík svobodný pán z Reichenbachu, In: Sborník Okresního vlastivědného muzea v Blansku, č. 2, s. 37., Blansko 1970. (dále jen Polák, V.: Karel Ludvík...)

24 Skutil, J. a kol.: Rájec..., s. 87.

25 Ottův slovník naučný, sv. 22, heslo ze Salmu, s. 549.

26 Polák, V.: Čtení o Blansku 1848 - 1945, s.76, Blansko 1995.

27 Svobodová, J.: Hospodářský..., s.91.

28 Polák, V.: Karel Ludvík..., s. 39.

29 Opět restituce Salmů, In.: Monitor, 18.12.1998, s. 2.

30 Šebek, R.: Restituce majetku rodu Salmů se opět protáhne, muzeum se odvolalo, In: Mladá fronta Dnes, 12.12.1998, s. 1.

31 Keller, J.: Až na dno blahobytu, s. 7, Brno 1995.

32 tamtéž, s. 105.

33 tamtéž, s. 105.

34 Pilnáček, J.: Paměti města Blanska a okolních hradů, s. 113, Blansko 1927. (dále jen Pilnáček, J.: Paměti města...)

35 Novotný, G.: Lesy velkostatku Rájec a železářství, In: Nový život, č.47, s.5, Blansko 1981. (dále jen Novotný, G.: Lesy...)

36 Pilnáček, J.: Paměti města..., s. 177.

37 Svobodová, J.: Hospodářský..., s .121.

38 Novotný, G.: Lesy..., s. 5.

39 Chlebek, M.: Lesy v okolí Rájce - Jestřebí, In: Vlastivědná ročenka Okresního archívu Blansko, č.2, s.42, Blansko 1980. (dále jen Chlebek, M.: Lesy v okolí Rájce...)

40 Svobodová, J.: Hospodářský..., s. 26.

41 Chlebek, M.: Lesy v okolí Rájce - Jestřebí, In: Vlastivědná ročenka Okresního archivu Blansko, č. 2, s. 43, Blansko 1980.

42 Skutil, J. a kol.: Rájec..., s. 71.

43 Míchal, I.: Ekologická stabilita, s. 47, Brno 1994.

44 Pokorný, J.: Povodně a sucha - následek lidské činnosti, In: Veronica, č. 12, s. 1, Brno 1998.

45 Tamtéž, s. 1.

46 Svobodová, J.: Hospodářský..., s. 54.

47 ÚPN SÚ Blansko, s. 13, Zlín 1997.

48 Svobodová, J.: Hospodářský..., s. 83.

49 Pilnáček, J.: Paměti města..., s. 153.

50 Kohák, E.: Zelená svatozář, s. 37.

51 Tamtéž, s. 29.

52 srov. např. Máchal, A. - Vlašín, M.: Desatero domácí ekologie, s. 5, Brno 1996.

53 Pilnáček, J.: Paměti města..., s.109.

54 Wankel, J.: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, s. 131, Brno 1994.

55 srov. Rougemont, D.: Budoucnost je naše věc, Praha 1996.

56 tamtéž, s. 11

Seznam použité literatury:

Capra, F.: Tao fyziky, Bratislava 1992.

Grof, S.: Za hranice mozku, Praha 1993.

Havel, I.: Interdisciplinární problémy vědy, In: Mozaika budoucnosti - sborník studentské konference, s. 142 - 145, Brno 1995.

Chlebek, M.: Lesy v okolí Rájce - Jestřebí, In: Vlastivědná ročenka Okresního archívu Blansko, č. 2, s. 42 - 43, Blansko 1980.

Keller, J.: Až na dno blahobytu, Brno 1995.

Keller, J.: Ekologická netečnost společenských věd, In: Mozaika budoucnosti - sborník studentské konference, s. 49 - 52, Brno 1995.

Keller, J.: Krize vědy jako způsobu zvládání světa, In: Mozaika budoucnosti - sborník studentské konference, s. 19 - 21, Brno 1995.

Keller, J.: Nedomyšlená společnost, Brno 1998.

Kohák, E.: Zelená svatozář, Praha 1998.

Kreps, M.: Dějiny blanenských železáren (do roku 1897), díl 1, Brno 1978.

Kreps, M.: Dějiny blanenských železáren (do roku 1945), díl 2, Brno 1983.

Máchal, A. -Vlašín, M.: Desatero domácí ekologie, Brno 1996.

Mihulová, M. - Svoboda, M.: Polarita života, Liberec 1997.

Míchal, I.: Ekologická stabilita, Brno 1994.

Novotný, G.: Lesy velkostatku Rájec a železářství, In: Nový život, č. 47, s. 5, Blansko 1981.

Opět restituce Salmů, In: Monitor, 18.12.1998, s. 2, Blansko 1998.

Ottův slovník naučný, sv. 22, heslo ze Salmu, s. 550 - 552, Praha 1904.

Pilnáček, J.: 250 let blanenských železáren, Blansko 1948.

Pilnáček, J.: Paměti města Blanska a okolních hradů, Blansko 1927.

Pokorný, J.: Povodně a sucha - následek lidské činnosti, In: Veronica, č. 12, s. 1, Brno 1998.

Polák, V.: Čtení o Blansku 1848 - 1945, Blansko 1995.

Polák, V.: Karel Ludvík svobodný pán z Reichenbachu, In: Sborník okresního vlastivědného muzea v Blansku, č. 2, s. 37 - 40, Blansko 1970.

Rabušic, L.: Není třeba bát se vědy, In: Mozaika budoucnosti - sborník studentské konference, s. 53 - 55, Brno 1995.

Rougemont, D.: Budoucnost je naše věc, Praha 1996.

Skutil, J. a kol.: Rájec - Jestřebí, dějiny města od nejstarších dob po současnost, Praha 1981.

Svobodová, J.: Hospodářský a sociální vývoj Rájce nad Svitavou do roku 1896, dipl. práce, Brno 1991.

Šebek, R.: Restituce majetku rodu Salmů se opět protáhne, muzeum se odvolalo, In: Mladá fronta Dnes, 12.12.1998, s. 1.

ÚPN SÚ Blansko, Zlín 1997.

Vernerová, J.: Salmovské průmyslové podnikání se zaměřením na činnost Huga Františka Salm‑Reifferscheidta, Brno 1983.

Wankel, J.: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, Brno 1994.